Gallaeth 1

Předmět: Gallaeth 1 Wed Nov 18, 2009 7:27 am

Tak jsem konečně dokončil i čtvrtou a poslední část první kapitoly svého příběhu "Gallaeth". Všechny tři části jsem smazal a dávám sem celou kapitolu (i něco z předchozích tří částí je upraveno (některé názvy, jména)). Části kapitoly jsou oddělené "***". Kdo bude číst již jen 4. část, vězte, že z Dorwen se stala Diien a margbard = esgard. Ze skřetů se stali goblini.

Pro lepší čtení doporučuji kliknout sem! --> prohlédnout/stáhnout pdf soubor 1. kapitoly

Gallaeth - kapitola první (část 1.-4.)

Ráno přišel Thoren na náměstí, kde už na něj čekala Diien. Diien byla jeho kamarádka z dětství, dívka s níž trávil každý den, než se její rodina odstěhovala do města Tirnae, vzdáleného více než den jízdy na koni. To ale bylo už skoro deset let, a nyní z ní byla mladá žena, velmi krásná a také odvážná. Stála uprostřed náměstí u studny, kde dávala napít svému krásnému koni. Už od pohledu Thoren poznal, že je to jeden z rodu Niilim, to byli nejvznešenější koně v krajích okolo Gallaeth. Diienin kůň se jmenoval Arneras a byl to nejrychlejší kůň ze stáje jejího pána. Sedlo bylo zdobené stříbrem a mělo černozelenou barvu, stejně jako Diienina jezdecká zbroj. Na sedle byl pověšen její luk, krásně zdobený, vyrobený lučíři, kteří byli svým umem známí i daleko za hranicemi města. U pasu měla krátký meč z elfské oceli, od elfských zbrojířů, kteří v Tirnae provozovali své řemeslo.
"Dlouho jsem tě neviděl," volal už z dálky Thoren, když přibíhal ke studni ve středu náměstí, u které Diien stála. Když k ní doběhl a objal jí, pokračoval: "Hned, když jsem slyšel o tvém příjezdu, vyrazil jsem tě přivítat. Jak vidím, nevede se ti špatně, mám z tebe radost! Pojď za mnou, ukážu ti, kde budeš bydlet."
Arneras dostal nejlepší místo ve stájích a podkoním bylo přikázáno, aby se o něj postarali s nejvyšší péčí. Zprvu měli z Arnerase trochu strach, vždyť byl v kohoutku vyšší, než dospělý muž, ale brzy poznali, že bílý kůň z rodu Niilim je opravdu nádherné stvoření, a to jak vzezřením, tak duší. Ze stájí Thoren odvedl Diien do domu svého otce, který byl v té době vládcem Gallaeth, a ubytoval jí v komnatě pro hosty.
Poobědvali spolu a Thoren se vyptal na důvod návštěvy své dávné přítelkyně.
"Přála bych si se s tebou setkat za příznivějších okolností," začala Diien s povzdechem. "Naši lovci zjistili, že u starých ruin jižně od Tirnae se něco děje. Mluvili o zvláštním šramotu a záblescích červeného světla. Prý tvrz znovu ožívá, říkali."
"Ožívá? Jak tomu mám rozumět? Usadil se tam snad někdo?"
"To nevím, a právě proto jsem tady. Naši lovci jsou rychlí a mají dobrý zrak, ale neodvážili se k ruinám přiblížit. To o světlech a zvucích bylo jediné, co mi byli schopni říct."
"Dobře," odvětil Thoren, "ale jak to souvisí s tvým příchodem do Gallaeth? Chceš požádat o nějakou pomoc?"
"Zatím jsem tě jen chtěla informovat," pokračovala Diien. "Vyslala jsem Bola, aby zjistil víc. Zítra se má se mnou sejít tady, abychom rozhodli, co podnikneme. Měl by dorazit časně ráno."
"Tenhle Bolo, to je kdo?" vyptával se Thoren.
"Bolo je můj věrný přítel od doby, co jsem se přistěhovala do Tirnae. Pomohl mi, když se mi stýskalo po tobě a ostatních z Gallaeth," odpověděla Diien a rozvyprávěla se.
Thoren se dověděl, že Bolo je jméno trpaslíka, který Diien mnohé naučil. Když se ptal, proč vlastně Diien poslala na výzvědy právě jeho, pověděla mu, že Bolo se umí dobře plížit a je schopný do místnosti vejít, i z ní zmizet, aniž by si ho někdo všiml. Jako každý trpaslík se také rád svižně ohání sekyrou a peprnými slovy, ale srdce má dobré a ve skutečnosti je milou osobou.
Diien mu také vyprávěla, jak jí Bolo zachránil z rokle, do které se zřítila, když se ve svých jedenácti letech ztratila v lese a jak jí naučil v tichosti pozorovat lesní zvěř a chytat ryby na kopí. Hovor nevázl, a tak když si přátelé dovyprávěli všechno, co je za tu dlouhou dobu potkalo, už se stmívalo. Thoren odvedl Diien do její komnaty a sám šel spát.

"Pane Thorene! Pane Thorene!" budil ho sluha, to byla ještě noc a všude tma. "Nějaký trpaslík nám buší na dveře a nedá se odbýt, říká že chce mluvit s tebou a s Diien!"
Thoren pochopil, o koho se jedná, a přikázal sluhovi, aby ho vpustil dál. Sám šel probudit Diien a o chvíli později spolu spěchali po schodech dolů do haly. Tam seděl Bolo na lavici, netrpělivě podupával a něco si brumlal pod fousy. Vypadal dost znepokojeně.
"Diien, tady jsi! Je to zlý. Víš, jak jsme mluvili o tom, že se asi zase objevili nějaký banditi a táboří tam?" Diien přikývla. "Prdlajs banditi, je to horší. Já mám okolí těchhle měst prošlý metr po metru a znám každou díru a každej strom, to víš, že jo?" - zase přikývla - "Sakra, já tu znám úplně každej kout! Ale včera když jsem se plazil okolo tý starý zbořený tvrze, nestačil jsem valit zrak... Úplně se to tam mění, někdo tam kope, nějaký zatracený goblini. Neni jich moc, tak maximálně tucet, možná dva, ale každou chvíli z nějaký díry vyskočí další. Jeden mě málem chytil, objevil se, zrovna když jsem tam čučel zpoza stromu. Stál přímo přede mnou, eště že koukal jinam, tak tak jsem stihnul zmizet. Na mou duši, nekecám. Myslim, že vydolovali nějakej tunel, a lezou sem skrz něj."
"Goblini?" divil se Thoren. "Ti sem nezabloudili už několik let!"
"Bodejť!" pokračuje Bolo. "To taky vim, ale na mou duši řikám, nekecám, placatý hlavy, zkroucenej ksicht, chlupatý záda, špičatý plandavý uši, řikám, jsou to goblini, nebo já jsem čaroděj!"
Thoren nezastavil smích jak Bolo popisoval gobliní vzhled, ale hned se uklidnil a pokračoval: "Taky neříkám, že ti nevěřím. Jen si myslím, že to nebude jen tak."
"Taky nebude. Asi před čtrnácti dny jsem zaslech, to bylo myslim na tržišti v Nuacu, jak nějakej žebrota povídá, že prej povstal nějakej novej gobliní král nebo co. To jsem tenkrát hned zapomněl, přece si nebudu pamatovat každou povídačku, co si kdejakej vožrala vymyslí, ale dneska u tý tvrze se mi to vybavilo. Holt ten žebrota asi nebyl až tak vožralej, jak vypadal..."
"Dobře tedy. Hned ráno promluvíme s otcem. Pojďme teď ještě spát, ráno je moudřejší ehm, noci," uzavřel debatu Thoren.
"Nemůžu jít spát. o takové věci musím donést zprávy do Tirnae co nejdříve." řekla Diien a měla se k odchodu.
"Počkej!" zastavil jí Thoren. "Tvůj kůň není odpočatý a cesta trvá celý den. Bude moudřejší, když se prospíme a ráno rozhodneme, co podnikneme. Potom půjdeme k Ildurovi a pošleme rychlého posla tvým lidem."
"A tím se to urychlí jak?" ptala se Diien, protože jí přišlo, že dopolední posel na koni jen těžko předstihne Arnerase, byť ne úplně odpočatého.
"Ty si nepamatuješ Ildura? Mistra sokolníka, jehož dravci jsou známí široko daleko? Ten rychlý posel bude jeden z jeho sokolů, který, odletí-li ráno, donese zprávu do Tirnae a ještě před polednem bude s odpovědí zpátky."
Diien si po chvilce připomínání nakonec na Ildura vzpomněla a souhlasila s Thorenovým plánem. Bolovi ustlali v Thorenově pokoji a všichni šli spát.

***

Bylo světlo. Thoren se probudil šramotem, který se ozýval od dveří jeho místnosti. Když zvedl hlavu, uviděl tam vousatého Bola v plné zbroji, jak se opírá o svou sekyru (která byla mimochodem asi o půl hlavy větší, než on sám), netrpělivě podupává a popochází okolo dveří.
"No to je dost!" začal Bolo hned, jak uviděl Thorena vstávat. "Už je asi hodinu vidět! Myslíš si, že goblini na nás počkaj'?"
"Přeju taktéž dobré ráno," trošku uštěpačně utrousil Thoren, "Spíte vy trpaslíci vůbec?"
"Spíme, když je čas spát, a bojujeme, když je čas bojovat! Dneska ale určitě není čas na spánek!" uprskl Bolo.
Zatímco se Thoren oblékal, Bolo ho častoval dalšími podobnými poznámkami. Pak sešli do haly a Thoren poslal sluhu vzbudit Diien, a s tím, že na ní počkají v jídelně, mu přikázal jí tam přivést. Pak odvedl Bola do jídelny a usadil ho ke stolu. Když mu přinesl nějaké pečivo, vodu a ovoce, Bolo se ušklíbl a sklenici s vodou odstrčil.
"Diien mi o tobě vyprávěla jako o milé osobě, ale z tvého chování mám opačný pocit," okřikl Thoren nabručeného trpaslíka.
"Promiň mi, nemyslim to tak. To ty goblini, nemůžu je dostat z hlavy. Když jsem je včera viděl, vzpomněl jsem si na všechny ty věci, kterýma jsem s nima prošel. Sakra!" Zaburácel a praštil sevřenou pěstí do stolu. "Celej život se jich nemůžu zbavit. Když jsme, třicet let to je, konečně vyhráli tu dlouhou válku s Mulgulukem, myslel jsem, že už od nich mam pokoj. A ty zatracený parchanti si dovolej přijít až takhle blízko k mýmu domovu. Sakra, jak to, že nám nikdo nic neřek!"
Bolo ještě chvíli láteřil, ale když přišla Diien, rychle se uklidnil a zdvořile jí pozdravil. Potom Thoren požádal sluhu, aby šel vzbudit jeho otce. Diien se zeptala, jestli není možné přinést korbel piva, a když se tomu Thoren podivil, vysvětlila mu, že když si trpaslík dá po ránu vodu, celý den ho ukrutně bolí hlava. Thoren tedy pochopil, proč Bolo vodu nechtěl, přinesl pivo a všichni se začali domlouvat, co Thorenovu otci navrhnou.
Po nějaké chvíli se otevřely dveře, a do místnosti vstoupil Gaaren, Thorenův otec. Usadil se v čele stolu a dal si přinést snídani.
"Dobré ráno, Thorene, a dobré ráno i tobě, Diien. Pamatuji si tě jako malou dívenku, když jste si s Thorenem hráli. Rád tě zase vidím. A vy, mistře trpaslíku, jaké je vaše ctěné jméno?"
Bolo se otočil, a slezl ze židle. Udělal několik kroků a s úklonou zdvořile pronesl: "Jsem Bolo, syn Balga, syna Brolusova. Rád vás poznávám, pane."
Thoren se trochu pousmál a pomyslel si: 'Tak vida, jak pan trpaslík umí krotit jazyk...'
"Vítám tě, Bolo, syne Balgův, v Gallaeth. Mé jméno je Gaaren, syn Warthena, syna Thurenova a jsem hejtmanem tohoto města. Také tě rád poznávám," potřásl Bolovi pravicí a ten se usadil na své místo.

"Promiňte mi, pane, mou netrpělivost. Ale nemáme času nazbyt," začal po chvíli Bolo, i když ještě nebylo po snídani. "Musíme jednat rychle, než bude příliš pozdě."
"Dobrá tedy. Už včera mi bylo řečeno, že se snad nějací odpadlíci nebo banditi usadili nedaleko města, u staré tvrze Kiita. Ty vypadáš, že víš víc, mluv tedy."
"Odpadlíci! Banditi!" Bolo vyskočil ze židle a začal usilovně gestikulovat. "To jsme si mysleli taky, teda Gilras a Terron, když přišli do Tirnae s tim, že tam někdo je. Včera jsem tam byl, paní Diien mě poslala, a to co jsem viděl, bylo horší, než co jsem si byl schopnej představit," zhluboka se nadechl a pokračoval: "Goblini jsou to! Goblini! Sakra, a něco tam vyráběli, vzal bych na to jed. Podle těch zvuků, znělo to jako z kovárny... A je jich tam čim dál tim víc, proto musíme jednat. Hejtmane, dej sedlat, musíme na ně vlítnout!"
Gaaren se trochu pousmál a pravil: "Máš skutečně vybraný slovník, mistře Bolo. Ale nevadí. Podle toho co říkáš, musíme opravdu hbitě zasáhnout. Thorene, co navrhuješ?"
"Bolo včera říkal, že goblinů je v okolí tvrze asi tucet, možná dva."
"Ale pořád tam lezou další, řek bych, že teď už jich tam bude tak tři tucty, parchantů!" přerušil ho Bolo, už viditelně nevrlý.
"Dobrá, tak tři tucty," pokračoval Thoren, "Myslím, že když vypravím deset jezdců, a Diien přidá několik lučištníků, tak tuhle hrozbu zažehnáme. Co myslíš, Diien?"
"Pošlu pro pět nejlepších lučištníků v sedle."
"Dobře, to nás tedy bude sedmnáct," počítal Thoren.
"Osmnáct!" Křikl Bolo.
"Promiň," řekl Thoren, "tedy deset jezdců, pět lučištníků a my tři... to je tucet a půl. Myslím že to proti dvojnásobku goblinů stačí."
"Napiš tedy zprávu pro Ildura, pošle jí ihned do Tirnae," rozhodl Gaaren. "Aldo!" zavolal hejtman na sluhu. "Běž k Ildurovi sokolníkovi, ať připraví nejrychlejšího sokola, je třeba poslat urychleně důležitou zprávu!"
Thoren vzal úzký proužek pergamenu, napsal zprávu, spolu s Diien jí podepsali, a Gaaren jí stvrdil pečetí. Pro to použil samozřejmě jen inkoust, aby sokol nemusel zbytečně nést o tíhu vosku více.
"Nyní dojezme, připravit sokola chvíli potrvá."

Hned po snídani šli Thoren a Diien za sokolníkem i s připravenou zprávou. Ildur jí stočil do zvláštního pouzdra, které měl sokol na levé noze. Sokol se jmenoval Araan, jméno měl vykované na svém kroužku.
"Jak se jmenuje sokolník v Tirnae?" zeptal se Ildur.
Diien odpověděla: "Bairg."
Pak Ildur zvedl sokola ke svému obličeji a zašeptal: "Araan, eitlionn tú chun Tirnae, ag Bairg!". Zvedl sokola nad hlavu a ten odletěl severovýchodně směrem k Diieninu městu.
"Před polednem bude zpátky, tedy, pokud tví lidé pošlou odpověď hned," řekl Ildur. Diien mu poděkovala a spolu s Thorenem se vrátili k domu hejtmana. Tam už na ně čekal neklidný trpaslík.
"Kdy vyrazíme? Čim dýl tady meškáme, tim víc těch hnusů se nám postaví!" drmolil nedočkavě.
"Připrav si vše co s sebou potřebuješ a řekni Aldovi o nějaké jídlo a pití na cestu, k ruinám je to kus cesty," odpověděl Thoren.
"Vim jak to je daleko, byl jsem tam! A všechno už připravený mam, zbroj mam na sobě, jak vidíš, a sekyru mam tady!" S tím natáhl ruce se sekyrou k Thorenovi, asi aby si jí mohl lépe prohlédnout. Thoren jí potěžkal, a rukou přejel po ostří.
"Není moc ostrá, možná bys mohl navštívit našeho kováře Morlise, ostří ti nabrousí."
Bolo si posmrkl, vytrhl sekyru Thorenovi z ruky a vyrazil za kovářem. Po pár krocích se otočil a zahulákal: "Ta kovárna, kde je?"
Thoren ukázal jižním směrem a odpověděl: "Vidíš tu hospodu? Jdi k ní a pak tou ulicí dál, za chvíli tam budeš!"
Když Bolo odešel, Diien šla připravit své věci na cestu a Thoren šel do stáje. Poslal jednoho z podkoních vzbudit deset jezdců, kteří s ním měli vyjet k ruinám a nařídil aby Arneras, Leabhann a dalších deset koní bylo připraveno na odjezd před polednem. Leabhann byl nejlepší kůň Gallaeth a patřil Thorenovi. Měl světle okrovou srst, dlouhou bílou hřívu a ocas stejné barvy. Arnerasovi se sice nemohl rovnat, protože nebyl z rodu Niilim, ale i když byl menšího vzrůstu, při pohledu na něj se tajil dech. V očích měl totiž stále ohnivou jiskru, a v trysku jeho ocas s hřívou vlály jako bílé plameny.
Když se Thoren vracel ze stájí, potkal Bola, který se vracel od kováře. Vzpomněl si, že by měl obstarat koně ještě pro něj, protože Bolo do Gallaeth přišel v noci po svých. Napadlo ho, že mu prokáže poctu, a ze zbylých koní ho nechá vybrat. Šli tedy spolu zpět do stájí. Když tam dorazili, Derian, hlavní štolba, právě odváděl desátého koně před stáj, kde je ostatní podkoní sedlali.
"Deriane," oslovil ho Thoren, když se vrátil, "tady pan Bolo potřebuje osedlat koně. Ať si vybere koně podle svého vkusu!" Derian přikývl a šel Bolovi ukázat ty, kteří ještě byli ve stáji.
Bolo se chtěl bránit, že se vzrostlých koní trochu obává, ale jeho trpasličí hrdost mu v tom zabránila. Krom toho Thoren už ze stáje odcházel, aby se připravil k odjezdu. Bolo šel tedy s Derianem dál do stáje a prohlížel si koně.
"Tenhle!" vykřikl najednou, když viděl jednoho, který se mu zdál o něco menší, než ostatní. "Ten se mi líbí!"
"To je hříbě, nemůže tě ještě nést," trpělivě odvětil Derian.
"A tenhle?" ukázal Bolo na vedlejšího koně.
"Taky hříbě. Vyber si některého z těchto, patří k našim nejlepším koním," navrhl Derian a ukázal na protější kóji se třemi krásnými, vysokými koňmi.
"Hmm, když já bych radši..."
"Co?" vyzvídal Derian.
"No, já..."
"Co se děje? Nelíbí se ti snad naši koně?" už trochu nepokojně pronesl Derian.
"Ale, sakra, no..." trpaslík nechtěl přiznat svou obavu, "víš, no... Sakra, já se bojim, že spadnu, na koni jsem nikdy moc nejezdil... Víš, my trpaslíci prostě nějak patříme na zem."
"Aha, tak proto ta hříbata, že jsou menší!" smál se Derian, "Počkej tady, někoho sem přivedu."
'Fajn, tak teď se na mě budou chodit dívat...' myslel si Bolo. Bál se, že se mu budou posmívat, protože se bojí koní. Ale opak byl pravdou. Derian přivedl koně nápadně malého vzrůstu a ukázal ho Bolovi. Byla to klisna světle hnědé barvy s černou hřívou i ocasem a s hlubokýma očima.
"Tohle je Sientë. Dostal jsem jí od elfů, když jsem odcházel z města Ellenbeth, kde jsem se několik let staral o jejich koně. Je sice menší, ale je stejně rychlá jako naši nejlepší hřebci. Pochází ze zvláštního rodu koní, kterým elfové říkají Alientiedaen."
"Je... Krásná," žasnul Bolo a bázlivě se jí dotkl.
"Nechám tě na ní jet, ale prosím, neber jí do boje," požádal ho. "Myslím, že jako trpaslík se asi stejně raději biješ pěšky."
"Svatá pravda," řekl Bolo. "A děkuji ti za tuhle poctu, ó Deriane, mistře štolbo!"
"Osedlám ji a k odjezdu bude připravená," řekl štolba.
Bolo odešel ze stájí a šel si vyzvednout svou zbraň. Pak se vrátil do domu, kde spal, a vešel do jídelny, kde našel Diien s Thorenem, jak plánují cestu k ruinám.

Slunce bylo už vysoko na obloze, když do jídelny přiběhl Ildur, že jeho sokol je již zpět a přinesl zprávu. Thoren mu poděkoval a četl.
"Jsou to opravdu nemilé zvěsti. Lučištníky jsem poslal ihned, aby vás potkali na rozcestí ke tvrzi Kiita, jak jste psali. Hodně štěstí. Podepsán: Imren z Tirnae."
"Dobře, lučištníci jsou na cestě, měli bychom už vyrazit," řekla Diien a zvedla se od stolu.
Všichni jí následovali na náměstí, kde už byli připraveni koně a okolo nich postávali jezdci. Bolo neviděl svého koně a tak šel ke stáji. Když k ní došel, Derian akorát vedl Sientë ven. Trpaslík zůstal užasle stát. Sientë měla krásné zeleno-hnědo-bílé sedlo se zlatým zdobením a lesklé ocelové třmeny byly vyzdobeny elfským písmem. Na uzdě měla zlatými písmeny napsané své jméno.
"Deriane, ještě jednou ti děkuji," pronesl zdvořilým tónem Bolo a hluboce se uklonil. "Bude mi ctí cválat na tak vznešeném zvířeti!"
Derian se usmál a něco pošeptal Sientë do ucha. Pak jí pohladil a předal uzdu Bolovi. Ten si klisnu odvedl k bráně, kde už všichni čekali.
Diien už seděla na Arnerasovi a když viděla Bola se Sientë, usmála se, protože věděla, jaké pocty se Bolovi dostalo. Thoren mu pomohl do sedla a sám se vyhoupl na Leabhannův hřbet. Mezi Thorenem a Diien vypadal sice Bolo ještě menší, maje, krom menšího vzrůstu svého, ještě menšího koně, ale byl spokojený.
Tak tam stáli, připraveni vyrazit. V čele Bolo, po pravé ruce Thoren, po levé Diien a za nimi v pětistupu deset nejlepších jezdců z Gallaeth. Thoren se naposledy rozhlédl, zadul na svůj lesní roh a ozval se dusot kopyt.

***

Bylo brzké odpoledne, když se blížili k rozcestí, kde bylo smluveno setkání s tirnaeskými lučištníky. Již z dálky viděl Thoren jejich koně, kteří stáli u stromů na straně rozcestí protilehlé cestě ke staré tvrzi. Všichni byli, stejně jako Arneras, z rodu Niilim, a všichni měli také zářivě bílou srst. Pětice lučištníků stála vedle sebe o něco dále u cesty ke tvrzi, jakoby na nástupu, a očekávala příjezd gallaethských. Když na rozcestí dorazili a seskočili z koní, Diien se šla pozdravit se svými krajany. Thoren šel s ní, ale Bolo se, opustiv sedlo Sientë, svalil do trávy na okraji lesa a s hlasitým vzdycháním si masíroval pozadí, namožené několikahodinovým cvalem.
Diien podala ruku jednomu z lučištníků. Ten měl odlišnou zbroj, a tak Thoren usoudil, že je velitelem.
"Zdravím tě! Tohle je Thoren, syn Gaarena, syna Warthenova, můj přítel z dětství. Nyní velí jezdcům z Gallaeth."
Thoren si s ním podal ruce.
"Je mi ctí," pronesl lučištník. "Mé jméno je Werus."
"Jsem ráda, že jste tady," pokračovala Diien. "Potřebujeme pomoct s..."
"S gobliny," přerušil jí Werus a ukázal za sebe. Tam ležela čtyři mrtvá těla goblinů, z nichž čněly šípy tirnaeských střelců.
"Tak voni se ty parchanti už vydávaj na výlety!" zaláteřil Bolo, který zrovna přišel, a odplivl si. Střelci se pousmáli, protože ho (a jeho dva bratry) znali z tirnaeského hostince, kde bylo za jejich přítomnosti vždy o zábavu postaráno.
"Plížili se podél cesty, ale skolili jsme je, než stihli vydat hlásku," ubezpečil velitel Diien.
"Dobře. Vyrazíme tedy opatrně ke tvrzi," rozhodla Diien a velitel přikázal střelcům přivést koně.
"Cože? Už teď? Sotva mě přestal bolet zadek!" povzdychl si trpaslík. "Ale co, Balgův syn si nestěžuje! Je čas ject na koni, jede se na koni! Sakra!"
To už mu jeden z jezdců přivedl Sientë.
"Vez mě opatrně, ano?" usmál se Bolo na klisnu a pohladil jí. Pak se vyškrábal do sedla.

Jeli pomalu, a pozorovali okolí cesty hledajíc plížící se gobliny. Cesta ke staré tvrzi byla rozbitá, už dlouho nepoužívaná a úzká. Stromy jí obklopovaly tak blízce, že se jejich koruny nad hlavami výpravy skoro spojovaly; k večeru tu byla dříve tma a v noci tu přes větve nebyly vidět skoro žádné hvězdy. V čele jel Thoren s Diien, za nimi Bolo a Werus, pak následovaly dvě dvojice lučištníků a nakonec jezdci, také po párech, protože více než dva koně se na cestu vedle sebe nevešli.
Překonali již větší část vzdálenosti k ruinám, doposud bez neplánovaných střetů, když se z lesa po pravé straně ozval skřehot. Výprava zastavila. Bylo slyšet dupání několika párů nohou, cinkání ostří mečů a chaotické výkřiky, tu blíž, tu o něco dál, bylo jasné, že v tom lese pobíhá několik goblinů. Po chvíli hluk utichl a výprava, myslíc si, že je goblini zahlédli, se připravila k boji. Střelci založili šípy, natáhli luky a mířili do lesa; jezdci připravili svá kopí a Bolo nedočkavě třímal svou sekyru. Přemýšlel, jak se asi seká z koňského hřbetu, ale slézat se mu nechtělo. Všichni čekali, co se vynoří z lesního porostu a zírali na pravý kraj cesty, ale dlouho nikdo nepřicházel.
Po delší chvíli se za nimi ozval hlas: "Zvláštní bojovníci, kteří si nechrání svá záda!"
Bolo se lekl, že málem nechtěně opustil sedlo. "Emsgard?!" vykřikl udiveně, když uviděl příchozího, a sklopil zrak.
Skupina nevěděla, co se děje. Z lesa vyšel muž, vyšší než je obvyklá výška dospělého člověka. Měl dlouhé rovné tmavohnědé vlasy a rovný hnědý plnovous, který mu sahal až po hrudník. Oblečen byl do černé varkoče se žluto-zeleným svisle půleným erbem, na němž byl stříbrně vyšit skřížený dlouhý meč se sekerou. Na zádech měl medvědí kožešinu a na nohou měl vysoké kožené boty s pláty na holeni. Přes ty visela jeho černá suknice, na jejímž spodním okraji bylo několik menších erbů. Jak varkoč, tak suknice byly lemovány stříbrnými písmeny jakéhosi starodávného písma. Na pravé straně opasku měl zavěšen toulec se šipkami a na levém rameni malý samostříl. Po svém levém boku měl pochvu na dlouhý meč, který třímal ve své svalnaté pravici. Ten byl ukutý z tmavě šedé oceli a ostří bylo vyzdobeno několika stříbrnými písmeny, podobnými těm na jeho oblečení. Jílec byl z černé kůže a v hlavici byl zasazen temně černý drahokam, ze kterého vycházela zvláštní nejasná stříbrná záře a okolo nějž byla další písmena. Z ostří ještě odkapávala tmavá červenohnědá gobliní krev. Jeho pohled byl hluboký, a z jeho sytě černých očí bez jakéhokoli bělma nebylo zřejmé, kam hledí.
Thoren ještě nikoho takového ve svém životě nepotkal. Vysoký jako elf, svalnatý jako trpaslík, a ty černé oči... Jen Bolo vypadal, jakoby věděl, kdo onen cizinec vlastně je. Pořád totiž držel svou hlavu skloněnou, jakoby se cizince trochu bál.
"Nemusíš mi prokazovat úctu, dlouho už nevládneme trpaslíkům," řekl cizinec a položil ruku Bolovi na rameno. Ten se opět vzpřímil a sedíc na svém koni hleděl cizinci přímo do očí.
"Kdo jsi?" povídá cizinec, nevšímaje si nikoho kolem.
"Bolo, syn Balgův je mé jméno, pane."
"Nezvi mě pánem, jak jsem říkal, už nejsme vládci. Jmenuji se Svarig, můžeš mi říkat jménem."
"Svarigu!" oslovil cizince Thoren. "Slyšeli jsme skřehot a zvuky zbraní. Ty asi víš, co se stalo."
"Neznám tě, člověče, to není zvykem vašich předků se nejdříve představit?"
"Odpusť, mé jméno je Thoren. Povíš mi nyní, co se tu dělo? Také jsi narazil na gobliny?"
"Jistě. Pár goblinů. Pobil jsem je. Bylo jich půl tuctu," odpověděl. "A vy jste tu z jakého důvodu?"
"Jsme na výpravě ke tvrzi Kiita, prý se jich tam usídlila celá skupina. Tady Bolo je viděl a přinesl zprávu, tak jsme se rozhodli jednat."
"Hmm, Kiita. Já jsem tu ze stejného důvodu. Přišel jsem z pohoří Parirth," ukázal na sever. "Vidíš ty vrcholy?"
V dálce na severu, opačným směrem od tvrze byly nad mraky vidět vrcholky pohoří Parirth. Byly to hory, které se pokusit přejít se rovnalo jisté smrti. Říkalo se, že za nimi je už jen ledová pustina a nežije tam živá duše. Proto se jim také přezdívalo 'Hraniční hory', byly totiž chápány jako hranice známého světa.
"Parirth? Ale tam přece..."
"Nikdo nežije," doplnil ho Svarig. "To si také myslí všichni, a je to tak dobře. Nás emsgardů je už málo, a tak jsme se uchýlili do útočiště obávaných hor, abychom mohli své životy žít v klidu."
"Emsgardů?" nerozuměl Thoren. "Kdo vůbec emsgardové jsou?"
"Emsgard je slovo, které trpaslíci používali pro náš lid. Dříve, když nás ještě bylo víc a byli jsme vládci všech trpaslíků."
"Takže ty..."
"Ano, jsem trpaslík. Emsgard znamená něco jako elfí trpaslík nebo strážce trpaslíků, ale to první označení jsme si vysloužili jen svým vzrůstem, a tím, že naše vlasy a vousy jsou narozdíl od ostatních trpaslíků rovné. Jinak s elfy nemáme nic společného."
"Nikdy jsem o vás neslyšel. Ale to je teď vedlejší. Musíme pokračovat v cestě," řekl Thoren. "Ještě je to pořád kus cesty."
"Půjdu s vámi," řekl Svarig a zasunul svůj meč do pochvy.
Thoren přijal nabízenou pomoc a družina se dala do pohybu.

Asi po hodině dorazila devatenáctičlenná skupina na mýtinu, odkud už to ke tvrzi bylo jen pár minut pěšky. Z dálky už byl slyšet hluk. Svarig prohovořil celou cestu s Bolem, a teď, když Bolo slezl z koně, oba usedli k silnému buku u cesty a mluvili dál. Jezdci i lučištníci odvedli své koně k jezírku na kraji mýtiny, kde je nechali stát. Sami si pak posedali okolo a buď se věnovali hovoru, nebo kontrolovali svou výstroj. Thoren s Werusem se rozhodli, že půjdou na nedaleký pahorek zjistit, jak se věci mají. Z pahorku na západním okraji roklinky byl totiž na zříceninu dobrý výhled. Ta stála na jižní straně, ve výběžku, kde byla ze třech stran chráněna skálou a jediná přístupová cesta byla právě ta, kterou přijela Thorenova družina.
Vyrazili pěšinou, která vedla na pahorek lesem. Tu znal dobře Thoren i Diien, která se k němu na průzkum přidala. Zanedlouho už stanuli na pahorku a připlížili se k jeho okraji. Viděli, jak se okolo rozbořené tvrze hemží skupinky goblinů. Nosili kameny, kusy kmenů z několika pokácených stromů okolo tvrze a někteří z nich hlídkovali okolo vchodu do ruin. Zevnitř se ozývalo drcení kamene a kovové zvuky, přesně jak popisoval Bolo - jakoby z kovárny. Werus napočítal asi pětadvacet goblinů, ale neviděl dovnitř. Thoren odhadl, že jich bude okolo padesáti. Už se chtěli obrátit a vrátit se ke družině, když Diien uviděla jakési neznámé bytosti. Nevěřili svým očím. Z polorozbořené brány tvrze vyšla pětice brackenů(1). Thoren ve svém životě brackena neviděl, a Diien je znala jen z knih a příběhů. Werus se ale s brackeny již dříve setkal, a tak potvrdil Diieninu domněnku.

(1) poznámka pod čarou: Brackeni - lesní stvoření, přesněji řečeno, jejich původ je v lesích. Vypadají jako něco mezi kmenem stromu a člověkem, a jsou řídce porostlí kapradím. Vysocí jsou o něco méně než člověk, ale vyšší než trpaslíci. Místo kůže mají zvláštní kůru a jejich výhoda je v tom, že jsou téměř zcela odolní vůči bodným ranám. Jsou shrbené postavy a mají dlouhé paže. Když stojí s připaženýma rukama, dlaně mají až pod koleny. Také proto jsou dost nebezpeční, svou zbraní dosáhnou na velmi dlouhou vzdálenost.

Zpoza trojice průzkumníků se ozval zvuk zlomené větvičky. To za nimi, nevědom si jejich přítomnosti, procházel goblin se sekerou. Diien ho v mžiku skolila dobře mířeným šípem a ozval se řev. Werus vyslal šíp proti hlavě dalšího z dvou goblinů - dřevorubců, kteří se zběsile řítili k tříčlenné hlídce popuzeni rychlým skonem svého druha. Poslední, když viděl vypustit duši i svého druhého souputníka a zjistil, že stojí sám proti třem značně vzrostlejším lidem, začal se zděšeným rykem utíkat lesem zpět k ruině. Thoren vytasil dýku a přesným vrhem ukončil jeho běh. Udělal pár kroků a vytáhl dýku ze šíje gobliní mrtvoly, pak jí očistil a vrátil do pochvy.
"Tak pokud jde o naše utajení, myslím, že tenhle řev slyšeli až v Tirnae," poznamenal nespokojeně. S tím se všichni odebrali zpět ke družině.

***

Po příchodu zpět k družině si sedli okolo malého ohně, který zatím tirnaeští lučištníci založili, a podávali si lahev vína Neth, které si Werus přivezl s sebou. Neth bylo slabé víno, obohacené výtažky z bylin, dodávajících sílu, vytrvalost, rychlost a odolnost. V končinách okolo těchto měst bylo velmi známé nejen svou chutí, ale právě hlavně svými účinky. Jak tak baculatá láhev kolovala, Bolo už začínal šílet zvědavostí, a tak se Thoren ujal řeči.
"Neměl by to být velký problém. Goblinů je asi padesát, a nemají nijak oslnivou výstroj, jen sekery a kožené brnění. Myslím, že jsem viděl i pár palcátů. Nezdálo se mi, že by tam byl nějaký grul , asi jsou bez vůdce. I když mohl být zrovna za hradbami. Měli bychom raději počítat, že tam někde je. Možná má na svědomí ty rány, slyšel jsem že grulové, kromě toho, že jsou veliteli goblinů, jsou často zruční i v práci se železem."
"To je pravda," přerušil ho Svarig, "Vzhledem k tomu kovovému hluku myslím, že si grulem můžete být jisti."

(2) poznámka pod čarou: Grul - vzrostlejší goblin, dosahoval dvoj- až trojnásobné výšky běžného goblina, tedy až dvojnásobku výšky dospělého muže. Grulové bývali veliteli jednotek goblinů a zručnými (v gobliních poměrech) kováři. Obyčejně se do boje vyzbrojovali dvěma těžkými kladivy a koženým brněním s železnými nárameníky. Někteří nosili navíc helmu s vykovanou značkou své jednotky.

"Co mi dělá starost," pokračoval Thoren, "nejsou však ani goblini, ani grul. Viděli jsme pět podivných stvoření, která se procházela okolo ruin, Diien v nich poznala brackeny. Sám jsem je v životě neviděl, ale Werus to potvrdil."
"Pravda," nevrle přitakal Werus.
Bolo se málem utopil v loku vína, který právě cestoval jeho krkem.
"Bra...," zakašlal, "Brackeni? O těch zrádcích jsem dlouho neslyšel, až se mi dělá blbě! Sakra, tolik překvapení je na mě moc! Tohle neni normální, roky je tu úplnej klid a najednou se sem sjede všelijaká verbež... Ať mi nikdo netvrdí, že je to náhoda! To nemůže bejt jen tak!"
Ještě chvíli vykašlával uvízlou tekutinu ze svého hrdla a pak se okamžitě jal ztracené víno nahrazovat.
"Vskutku, o brackenech jsem neslyšel nejméně... nejméně čtyřicet let," souhlasil Svarig.
"Přesně tak!" pokračoval Bolo. "Po tý jejich zatracený zradě byli první, koho královská armáda vymlátila... Ale zdá se, že je nevymlátila tak úplně, jak si všichni mysleli."
"Také jsem myslel, že jejich historie už je uzavřená," souhlasil emsgard.
"Doufal jsem," pokračoval Thoren, "doufal jsem, že ty bys nám mohl poradit. Neznám brackeny, a hodilo by se o nich vědět něco víc."
"Dobře," řekl Svarig, "něco ti o nich povím. Jsou nechvalně známí svou úlohou ve válce s Mulgulukem. Jen kvůli nim ta válka trvala dlouhých patnáct let. Královská vojska již měla navrch a Mulgulukova armáda goblinů a skřetů už byla nucena ustupovat. Brackeni, tehdy spojenci krále se však kvůli vidině bohatství na poslední chvíli spřáhli s Mulgulukem. V bitvě, která měla být poslední po pěti letech válčení, se tak objevili na straně nepřítele. Svou zradou zapříčinili dobytí a zničení dvou lidských měst a smrt nemalého počtu bojovníků. Král pak, když se opevnil proti Mulgulukovi v jedné ze svých pevností, rozkázal několika svým věrným, aby vzali svá vojska a zničili všechny brackeny za jejich zradu."
Werus pokynul na znamení, že si žádá slovo.
"Já tam byl. Ještě jsem byl mladým lučištníkem, když můj velitel oznámil tažení na brackeny. V jednom z těch zničených měst jsem měl příbuzné, a tak jsem šanci pomstít se uvítal."
"Je mi opravdu líto ztráty tvých blízkých," přerušil ho Thoren, "ale víc než historie mě teď zajímá, jak s nimi bojovat. Podle toho, co mi o nich Diien vyprávěla po cestě zpátky sem, jim meče asi neublíží."
"Mečem zabiješ brackena asi tak rychle, jak moje slepá babička uplete svetr!" vyhrkl dopivší Bolo. "Maj místo kůže kůru a jakejsi druh dřeva, co se dá ohejbat. Prej je kdysi dávno ze stromů vytvořil čaroděj, kterej si chtěl hrát na stvořitele. Za to ho uvrhli do zapomnění, ale brackeni zůstali."
"Dobře, jak tedy uspět?" ptal se Thoren dál.
"No," pokračoval horlivý trpaslík, "jsou to vlastně stromy, že jo, takže myslim, že budou mít podobný slabiny, jako stromy."
Trpaslíkovi vyschlo v hrdle a tak opět popadl skoro dopitou láhev vína. Werus využil ticha, aby pokračoval.
"Pravda, meč na ně velký účinek nemá. Myslím ale, že sekera mistra trpaslíka by nějaký účinek mít mohla. Ani tou je však nelze lehce zabít, jejich tělo, tedy, jejich dřevo je velice tvrdé, i když ohebné. Je třeba co možná nejvíce narušit jejich kůru, aby začali krvácet. Místo krve mají totiž, stejně jako stromy, smůlu. Pokud budou krvácet, pak stačí už jen dobře mířený zápalný šíp. To je asi nejúčinnější způsob boje proti těm zrádným bestiím."
"Vidím, že máš zkušenosti," pokyvoval hlavou Svarig. "Ale nesmíme zapomenout na to, že i oni mají zbraně, a že rozhodně nebudou stát jako stromy připravené k pokácení."
"Zdá se, že se rýsuje plán," usoudil Thoren a sebral ze země krátký klacík. "Situace vypadá asi takhle," řekl, a začal klacíkem kreslit do prachu na zemi.
Když zhruba načrtl prostranství okolo zbořené tvrze, začal počítat.
"Nás je devatenáct, z toho šest lučištníků, jedenáct jezdců s kopím a mečem a Bolo se Svarigem. Trápí mě jedna věc. Pokud bude brackenů více, než co jsme viděli, bojím se, že Bolo na ně sám nebude stačit. Neber to prosím, jako že bych tě podceňoval, ale i pět je na jednoho dost."
Bolo s úšklebkem přikývl.
"Půjdu s ním," řekl Svarig. "Sice nemám sekeru, ale svým mečem dokážu brackeny zranit víc, než vy ostatní. Bez uřážky."
"Samozřejmě. My se tedy postavíme sem," ukázal Thoren na místo v severozápadní části údolí, "a vy několik kroků východně vedle nás, tady. Lučištníci budou čekat na signál na pahorku. Ten je tady."
Vysvětlil všem strategii bitvy. Lučištníci v čele s Diien a Werusem měli počkat na signál na pahorku nějakých padesát kroků od místa kde by podle plánu měla probíhat bitva. Thorenova jízda se měla postarat o zábavu goblinům, zatímco dvojice trpaslíků připraví brackeny na ohnivou smršť.
Zvedli se od ohně a šli sdělit plán ostatním. Svarig poodešel do houští a vrátil se s dlouhým prutem, který očistil a oloupal. Obnažený bílý prut pak zabodl svisle do ohně, přičemž pronesl tři slova. Bolo přihlížel, ale slovům nerozuměl. Z vrcholku vylétlo slabé žlutočerné světélko a vysoko nad mýtinou se tiše rozlétlo.
"Co to je? Nějaký kouzla?" ptal se Svariga.
"Ne, jen signál. Aby v Parirthu věděli, že jsem na místě."
Bolo se už dál nevyptával.
Lučištníci mezitím nachystali louče i zápalné šípy a už se měli k odchodu. Po krátkém rozhovoru Bola s Diien si s sebou odvedli i Sientë, která s Bolem do bitvy nesměla. Pak pomalu odjeli směrem k pahorku a jezdci spolu s dvojicí pěších bojovníků vyrazili po cestě ke zřícenině tvrze Kiita.

Gallaeth 1 Kiitaweb

Obrázek: Plán rozestavení jednotek před bitvou u ruin tvrze Kiita.

Před Thorenovou jízdou se zanedlouho otevřela planina obehnaná strmým srázem, na jejímž konci zádumčivě stála polozbořená tvrz. Její zdi byly kamenné, po celé délce souvislé, ale v některých místech zjevně nedosahovaly původní výše. Padlá brána tvrze byla nahrazena neuměle stlučenými, přesto ale na první pohled bytelnými dřevěnými vraty a zpoza východní části opevnění stoupal dým. Stále byly slyšet kovové rány a drcení kamene.
Thoren se podíval na pahorek, zda už tam dorazili Diien a ostatní. Mezi keři směrem k cestě, kudy přijel, visel kus bílé látky, smluvené znamení. Lučištníci byli připraveni. Jízda popojela o několik kroků vpřed, na vyvýšeninu téměř uprostřed pole a vyrovnala se do řady. Svarig s Bolem se postavili šikmo vpravo za řadou koní a zírali do prostranství vyhlížejíce brackeny.
Goblini, v momentě kdy první z nich spatřil nepřátelskou jízdu a vydal pronikavý skřek, chaoticky vyběhli zevnitř tvrze i jejího okolí a srotili se do dvou skupin o přibližně dvou tuctech. Mezi těmito dvěma skupinami se shromáždilo osm brackenů.
"Osm," prohlásil Bolo zamyšleně, "osm neni zas tak moc."
"Ani málo," řekl Svarig. "Musíme jednat hbitě a zároveň opatrně."
Pak už trpaslíci nemluvili a jen se soustředili. Kovový rámus ustal. Thoren nechtěl udělat první krok, aby se bitva nedostala mimo dostřel lučištníků. Potřeboval, aby goblini vyrazili do útoku první. Přemýšlel, jak je vyprovokovat, když v tom se z brány vypotácel ohromný grul.
"Svarigu!" křikl na spolubojovníka. "Máš samostříl?"
Svarig kývnul na znamení souhlasu.
"Skol jednoho goblina! Potřebuju je tady!" volal Thoren. Věděl totiž, že grul, i když velmi silný, je pomalý, a tak doufal, že než se utkají s ním, bude už goblinů alespoň jen hrstka.
Svarig sňal samostříl z ramene a přesně mířenou ranou křížem přes prostranství rozlouskl lebku jednoho z goblinů. To, přesně jak Thoren doufal, začalo bitvu. oba gobliní hloučky se vrhly do útoku a pádily směrem na stále ještě nehybnou řadu šermířů na koni. Jezdci tasili meče a Thoren dal povel k protiútoku. Jízda v plném cvalu skolila první řadu goblinů vrženými kopími a s tasenými meči se s nimi potkala na úrovni pahorku, přesně jak Thoren plánoval.
Svarig s Bolem stihli nepozorovaně oběhnout vřavu tak, aby zabránili dobíhajícím brackenům zapojit se do bitvy. Bolo mával svou sekyrou tak zuřivě, že prvním dvěma usekl po ruce a ještě je zvládl zranit na zádech. Svarig se se svým taseným mečem dostal mezi tři protivníky, kterým tak tak odolával. Bolo hbitě přiskočil a rozpůlil jednomu z nich lebku ve dví. Nic z toho je ale nedokázalo zastavit. Zranění brackeni byli jen trochu pomalejší. Dvojice se ale nevzdávala. Emsgard se svým dlouhým mečem daroval brackenům jeden šrám za druhým a po trpaslíkově sekeře zůstávaly hluboké rány. Z těch se řinula tmavá, zlatě červená látka. Brackeni, rozlíceni probíhajícím útokem se obrátili, a začali dvojici tlačit směrem k pahorku. Svarig odrážel útoky zahnutých mečů v jejich dlouhých rukou, a Bolovi se podařilo prosmýknout se do jejich středu. Tam, jako by ho posedl démon zuřivosti, sebral své síly a sekal okolo sebe s bouřlivou rychlostí a energií. Svarig si proklestil cestu k němu a zády k sobě častovali již dosti zakrvácené brackeny dalšími ranami.
Grul se otočil a odcházel jižně k rohu tvrze, vypadal, jakoby neměl o bitvu zájem. Opak byl ale pravdou. U hromady suti ze zbořené zdi odložil svá obrovská kladiva a začal sbírat kameny. Ty pak začal házet do vřavy goblinů a jezdců. Goblinů už bylo jen asi polovina, ale grulovi bylo nejspíše celkem lhostejno, zasáhne-li je, nebo nepřátelské jezdce. Povedlo se mu ale několik koní zranit či splašit, a ti své jezdce odnesli z bitvy pryč, nebo je dokonce shodili.
Brackeni byli již dosti pobití a tak se Svarig rozhodl, že je čas jejich působení v bitvě ukončit.
"Bolo!"
"Co?"
"Končíme, odrazíme je a dáme signál!"
S tím se vzepjali k poslednímu útoku a probili si cestu ze středu šarvátky.
"Diien!!!" Zařvali oba naráz.
Keře na pahorku se rozestoupily a objevilo se šest lučištníků s hořícími šípy.
"Teď!" Zařval Svarig, akorát když s Bolem zmizeli z obklíčení brackenů.
Lučištníci skropili zkrvavené brackeny dvěmi salvami ohnivých projektilů, a tak rozpoutali na bojišti inferno. Brackeni řvali, pobíhali sem a tam a v zoufalé snaze se uhasit se ještě vzájemně podpalovali. Nad skupinou nešťastných brackenů stoupal tmavý kouř přes který nebylo vidět. Grul také neviděl, protože brackeni stáli mezi ním a zbytkem bitvy. To ho rozlítilo natolik, že sebral svá dvě kladiva a začal spěchat k bitvě. Jezdců bylo již jen devět a goblinů stále na tucet. Bolo se zapojil do bitvy hned po úspěšném zneškodnění brackenů a Svarig ho následoval zanedlouho. Diien a Werus tasili své meče a seběhli strmý svah za pahorkem, aby pomohli šermířům se zbytkem nepřátel.
Svarig se otočil a uviděl supícího grula už jen nějakých dvacet kroků od bitvy.
"Grul!!!" zařval a rozeběhl se proti němu. Bolo ho následoval. Svarig proběhl okolo jeho levého boku, vyhnul se mávnutí obrovského kladiva a tnul svým mečem do grulova stehna. V zápětí vytáhl svůj dlouhý, úzký roh a zadul. Ozval se vysoký tón, a v zápětí ze křoví na straně protilehlé pahorku přilétly dvě tlusté šipky ze samostřílu, které se grulovi zabořily do pravého kotníku. Grul zahučel bolestí a klesl na pravé koleno. V tom obdržel ránu sekerou do své pravé ruky, načež upustil kladivo, které v ní držel. Druhým kladivem se ohnal po Bolovi, který zrovna vytahoval svou sekeru z jeho paže. Bolo se pokusil uhnout, ale přece ho kladivo zasáhlo a povalilo na zem. Cítil tupou bolest v zádech. V tu chvíli přilétly další dvě šipky ze samostřílů dvou emsgardů, kteří přibíhali od skrytých schodů na východní straně údolí. Ty prokláli grulovi pravý bok. Thoren, který se zbavil dvou na něj dotírajících goblinů, se na svém koni rozjel k funícímu grulovi a s mocným nápřahem mu setnul hlavu.
Teď už zbývalo jen asi půl tuctu goblinů, kteří strachy upalovali směrem zpět ke tvrzi, ale lučištníci se o ně včas postarali. Bolo se těžkopádně zvedl, opřel se o svou sekyru a párkrát se zhluboka nadechl.

Všichni se shromáždili na místě, kde před bitvou stála Thorenova jízda. Jen Bolo ještě odpočíval tam, kde obdržel ránu od grula. Chtěl se sebrat a jít k ostatním, když tu se ze svahu pár kroků od něj vyvalil kámen a z odhaleného tunelu na něj se zběsilým rykem vyrazila pětice goblinů s palcáty. Chopil se své sekery a dva skolil, než ho ostatní zalehli. To už ale měli v zádech šípy tirnaeských střelců.
Když z něj Diien a Svarig odházeli vrstvu mrtvol a chtěli se ho zeptat, zda je v pořádku, objevili smějící se vousatou tvář.
"Ha ha ha! Aby pět záprtků s klackem skolilo Bola Trpaslíka, to by musel pršet hnůj!" smál se Bolo a třímal svou sekeru. Pak se s mohutnými vzdychy a mocným 'Au!' zvedl, a odešel zpět k ostatním opírajíce se o svou zbraň.
Na bitevním poli kromě popela z brackenů a mrtvol goblinů a grula ležela také tři těla Thorenových bojovníků. Dva z nich byli stále ještě naživu, i když oslabení četnými ranami goblinských zbraní, třetí byl mrtev. O život přišli i čtyři koně. Lehce zraněné ošetřila Diien rovnou na místě, těžce zranění byli posláni s Werusem a lučištníky do Tirnae za místním proslulým bylinkářem a léčitelem. Jeden z jezdců, jehož kůň byl mrtev, byl poslán do Gallaeth, aby zpravil hejtmana Gaarena o průběhu bitvy. Bolo mu svěřil Sientë a se vzkazem díků a přátelskými pozdravy gallaethskému štolbovi je nechal odcválat.
Ostatní, což byl Thoren, Bolo, Diien a šest jezdců se rozhodli prozkoumat tvrz, ke které již před nimi odešel Svarig se svými dvěma emsgardskými přáteli.

*** KONEC PRVNÍ KAPITOLY ***

Věnováno mé kamarádce 'Galadriel' Domče

» Gallaeth 2
» Gallaeth 3
» Gallaeth - názory