Gallaeth 2

Předmět: Gallaeth 2 Tue Jan 19, 2010 9:57 am

Tak jsem dokončil druhou kapitolu svého příběhu "Gallaeth". Dávám jí jenom na tenhle server, tak čtěte a komentujte:)

Pro lepší čtení doporučuji kliknout sem! --> prohlédnout/stáhnout pdf soubor 2. kapitoly

Gallaeth - kapitola druhá

Roklinka nebyla zase tak malá, měla asi tři sta padesát kroků v průměru, a tak chvíli trvalo, než do tvrze došli. Po cestě kontrolovali stěny obvodových srázů a prozkoumávali každý větší kámen, aby se vyvarovali dalším nenadálým setkáním. Po západní straně jeli Thoren, Diien a dva jezdci; zbylí čtyři, z nichž jeden vezl Bola, prozkoumávali stranu východní. Když Bolo s jezdci dorazili k ruině, Thoren a ostatní už tam čekali.
"Našli jste něco?" zeptal se.
"Tam," ukázal Bolo k místu, odkud během bitvy přiběhli na pomoc emsgardové, "za tím křovím je mělká bažina, samá žába, ale dá se obejít a jsou tam nějaký schody. Svarigovi přátelé asi přišli tamtudy. Jinak nic. Po těch špínách už ani stopa. Co vy?"
"My našli ještě jeden tunel, támhle, jak se skála zvedá a přechází v hory," odpověděl Thoren a ukázal k místu nedaleko západní zdi tvrze. "Nikdo tam ale nebyl. Bolo, vzpomínám si, že včera, když jsi přišel do Gallaeth a pověděls nám o svém průzkumu těchto míst, tvrdils, že tě jeden goblin málem chytil. Tos byl asi také poblíž nějakého tunelu, kde to bylo?"
"Jo, pravda," přitakal Bolo. "Byla noc, takže nevim přesně, ale byl jsem někde asi tak na půl cesty mezi pahorkem a zdí tvrze, nahoře v lese."
Ukázal do řečených míst a dodal: "Někde tam tunel bejt musel, ke mně se jen tak někdo nepřiplíží."
Thoren hned poslal své jezdce na průzkum lesa a ti bez prodlení odcválali. S Diien a trpaslíkem pak vešli do tvrze.
I když zvenku tak nevypadala, byla tvrz velmi prostorná. Byla totiž napůl zapuštěna do skály, do které byly kromě místností vytesány i hlásky - drobné plošiny nad úrovní opevnění, ke kterým vedla úzká schodiště - spíše širší žebříky - taktéž vysekané do masívu. Z dálky byly plošinky proti kamenné stěně takřka neviditelné, velice umně zhotovené, i když na nich, stejně jako na zbytku tvrze, byly vidět známky stáří a zapomnění.
Co ale získalo pozornost skupiny, bylo několik pozůstatků po nedávných hostech. O stěnu skály bylo opřeno několik osekaných kmenů, okolo ležely sekyry a jiné nářadí, železné hřeby a několik vydělaných zvířecích kůží. Východní části tvrze dominovala obrovská výheň, z níž ještě sálalo teplo, kvádr kamene vysoký jako člověk, který pravděpodobně sloužil jako kovadlina, a kovářské náčiní pro grulí ruce. Okolo se válelo několik gobliních zbraní, nějaké dřevo na podpal a stočená lana. Pár kroků vedle leželo několik hrubě opracovaných kamenných koulí a další nářadí. Uprostřed tvrze stál napůl dokončený velký katapult, zjevně stavěný na grulí obsluhu.

Thoren v zamyšlení obcházel okolo obléhacího stroje. Nechápal, co se muselo stát, že se goblini rozhodli k útočnému výpadu. Za svého života nezažil válku, jen několik šarvátek s lupiči nebo nájezdníky. Poslední velká válka skončila o sedm let dříve, než se narodil, a tak jí znal jenom z příběhů a vyprávění starších bojovníků. Opravdu nevěděl, co si o tom všem má myslet.
Bolo a Diien se zastavili u hromady kamenných koulí a trpaslík se snažil dokázat svou sílu.
"Měl bys se siláctvím počkat, než se ti rány z boje alespoň trochu zhojí," snažila se mu Diien domluvit.
"Pche! Těch pár škrábnutí? Ani si už nepamatuju, že nějakej boj byl. Tuhle kouli zvednu!" smál se Bolo a obejmul kámen dosahující skoro třetiny jeho vlastní výšky tak široce, jak jen mohl.
"Hnnnn!" funěl. "Hnn! Sakra!"
Diien se usmála.
"Já věřím, že bys to dokázal. To jen ta rána od Grula. Oslabila tě, máš určitě naražená žebra. S tím se věci zvedají těžko."
"Cože?!" naštval se vousatý tvrdohlavec. "Nějakej přerostlej bahňák mě neoslabí! Nemusíš se koukat, ale já to zvednu! Hnnnn!"
Bolo se pokoušel dál a Diien šla za Thorenem.
"Zajímalo by mě, co se děje." přemýšlel Thoren nahlas. "Proč stavěli katapult? Proč tady? Co by mohli chtít? Mám takový pocit, že to nebude náhoda."
"Máme štěstí, že jsme to odhalili už teď," řekla Diien, "představ si, že bychom na ně nepřišli."
"A najednou bychom měli pár stovek goblinů před branami. Snad Svarig bude vědět víc, říkal, že je tu také kvůli Kiitě. A vůbec, kde vlastně je Svarig a ti dva ostatní?"
Jen to dořekl, objevili se emsgardi s pochodněmi. Vyšli hluboko ze skalního masivu, z nejzazší místnosti tvrze. Svarig vypadal ustaraně.
"Co tohle všechno znamená?" ptal se Thoren. "Myslím, nemáš tušení, proč se objevili zrovna tady?"
"Mám," zasmušile odpověděl Svarig. "Nejdříve ti ale povím, proč jsem tady já."
"Hnnnn! Uááá!" ozvalo se od hradeb. "Vidíš?! Ha há... Aaaá!"
Byl to Bolo, kterému se s vypětím všech sil podařilo kamennou kouli zvednout do výše vlastní hlavy. Tíha byla ale tak velká, že se Bolo zakymácel a tak tak uskočil nohama před padajícím břemenem. Koule se s mohutným zvukem zřítila na zem a protože Bolo stál na malém vršíčku, začala se kutálet směrem ke katapultu. Pětice uhnula z cesty a valící se kámen rozlámal rozestavěný stroj na kusy.
"Tak jestli tohle byl tvůj úmysl," smála se Diien, "máš můj obdiv!" Udýchaný trpaslík už neměl sílu se usmát a tak na jeho obličeji vznikla jakási neurčitá grimasa.
"No... ale zved jsem jí! Jak jsem řek."
Udělal pár kroků a sedl si na zbytky katapultu.
Svarig pokračoval. "Víš, přišli jsme sem kvůli něčemu, co je právě tady, ve tvrzi. Goblini to, zdá se, také hledali. Je tu totiž jeden ze třinácti klíčů k objevení všech částí Lhirasovy hole."
"Lhirasovy hole?" divil se Thoren. "Co to je za hůl, že by ji chtěli získat goblini?"
"Goblini asi těžko vědí, co vlastně hledají. Za tím musí stát někdo mocnější. Lhiras byl totiž první čaroděj. Tím myslím vůbec první. Byl vyvoleným Stvořitelů (3), kteří mu odkryli tajemství magie. Celý život toužil po tom poznání. Stvořitelé tedy nakonec jeho prosby vyslyšeli, a on se na oplátku za ten dar měl stát jejich poslem mezi lidmi. Pomocí svých nových schopností měl pomáhat stvořitelům tvarovat svět a lidské osudy. To bylo ale ještě dříve, než Stvořitelé ze světa odešli."

-----
(3) poznámka pod čarou: Stvořitelé - Ve světě Eldearth, do kterého patří i děj tohoto příběhu, vládla víra ve stvoření světa šesti bytostmi, které se nazývali Stvořitelé. Každý z nich měl neomezenou vládu nad jedním z šesti elementů světa: vody, země, ohně, vzduchu, těla a duše. Společnou silou mohli potom vdechnout jakékoli hmotě život. Lidé ve světě Eldearth věří, že všechno hmotné, nehmotné, přirozené i nadpřirozené je dílem stvořitelů, ať už jednoho, nebo více z nich dohromady.
-----

"Takže někdo chce najít hůl prvního čaroděje. Proč?"
"To přesně nevím. Nevím ani, kdo zatím stojí. Jisté ale je, že v Lhirasově holi je obrovská síla. Znáš dnešní čaroděje, mágy a jim podobné lidi? Pak víš, že vždy dokážou ovládnout jen jeden element. Můžou být čaroději ohně, nebo vzduchu, a tak dále. Lhiras byl jiný. Byl první. Stvořitelé mu dali znalost všech elementů. Vlastně se stal silnějším, než kdy chtěli dopustit. Nakonec, když Lhiras ve svých znalostech dozrál, přestalo se mu chtít poslouchat šest původních bytostí, a začal magii používat ve svůj prospěch. Marné bylo domlouvání i hrozby stvořitelů. Lhiras přestal věřit v jejich sílu. Myslel si, že je sám silnější. Uměl přece ovládat každý element! Zapomněl ale na jednu důležitou věc. Jenom souhlas a společné úsilí všech stvořitelů dokáže dát život. Stvořitelům nakonec nezbylo nic jiného, než svět Lhirase zbavit. A tak, stejně jako dokázali neživým věcem život dát, společným úsilím Lhirasovi život s velkým hněvem a smutkem vzali. Legenda praví, že kdesi daleko na jihu leží jezero tisíce slz jako památka na smutek Lienti (4), Quaaie (5) a Thalmei (6) a nad ním se tyčí skaliska smrti jako zobrazení hněvu Ithrena (7), Gory (8 ) a Teldira (9). Po Lhirasově smrti byla jeho hůl rozlámána na šest kusů a ty pak ukryty na odlehlých místech."

-----
(4,5,6,7,8,9) poznámka pod čarou: Lienti - vládkyně elementu vzduchu; Quaaie - vládkyně elementu duše; Thalmei - vládkyně elementu vody; Ithren - vládce elementu ohně; Gora - vládce elementu země; Teldir - vládce elementu těla.
-----

"Počkej, chceš říct, že jedna část je někde tady v okolí?"
"Je to možné. Tady ve tvrzi je jeden ze třinácti klíčů k nalezení všech šesti částí."
"Jak ale goblini věděli, že je to tady? A jak to víš ty?"
"Já to vím, protože tu hledám právě onen klíč. Emsgardští mudrcové totiž po generace studují staré knihy a svitky a snaží se zjistit jejich umístění. Jeden jsme již našli, je uschován v mém městě. Poslední rok byla objevena umístění dalších třech a já byl poslán najít ten zdejší. Jak to věděli goblini, nevím. Ten, kdo jim vládne, protože někdo takový jistě je, musel nějak zjistit umístění klíčů, náhoda to být nemůže. To by tu tak nekutali."
"Nekutali?" ptal se Thoren
"Pojďte se mnou," řekl Svarig, vzal pochodeň a zamířil směrem k místnosti, ze které předtím přišel.
Vešli do místnosti kruhového půdorysu, asi čtyřicet kroků v průměru a zhruba pětisáhové výšky. Podlaha byla hladká a uprostřed byla vytesaná zvláštní hvězda. Strop byl jakoby obrazem podlahy, se stejnou hvězdou uprostřed. Kousek od středu místnosti stála zvláštní pojízdná dřevěná věž, podobné konstrukce jako obléhací, s třemi žebříky a třemi plošinami, dosahující až těsně pod strop. Na horní plošině ležel mrtvý goblin s emsgardí šipkou v čele a v ruce svíral sekáč. Pod ním leželo těžké kladivo a několik úštěpků kamene ze stropu. Vlevo od věže leželi další dva goblini ozdobení stejnými diadémy, jako jejich souputník.
"Byli tady, když jsme přišli," utrousil Svarig. "Připalte si pochodně, támhle jich několik leží," řekl a ukázal na hromadu nedaleko vchodu.
Všichni ho poslechli a každý si připálil svou pochodeň o jeho. V místnosti se to trochu rozsvítilo, takže už bylo lépe vidět na obvodové zdi i na strop. Zdi byly z poloviny osekané a na zemi leželo mnoho úštěpků. Na neosekaných částech zdi byly patrné vytesané jednoduché ornamenty. Bylo jasné, že tato místnost mívala jistý význam.
"Vidíte sami, jak to tady goblini zdemolovali. Ostatní místnosti jsou zničené úplně, jenom tady ještě své dílo zkázy nestačili dokončit," povzdechl Svarig, "ještě, že nevěděli, kde hledat."
"A ty to víš?" zeptal se Thoren.
"Podle našich starších je klíč právě v této místnosti. Po zkušenostech s předešlým bych navrhoval hledat nějaký tajný vstup, výklenek, nebo dveře. Obzvlášť mne zaujaly ty dvě hvězdy, navrhoval bych prozkoumat právě je. Jediné, co vím přesně, a co dozajista goblini nevěděli, je, že hrubá síla nám nebude pranic platná."
Thoren rozhodl, že místnost vyklidí, a tak se každý z emsgardů chopil jednoho gobliního těla a vynesli je ke vchodu do tvrze. S Diien a Bolem posbírali nářadí a odnesli je na hromadu u grulí výhně. V tu chvíli se vrátili Thorenovi jezdci z průzkumu lesů okolo tvrze.
"Tak co?" ptal se Thoren hned, jak své jezdce uviděl. "Našli jste něco?"
"Pane," odpověděl první jezdec, "v jižní části lesa, nalevo od vstupu do tvrze je šest tunelů. Asi sto padesát kroků severněji, nedaleko pahorku, je ještě jeden. Podle mého soudu je to ten, kde goblin překvapil tady pana Bola."
Bolo souhlasně přikývl. Thoren zpravil své emsgardské přátele o výsledku průzkumu, pak rozdělali oheň a povečeřeli. Po večeři se jali hledat v zadní místnosti, které pro její velikost začali říkat Hala, nějaké známky skrytého prostoru. Tím strávili pár hodin, a protože se už blížila půlnoc, usoudili, že ráno bude moudřejší večera a šli spát. Rozdělili si hlídky, aby je náhodou nepřekvapil nějaký nezvaný host - přímo ve tvrzi byla totiž ústí dalších dvou tunelů.

Brzy ráno je probudil štolba Derian. Okolo tuctu nočních obyvatel tvrze ležel asi další tucet pobitých goblinů, kteří se během noci nešťastně vynořili z tunelů a potkali se s bdící trojicí, na které byla zrovna řada. To bylo dobré znamení, protože, ať už jim velel kdokoli, zjevně neměl ani potuchy o tom, co se u Kiity seběhlo minulý den.
"Deriane!" zdravil štolbu trpaslík, hned jak ho uviděl.
"Zdravím tě, mistře trpaslíku," odpověděl štolba, "a děkuji ti za Sientë, že se vrátila v pořádku."
Thoren šel před tvrz. Muži, kteří přijeli s Derianem zrovna začali snášet mrtvé gobliny na hromadu poblíž místa bitvy. Několik lidí gobliny obíralo o zbroje a zbraně - vlastně o vše kovové, co na nich našli (10). Všechno to pak nakládali na vozy, které přijeli s nimi. Každé grulovo kladivo museli nést dva muži, a byla to pořádná rána, když je shodili mezi ostatní zbraně. Poblíž stál Ildur Sokolník, který právě z druhého vozu sundal dvě klece se svými dravci a nějaké své další věci. Otevřel klece a dravci si našli nejbližší větev, kde se usadili a seděli vedle sebe. Vypadali, jakoby vedli rozhovor.

-----
(10) poznámka pod čarou: Bylo zvykem po bitvě sebrat všechno kovové a jako kořist tyto věci odvézt do města. I když se nepřátelské zbraně znovu z etických důvodů nepoužívaly, kovy byly drahé suroviny. Zbraně a zbroje protivníků byly roztaveny a získaný kov byl použit na další výrobu - ať zbraní, amuletů, či jiných kovových předmětů.
-----

Vedle Ildura kmital Sihirb Alchymista a vykládal věci z vozu. Měl s sebou malou židli a stolek, se kterým docela zápasil, aby ho dostal na zem. Přitom popudlivě láteřil.
"Čas na přípravu mi nedaj, člověk se musí sbalit než jiskra z ohně letící zhasne, ten stůl je těžkej jak támhleta tvrz a nepomůže mi nikdo! Aby slepej hluchýho se rány leknout viděl a němej o tom na trhu žebráků kecal! Si myslí, že alchymista všecko, že jsem nějakej čaroděj nebo co... Že já se na to nevykašlu, pro podzemního ptáka!"
Alchymista by byl v láteření pokračoval, kdyby k němu právě příchozí Thoren nepromluvil.
"Zdravím tě, Sihirbe! Jaká byla cesta?" zeptal se trošku posměšně.
"Pane Thorene." alchymista se lehounce poklonil. "Ani mi nemluv. Tvůj otec mi rozkázal vyjet s úklidovou výpravou, prý abych ti byl k ruce. I když nevím, co tím myslel. Ale cesta byla zlá! Vyjeli jsme ještě v noci a v tomhle rozklepaném voze to bylo na umření. A ani mi nepomůžou vyložit stůl."
"Stůl? U všech duchů, k čemu s sebou bereš stůl?"
"Pane Thorene. Jsem alchymista, pro svou práci stůl potřebuji. Nebudu svůj aparát přece rozkládat někam do hlíny!"
Thoren sice myslel, že jestli je baňka na zemi, nebo na stole, je jedno, dokud v ní je to, co v ní má být. Sihirba ale nechtěl popichovat, jen mu doporučil, že bude užitečnější, aby si alchymista své náčiní rozbalil ve tvrzi, nikoli na poli. S tím Sihirb souhlasil, a byl rád, že jeho stůl je stále ve voze, protože "ti omezenci" by mu stejně nepomohli dát jej zase zpátky. Thoren také rozhodl, že, protože je třeba na místě ještě po nějakou dobu zůstat, bude Kiita jejich tábořištěm.
Vůz se Sihirbem poslal po vyložení několika věcí potřebných na poli do pevnosti a začal pomáhat ostatním nosit mrtvé gobliny na hromadu, kde měla jejich těla být spálena.
Padlého Thorenova bojovníka ve zbroji a s mečem naložili na menší smuteční vůz, který se s dvoučlennou stráží vydal ihned zpět do města.
Šest mužů vleklo ke hromadě grula, a když ho na hromadu přidali, polili všechna těla olejem a zapálili.
Po chvíli se vrátil vůz z Kiity, kde zanechal alchymistu s jeho věcmi i sokolníkovy klece, naložený železnými věcmi z grulovy kovárny. Vozka se poťouchle usmíval a s poznámkou, že kovář má o práci postaráno, pobídl koně a vůz zmizel na cestě zpět do města. Druhý vůz s gobliními zbraněmi ho následoval.
Hořící hromada gobliních těl začala nevábně zapáchat, a tak se třetí vůz se zásobami a několik můžů včetně Thorena a jeho bojovníků vydalo zpět do tvrze. Na místě zůstal jen řezbář s vysokým kůlem, který měl podle zvyku přijít na místo vítězného boje. Vyřezával na něj krátkou zprávu o bitvě. Přetáhl si košili přes nos, aby alespoň trochu zabránil pachu z hořících těl dostat se k jeho čichu. To samé udělali i dva bojovníci, kteří zústali pro jistotu s ním.

Když dorazili, Sihirb měl už postavený svůj aparát na kraji první malé místnosti ve skále, přímo pod nejzápadnější hláskou. Diien stála u něj a o něčem mluvili. Tři emsgardi zrovna vycházeli z Haly, viditelně nespokojeni. Bolo mluvil se sokolníkem u rozbitého katapultu. Chlubil se, že za jeho zničení může právě on a barvitě mu líčil, jak toho dokázal.
"Tadytu kouli," řekl a ukázal na kámen uprostřed trosek, "jsem čapnul a zved, takhle... no a řikám si co s ní, když vidim tenhle krám. Tak jsem sebral síly a mrsknul jsem s ní sem, katapult to měl spočítaný..."
Ildur se usmíval a pokyvoval hlavou.
Thoren se potkal se Svarigem.
"Tak co? Našels něco?"
"Ne," odpověděl emsgard, "prohmatal jsem Halu snad dvakrát. Palec po palci, jako slepý... a nic. Něco tam ale být musí, nevěřím, že se starší mýlí."
"Nevadí. Něco sněz, přivezli nám zásoby."
Svarig poslechl a šel se svými přáteli pojíst.
Thoren svolal všechny k jídlu, kde chtěl probrat další postup. Když se všichni usadili kolem nově zbudovaného ohniště uprostřed tvrze, ozval se dusot kopyt. Do tvrze právě přijel Werus se svou družinou. Ze dvou koní na konci družiny se svalili dvě postavy nižšího vzrůstu a se vzdechy zapadli do vysoké trávy poblíž vjezdu do tvrze.
Bolo vyskočil z kamene, na kterém seděl, a s burácejícím smíchem utíkal k oněm postavám.
"Chachá! Olo, Polo, co tady u všech seker rezavejch děláte?" křičel.
Z trávy vstali dva vousáči k nerozeznání od Bola a jeden odpověděl: "Snad sis nemyslel, že budem sedět doma na zadku, když ty si užíváš s placatejma hlavama!"
"I když," skočil prvnímu do řeči druhý masírujíc si pozadí, "možná, že sedět na měkkym podprdelníku s pintou piva u huby by bylo lepší, než si ho nechat natlouct na tom zběsilym zvířeti! Zatracený koně! Už v životě na žádnýho nesednem, že jo?"
"To by musel pršet hnůj!" odpověděl první.
Bolo vzal bratry okolo ramen a jako jeden muž došli k ohni.
"Přátelé, rád bych vám představil své bratry. Ola a Pola." pronesl slavnostně
"Jste trojčata? Přijdete mi k nerozeznání," ptal se Thoren.
"Olo je o rok starší a Polo o rok mladší," odpověděl Bolo, "bráchové, tohle je Thoren, syn hejtmana z Gallaeth."
"Je nám ctí," odpověděli sborově s hlubokou poklonou.
Když jim chtěl představit Svariga, Olo a Polo strnuli.
"On je..." ptali se překvapeně.
"Emsgard," doplnil je Svarig, "ale už se dávno nezveme pány trpaslíků, proto, jak jsem nedávno vysvětlil Bolovi, oslovujte mě jménem a já budu oslovovat jménem vás. Jmenuji se Svarig."
"Já jsem Olo," pověděl jeden.
"A já Polo," pípnul druhý.
"Rád vás poznávám," pronesl Svarig a usedl zpět.
Když se všichni usadili k ohni, Thoren jim ve zkratce vyprávěl, co se během jejich nepřítomnosti událo. Také se dozvěděl, že jeho ranění se uzdraví, i když jim to zabere několik týdnů, a byl rád, že mu nepřibude další muž, nad jehož ztrátou by musel truchlit.

"Já myslím," řekl Werus," že bychom měli ty tunely něčím zavalit, aby už sem nemohli.
"To by možná šlo," usoudil Thoren, ale bude to dost práce. Kde vezmeme kamení, bude to trvat dlouho."
"Možná," vložil se do diskuze Sihirb, "by to šlo jinak."
"Jak myslíš jinak? Jak se dá 'jinak' zavalit tunel?" ptal se Thoren
"No..." pokračoval Sihirb Alchymista, "Tím samým tunelem. Totiž, abys chápal, pracuji na lektvaru, který má vysokou míru hořlavosti. Ne jako olej, který chytne plamenem. Myslím, že dostatečné množství toho lektvaru by mohlo zbořit dům. Ale někdo by musel lektvar dostat dovnitř tunelu. Navíc na zhotovení budu potřebovat čas."
"No, to nezní špatně," chválil Thoren alchymistu.
"Myslím, že to není dobrý nápad," tvrdil Svarig. "To, že sem goblini stále chodí, svědčí o jejich neznalosti místního dění, jinak by sem asi těžko chodili po dvou, po třech, jak to dělali doposud.
"Na tom taky něco je," souhlasil Thoren.
"Krom toho," pokračoval emsgard, "jsme tu kvůli klíči, a ten zatím nemáme. Myslím, že bychom se měli soustředit na hledání."
"S tím taky mohu pomoct," řekl Sihirb. "Říkali jste, že hledáte jakýsi průchod, nebo tajné dveře, myslím, že je mohu najít."
"Dobře, nejdříve tedy pomoz Svarigovi najít klíč. My budeme zatím držet hlídku."
Svarig a emsgardi se tedy odebrali do Haly. Diien šla s nimi, prý že víc očí víc vidí. Sihirb odběhl do své polní alchymistické dílny pro nějaké potřebné věci, a hned se k nim s malou truhlou a vodním vakem přidal. Thoren poslal své muže, aby se šli podívat, zda se okolo tunelů v lese nepotloukají opět nějací goblini, a sám šel s Ildurem sepsat zprávu pro svého otce. U tunelů ústících ve tvrzi se k hlídce usadili trpaslíci a vedli bodrý rozhovor. Werus se svými muži zůstali u ohně a odpočívali po cestě z Tirnae, která je asi dvakrát delší, než ta do Gallaeth.
Derian štolba za pomoci jednoho z bojovníků použil tři osekané kmeny, co tu zbyly po goblinech, aby zbudoval provizorní stání pro koně. Přibližně ve vzdálenosti délky kmene od hradeb navalili třikrát po dvou velkých kamenných koulích tak, aby mezi ně šel kmen vložit. Pak zaklínili jeden konec kmene mezi vystouplé kameny v hradbě a druhý položili mezi ty kulaté. Tak to provedli třikrát a Derian pak postupně přiváděl koně do stání a za uzdu je vázal k položeným kmenům.
Thoren dopsal zprávy, které měly města uvědomit o aktuálním dění u tvrze a Ildur písknutím na dřevenou píšťaličku přivolal dravce. Jednoho poslal do Tirnae a jednoho do Gallaeth.
"Budou tam dřív než vozy," řekl jen tak mimochodem sokolník.
"Ildure, kdo vlastně zprávu ve městě přijme, když ty jsi tady?" ptal se Thoren.
"Neměj strach, můj učeň to zvládne, již brzy bude skládat mistrovské zkoušky. Své řemeslo dobře umí," ujistil ho sokolník.
V tu chvíli do tvrze přišel řezbář se svou stráží.
"Pane Thorene, vítězný kůl stojí. Teď bych rád odjel zpět do Gallaeth."
Ukázal dírou v zborcených hradbách. Nedaleko doutnajícího zbytku gobliní hromady stál vysoký kůl s vlajkami v barvách měst Tirnae a Gallaeth a s bodcem na svém vrcholu. Thoren se pousmál.
"Dobře. Vůz už je vyložený, může tě vzít zpět, stráž tě doprovodí."
Řezbář vyskočil na vůz a ten se dal do pohybu.

Sihirb složil své náčiní uprostřed haly, kterou osvětlovaly čtyři pochodně v rukou ostatních.
"Potřebuju víc světla, tohle je málo," nespokojeně utrousil. Dva emsgardi si něco řekli a odešli zpět do tvrze, pochodně podali Diien a Svarigovi. Za chvíli byli zpátky a oba nesli dva velké hranaté kameny. Ty pak položili po dvou vedle sebe, vlevo a vpravo od středové hvězdy a mezi ně zaklínili po šesti pochodních. Ty pak zapálili. V Hale se zase trochu rozjasnilo.
"To je lepší," pronesl už o něco spokojeněji, zato stále zamyšleně alchymista.
"Můžu se zeptat," zkoušela zdvořile Diien, "na co voda?"
Sihirb vzhlédl a jeho zamračený obličej se pokusil o úsměv. "Jak známo," začal přednášet, "voda teče. A také je známo, že voda nateče skoro všude. A já tady mám takový prášek, který zajistí, že voda nateče úplně všude."
Trochu potměšile se zasmál.
Diien se na něj tázavě podívala.
"No, my tady hledáme nějakou skulinu," vysvětloval dál, "A tady... Svarig, správně?"
Svarig souhlasně kývl, taky ho totiž zajímalo, co alchymista zamýšlí.
"Tak Svarig říkal, že to tu prohledal píď po pídi a nenašel nic. Takže soudím, že skulina bude, teda, jestli tu je, neviditelná."
"Neviditelná?" nevěřila Diien.
"Ale ne... Ne neviditelná, jako neviditelná," beznadějně rozhodil rukama, "přesněji, ehm, příliš malá, než aby ji lidské oko vidělo, no."
Pochopili.
"Tak, a tohle," vytáhl zvláštní předmět, "to je tlakovač."
V ruce měl zvláštní skleněnou trubici na jednom konci otevřenou a na druhém ucpanou dřevěným válcem. Z truhly vytáhl ještě dva sáčky a jakousi šedobílou mast. Mastí namazal onen dřevěný válec, a to silnou vrstvou. Pak vytrhl jednomu z emsgardů pochodeň z ruky, namazaný válec zastrčil do skleněné trubice a začal jí opatrně nahřívat. Mast začala modrat. Když se ho ptali, proč to dělá, odsekl prostým "Aby to těsnilo". Pak vytáhl z truhly ještě jednu nádobu, větší než tlakovač, a nalil do ní vodu. Pak tam vsypal prášek z prvního sáčku.
"Tohle," povídal, jak sypal do vody prášek, "tohle vodu zjemní, zmenší kapky tak, že proniknou všude, i do té nejmenší skulinky."
Všichni sledovali alchymistovu práci.
"A tohle?" zeptal se jeden z emsgardů, když Sihirb začal sypat do vody prášek, po kterém ze začala barvit do syté žluté.
"To," odpověděl trošku posměšně Sihirb, "to, milý pane emsgarde, je barva. Podle té budu vědět, kde už jsem byl."
Chtěli se zeptat, co myslí tím, kde už byl, ale alchymista je s odpovědí předešel.
"Teď namažu ještě vršek tlakovače a pak s tím budu jezdit po zdech. Tam, kde to přitisknu, se to nabarví, a tam, kde bude skulina, to proteče. Proto mam tolik vody, je to tu dost velký.
Poté, co stejný postup jako s válcem opakoval s jednou stranou trubice, do tlakovače nalil vodu a začal s ní objíždět zeď. Vždy, když mu voda klesla na polovinu, jak barvila zeď, ji doplnil,aby se mu nestalo, že skulinu mine kvůli nedostatku vody. Při objíždění zdí neustále tlačil zezadu na válec, aby voda případnou skulinou prošla. Emsgardi a Diien vlastně jen svítili. Když se Sihirb dostal do míst, že už nad žlutý pás nedosáhl, vzali věž a tlačili jí okolo místnosti, což si alchymista velice pochvaloval, jelikož už ho docela bolely nohy, nemluvě o rukou, hlavně o pravé, kterou na válec tlačil. Po drahné době - místnost obkroužil už asi třicetkrát - mu válec pod tlakem ruky jemně povolil a voda protekla skulinou.
"Stát!" zaječel. "Tady to je! U plovoucího šutru, konečně!"
"Dobrá," řekl Svarig klidně, "alespoň víme, že tu klíč opravdu je, ale jak se k němu dostanem?"
"Vypáčit to nepůjde?" doufala Diien.
"Ne, skulina přece není ani vidět," zamítl návrh Svarig.
"Musíme tedy najít klíč ke klíči," pronesla trochu bezradně.
"Pojďme se na to občerstvit. Už bude brzy večer," navrhl emsgard.
Všichni souhlasili, a tak se odebrali zpět k ohništi.

Mezitím se vrátil sokol z Gallaeth. Přinesl zprávu od hejtmana, která doporučovala zavalení jeskyň i za cenu, že goblini odhalí svůj neúspěch u Kiity. To Thorena trochu rozčílilo, protože v tom byl za jedno se Svarigem, ale uznal, že držet nepřetržitě hlídku kvůli několika goblinům, navíc když se nejspíš děje i něco víc, není do budoucna moudré.
Skoro zároveň se sokolem dorazili do Kiity i Thorenovi muži z průzkumu lesa, kteří tam nepotkali ani živáčka.
"Okolo tunelů je klid, nikde ani noha, pane," hlásil Thorenovi velitel průzkumu.
"Je to zvláštní, už celý den se ani jeden neukázal, možná, že už o nás ví," usoudil Thoren. Rozkázal ale raději ke každému východu postavit stráž, a tak se deset jezdců znovu odebralo do lesa. Osm jich zůstalo u šesti tunelů na jižním konci lesa a dva hlídali tunel u pahorku. Další dva byli posláni na stráž k tunelu u srázu, kde během bitvy překvapili goblini Bola a dva hlídali tunel u skály pod horami vedle brány tvrze.
Werus a jeho lučištníci vstali od ohně a šli za Thorenem. Ten jim řekl o zprávách z Gallaeth. Werus souhlasil s hejtmanem, měl totiž také za to, že goblini o přítomnosti lidí ve tvrzi ví, jelikož už nepřicházejí, a tak bude nejlépe zničit jejich přístupovou cestu, a věnovat se hledání klíče. Nehledě na to, že klíčů je třináct a kdokoli poslal gobliny sem, určitě hledá i klíče ostatní, a bude tedy třeba je najít dříve a nemeškat hlídáním jedné tvrze. Werus poslal své muže do Haly, aby pomohli s hledáním, ale ti se vrátili brzy s tím, že to tam ten blázen barví na žluto a že je vykázal ven. Pak je Thoren ještě se zbytkem svých mužů poslal vystřídat hlídky v lese.

Když se alchymista vítězoslavně vrátil z Haly s tím, že skryté místo našel, ale že se do něj zatím není jak dostat, Thoren ho zpravil o novinách z Gallaeth. Sihirb souhlasil s tím, že pomůže tunely strhnout, ale že na dostatečné množství výbušného lektvaru potřebuje den času. S tím se odebral do své provizorní dílny.
"Hej!" zařval na štolbu sedícího u ohniště. "Potřebuju oheň!"
"Tady je," ukázal Derian nechápavě do ohně.
"Ne tam, ty jelito!" vztekal se alchymista. "Tady! Udělej mi ohniště tady vedle vchodu do místnosti, jdu si připravit věci," křiknul a zmizel ve své 'dílně'.
Taky by ho za 'prosím' neubylo, řekl si štolba v duchu a odešel do haly pro nějaké kamenné odštěpky z gobliny zdemolovaných zdí, aby založil další ohniště. Za chvíli se vracel s náručí plnou kamení a začal je stavět do kruhu.
Když ohniště dostavěl a založil oheň, raději rychle odešel a sednul si opět k velkému ohništi, aby se vyhnul střetu s 'tím vzteklým dědkem', jak si ho už kdysi dávno pro sebe pojmenoval. Sihirb Alchymista byl totiž dost divný patron, jak už alchymisté bývají, a jeho nálady se měnily jako podzimní počasí ve vysokých horách. Když vylezl z dílny s věcmi, zakřičel: "Hej! Vřelé díky za ohniště!". To Deriana nepřekvapilo a jen pokynul na znamení přijetí díků.
Sihirb z místnosti vytáhl ocelovou trojnožku. tu postavil nad ohniště a pověsil na ní menší kotlík. Do kotlíku lil vodu z dvou vaků. Když vyprazdňoval ten druhý, trochu vody vycáklo ven z kotlíku a zkropilo kámen v ohništi. Z toho se smyl prach a prosvitla zašlá světle zlatozelená barva, stejná jako na hvězdách v Hale.
"U kulhavýho valacha!" Zařval Sihirb.
Thoren to slyšel a otočil se za zvukem.
"U černýho mlíka z potrefený kozy! To je vono!" křičel alchymista a sebral kámen.
"Jau!" zakřičel, jak se spálil a zbytkem vody jej zkropil. Pak ho opatrně vzal a odnesl k Thorenovi a Diien, kteří seděli u ohniště.
"Tohle je chybějící klíč ke klíči, na to vsadim pravou nohu," prohlásil.
"Snad o ni nepřijdeš," odsoudila jeho neuváženou sázku Diien.
Pak se i se Svarigem zvedli a odešli do Haly. Prohlíželi si obě hvězdy, ale obě vypadaly neporušeně. Vrchní byla opravdu obrazem spodní, nevypadalo to, že v nich něco chybí. Svarig vzal Sihirbův kámen a podíval se na něj zblízka.
"Vidíte, jak je uštípnutý? musel být součástí zdi. Tady, ty ornamenty, jakoby končily zničehonic. Myslím, že když to takhle vezmu a..."
Svarig zasunul za jeden ze zlatozelených ornamentů svůj nůž, a když zapáčil, kámen pukl a rozdělil se na dvě části. Jedna byla kulatá, s ornamenty po celé své ploše, druhá byla jen kámen.
"Ještě co s ní," dumal Thoren.
Diien přišla doprostřed místnosti a se zdviženou pochodní sledovala vrchní hvězdu. V jejím středu, kam se sbíhaly ornamenty podobně jako na spodní byl vidět malý žlábek. Když ale začala obcházet dokola, zjistila, že stín je vržen vně žlábku, a tedy že onen žlábek je vlastně výstupek. Kulatý, stejně jako kámen, který teď měla v ruce. Klekla si tedy a umístila kámen doprostřed spodní hvězdy. Chvíli s ním na středu otáčela, až se ornamenty na kameni sbíhaly s ornamenty na hvězdě. Z vrchní hvězdy se ozvalo cvaknutí.
Svarig s Thorenem ihned přistavili věž a Diien na ní vylezla. Dotkla se středního kamene na stropě a zjistila, že se hýbe. Otočila jím, a vytáhla ho spolu z jehlanem, který byl zapuštěn do stropu. Z dutiny nad ním se Diien do tváře vysypala oblaka prachu a kamínků. Kašlaje se oprášila a prohlásila, že to má za to. Podívala se do vzniklé skuliny, ale viděla jen vysokou úzkou šachtu, skrze níž o mnoho sáhů výše pronikal paprsek denního světla do Haly.
"Co má tohle znamenat," divil se alchymista.
"Pojď dolů, Diien," požádal Svarig a ostatní poprosil o chvilku strpení. Když Diien opustila žebřík věže, odsunul věž tak, aby nebránila světlu dostat se k zemi. Když tak učinil, sloup světla dopadl přesně na kameni uprostřed hvězdy. Od něj se světlo odrazilo a vytvořilo zlatavý pruh okolo celé místnosti, který protínal i místo, kde Sihirb našel skulinu. Ozvalo se další cvaknutí právě z oněch míst.
Svarig přistoupil a zatlačil na kámen u skuliny. ten ze zdi vypadl a za ním se ukázala malá truhlička zdobená starým písmem. To se ve zlatém světle zvláštně blyštilo.
"Předpokládám, že v té truhličce je klíč?" tázavě pronesl Thoren.
"Vskutku," přitakal Svarig. "Druhý klíč ke Lhirasově holi. Opatrně otevřel truhličku a objevil se zvláštní kus dřeva, opracovaný do ostrých tvarů a jakoby popsaný starým písmem.

Když vyšli ven, Sihirb se začal opět věnovat výrobě výbušniny a svarig vedl s Thorenem a Diien důležitý rozhovor. Bolo a Werus jen poslouchali. Svarig jim řekl, že pošle své dva přátele s klíčem zpět do pohoří Parirth, sám že se vydá zjistit, jak pokračuje hledání dalších dvou klíčů, za kterými byly vyslány emsgardské hlídky. Navrhl, aby se za pět dní, až budou tunely zničeny, setkali ve městě Nuac, které leží severovýchodně od Tirnae a z kterého vede nepoužívaná cesta do pohoří. Kdo obzvláště litoval jeho odchodu byl Bolo, ve společnosti Svariga se cítil lépe, vznešeněji, a tak se jeho loučení neobešlo bez dlouhých slov úcty a přání brzkého shledání. S tím se měl Svarig k odchodu, na cestu si vzal jen něco málo jídla a lahev vína Neth, rozloučil se s ostatními a vyrazil přes schody na východní straně roklinky pryč. Druzí emsgardi vzali truhličku s klíčem a kvapem se vydali severním směrem, nejkratší cestou do Parirth, přes větrné kopce severně od Gallaeth.
Po odchodu emsgardů se Thoren jal vymýšlet strategii zničení tunelů, a Sihirb ho uvědomil, že bude třeba lektvary rovnoměrně rozmístit tak, aby byl zajištěn co možná největší účinek.
Bolo s bratry navrhli, že by bylo nejlépe před stržením tunely řádně prozkoumat, a nabídli se, že tak sami učiní, protože se tam vejdou lépe, než lidé. Thoren s tím, že stejně dříve než zítra touhle dobou tunely strhnout nemohou, k průzkumu svolil. Diien se to snažila trpaslíkům rozmluvit, ale ti nechtěli ani slyšet. Chtěli prý zamezit tomu, aby nějaký toulavý goblin lektvary odnesl nebo zničil a prý že tam také mohou být další stopy, třeba pergamen s příkazy, a kdo ví co si ještě nenavymýšleli, než je Diien nechala jít. Trpaslíci se rozhodli, že svůj průzkum započnou v tunelech v lese, sbalili si do tlumoků něco málo jídla, aby jim přes noc nevyhládlo a dobře naladění vyrazili k lesu. To už bylo pozdní odpoledne.
"Nemám z toho dobrý pocit," svěřila se Diien Thorenovi.
"Proč, pár goblinů zvládnou hravě," uklidňoval ji.
"Nevím, jen prostě nemám dobrý pocit."
"Neboj se, budou v pořádku. Jen by mě zajímalo, co tam chtějí najít."

*** KONEC DRUHÉ KAPITOLY ***

Věnováno mé kamarádce 'Galadriel' Domče