1.díl Záhada

1 kapitola
Ach jo. Jedeme k tetě, ale nám se nechce.Tak řekněte, komu by se chtělo k tetě, když můžete k moři?! No a nejvíc mě štve to, že se nás ani neptali, jestli chceme k tetě nebo k moři. Rozhodli za nás. A proč vlastně mluvím v množném čísle?? Protože mám sourozence. Představím: já(Karolína) 11 let, Lukáš 13 let, Barbora 14 let, David 15 let. Ano, jsem nejmladší, ale chováme se k sobě jako k sobě rovnému. Nikdo se nad nikoho nepovyšuje, takže táhneme za jeden provaz. No a teď musíme všichni společně k tetě, teda povinně musím jenom já a Lukyn. Bára a Dáda nemusí, ale jedou s námi, protože by prý neměli koho poštuchovat. My ale víme, že jedou s námi, protože táhneme za jeden provaz. Teta je hodná, to jo, je tam les a tak, ale u moře by to bylo lepší. "Kájo, pojď na večeři," volá máma. "Už jdu", odpovím a pádím na večeřku. "Jé, tady to ale voní," řeknu a máma odpoví: "No jo, je to na rozloučenou, protože u tety nakonec nebudete jenom čtrnáct dní, ale celý prázdniny, tak si aspoň vychutnáte domácí večeři a můžeme si popovídat", mrkne na nás. Pak už jenom jíme, i když máma udělala rizoto, které zbožňuji, tak si ho nevychutnávám jako vždy. Dokonce si ani nepřidám, což rodičům připadá divné, ale naštěstí mlčí. Já dojím a odnesu talíř do dřezu. Jdu do pokojíčku a ani se neotočím když za mnou táta s mámou volají ať se vrátím, že si ještě popovídáme. Já na to nedbám. Jdu do pokoje, zabalím si věci na ty dva dlouhé měsíce. Pak se převleču a zalezu si do postele i když je teprve devět hodin.Nemohu usnout, stále přemýšlím jak to, že tam budeme nakonec celé prázdniny a ne jenom čtrnáct dní.Nakonec kapituluji.Vstanu, rozsvítím si lampičku a snažím se začíst. Bohužel, dneska mi to nejde i když je to můj oblíbený dívčí román. Pak už přijdou i sourozenci a když vidí můj tázavý pohled, tak si ho správně vyloží. Tedy, jestli se nedozvěděli, jakože u tety budeme celé prázdniny. A k mému zklamání němě zavrtí hlavou. Na to už si jen zabalí kufry stejně jako já, převlečou se, protože tuší, že nejsem ve své kůži. Zachumlají se v peřině a už slyším jen oddechování. Asi dvě hodiny se převaluji a pak mě najednou někdo pohladí.Vylekaně poskočím a otevřu oči. K mému úžasu to není ani máma, ani táta, dokonce ani Bára, ale Dáda. A já myslela, že už spí."Kájo, vím že je to záhada ,ale společně tomu přijdeme na kloub neboj. Jo a s Bárou i s Lukynem jsme to domluvili." "Díky," na víc se nezmůžu. Je to asi poprvé, co přišel za mnou on a k tomu měl nějaký dobrý úmysl a dokonce dobrý nápad. Nestačím žasnout. No co, každý jednou dospěje, takže nám Dáda dospěl. To je ale druhá záhada. Jak to, že dospěl během 2 hodin? A proč nepřišli všichni? Proč přišel jen on? A jak to, že jsem si nevšimla, že oddechují jenom dva sourozenci a ne třetí? Jéjej,
to je otázek. No doufám, že na všechny najdu odpověď.