Snový Maják
Uklidňující šum moře uspával. Poskytoval Tavekovi jistotu, pocit bezpečí, jako kdyby byl doma. A on tu doma byl. Tady, v chladných a kamenných zdech, kde už vyhasl krb a vládla tma, přerušovaná jen když sem střídavě oknem pronikal proužek světla vycházejícího z majáku odražený od vodní hladiny.
Vlnka po vlnce, hladce moře naráželo na útesy a byl skutečný klid. Tavek seděl ve starém, roztrhaném křešle, jehož čalounění už bylo dávno prožrané mořskou solí do běla. Ale bylo to jeho křeslo, pohodlné a měkké, jako vzpomínky...
Už to je tak dávno, pomyslel si a podepřel si hlavu. Stejně jako se venku ponořil téměř plnný měsíc do chladných mračen, ponořil se i Tavek do svého snu.
Zdál se mu téměř každý večer, noc co noc. Jiný pro něj neexistoval. Jeho sen, sen strážce majáku.
Viděl sebe sama, jak sedí na černé loďce se dvěma černými vesly a pádluje. Kam, to nikdy netušil. Nejspíš ke břehu, kdo ví... Kolem něj proplouvaly mrtvoly jeho přátel, starých námořníků, kapitánů, lodivodů...Moře bylo klidné, ale na obloze nebylo vidět žádné slunce, žádný mrak, jen modrá, nekonečná planina, jako na nebi tak i všude tam, kam oko dohlédlo.
Zdálo se to být něco jako nesnesitelný, nerovný boj s loďkou, s tou dřevěnou klecí, kterou nelze opustit. Chtěl vyskočit do vody, raději by se připojil k mrtvolám, které unášely vlny dál. Nešlo to, jako by jej držely okovy... Musel pádlovat.
Na obzoru se rýsoval kousek pevniny. Vyčerpaný doplul ke břehu a vyskočil z loďky na pláž. Jak se jeho tvář dotkla písku, pocítil úlevu a vysvobození... Ruce i nohy jenom bezvládně ležely podél těla, hlava vypověděla službu. Nechtělo se mu už nic, jenom ležet a poslouchat nárazy vln, křik racků a vítr.
Nic z toho však neslyšel... Bylo ticho. Jako kdyby všechno, co chce, zmizelo a ustoupilo. Moře zamrzlo a utichlo, rackové odletěli, vítr neexistoval. Zvedl se, aby se posadil. Všude kolem bylo jen moře s černou, prokletou loďkou nebo pevnina v jeho zádech.
Otočil se a pomalu se zvedl. První krok vystřídalo dalších deset. Písek křupal pod jeho bosýma nohama a on si uvědomil, že je nahý a úplně celý promoklý - až na kost. Mohl doufat, že ztracený vítr nezačne vát. A přesně na tohle vítr čekal. Ve chvíli, kdy na něj jen kouskem zbývající mysli pomyslel, začal zuřit a vymetat všechny hladké vlnky v nespoutané vlnobití. Bezvýrazná obloha zůstala modrou, ale vichr zrychloval, jako kdyby panovala vichřice.
Ze všech sil držel rovnováhu. Obě nohy už se podlamovaly, ale musel vydržet. Hlavně nemyslet na nic horšího...
Vichr se změnil v mírný větřík a ten se nenápadně vytratil. Tavek nedokázal přemýšlet, sotva stál na nohou a tápal ve svých představách, topil se ve svém snu. Dokulhal k útesu a vyškrábal se nahoru, tam, kde rostla suchá tráva. Když se jí jeho prsty dotkly, jako by cítil něco živého, něco, co v jeho srdci chybělo a tvořilo tam zvětšující se díru.
Tam to uviděl. U útesu se tyčil obrovský, kamenný maják. Už chápal, proč tak úporně vesloval jedním směrem: Zapamatoval si cestu k tomuhle přízračnému majáku, k tomu jedinnému světlému bodu v jeho snění. Rychle se rozběhl, i když všude pocítil příšernou bolest a zachvíli po šustící trávě doběhl až ke dveřím. Masivní, zaoblené a opatřené klepadlem ve tvaru kotvy, dveře působily větší než ve skutečnosti byly.
Popadl kotvu a silně zabušil. Kovový zvuk se nesl celým majákem a odrážel se až nahoru do věže. Nic se neozvalo. Žádný příjemný, lidský hlas, vybízející dovnitř. Jen ošklivý pocit samoty. Odvážil se a dveře pootevřel. Šlo to zlehka, jako by samy dveře zvaly návštěvníka vrzáním dál. Kamenná a široká chodba se studenými zdmi a průvan profukující nad podlahou. Vstoupil.
Uvnitř všechno poznával, přesto se mu klepala ruka jak osahával jednotlivé cihly ve zdi a jejich spáry, lampu připevněnou ve zdi, dveřní kliku na konci chodby... Otevřel další dveře a dovnitř vpustil chladný mořský vzduch.
Místnost byla velká, krb v rohu pomalu vyhasínal a u stolku s šuplíkem bylo... Křeslo. Sataré a otrhané čalounění bylo prožrané mořskou solí. Přišel až k němu a posadil se. Jeho tělo se vnořilo do pocitu strachu. Nesnesitelný tlukot srdce zesílil, nabral tempo a najednou představoval obrovské hodiny s kyvadlem života neúprosně letícím zprava doleva...
Buch.
Buch.
Roztřesená ruka se zabořila do látky jak sevřela opěradlo. Tavek pocítil zoufalství... Přišlo to, co bylo na konci jeho snu nevyhnutelné. To, bez čeho nebylo možné opustit tenhle trýznivý svět představ a fantazie...
Ruka sáhla do šuplíku.
Zalapal po dechu. Topil se ve své mysli, plácal rukama kolem sebe ačkoliv seděl ve starém, pohodlném křesle, a měl pocit, jako by klesal hloubš a hloubš do noční můry. Když konečně přišel k vědomí, rozhlédl se kolem sebe. Bylo krásné ráno. Na obloze nebyl jediný bílý mráček, jenom obrovské slunce se zrcadlilo v mořské hladině, jako utopený fénix.
Vstal a oblékl si kabát. Ruce se mu pořád třásly, nohy nechtěly jít rovně. Sáhl po hrnku, podíval se dovnitř. Zbylo tam ještě trochu čaje. Napil se a položil jej zpátky na svoje místo. Cítil, jak jeho konečky prstů pomalu opouští sevření ucha... Cítil. To ho uklidnilo, vyběhl ven z místnosti a tudy ještě dál, kamennou a širokou chodbou. Dveře se rozletěly a on stál na úpatí útesu, suchá tráva šimrala jeho bosá chodidla a vítr... Pohrával si s každým vlasem zvlášť, fascinován každým záhybem jeho obličeje a každým kouskem jeho kůže... Jen pro ten pocit by tam vydržel celé hodiny, celé dny...
Stál tam a objímal vítr.
Obutý, umytý a učesaný, zamkl za sebou velkým klíčem maják. Musel se vydat do města a konečně najít nějaký smysl jeho snu. Nemůže se pořád bát a pořád hledat odpověď v obrazcích a výjevech představivosti... Musí najít nějakou pomoc a svůj sen odehnat, navždycky ho pohřbít pod hladinou... Naposledy se podíval na obrovskou kotvu, sloužící jako klepadlo.
Po prašné cestě z vrcholku, na kterém maják stál, se šlo dobře. Jeden krok za druhým vydával křupavý zvuk jak drtil kamínky. Zachvíli už utichal šum moře a křik probuzených racků a Tavek před sebou zahlédl rýsující se městečko.
Dneska je krásně... pomyslel si. Všichni obyvatelé nejspíš ještě spali - vždyť byla sobota. Malé domky se zahrádkami a okny plnými petrklíčů kvetly životem, bzučící včely pracovaly jako by neznaly odpočinek, zatímco lidé se líně probouzeli do slunečného dne.
Cesta ubíhala rychleji, než čekal a malé květiny v dálce mu zachvíli voněly přímo před nosem. Prošel kolem dvou větších domů a zamířil přímo přes malé náměstí z ušlapané a vyschlé hlíny k pekařství na rohu uličky. Nalevo byly ještě zatažené závěsy, napravo ve větším domě už se ozýval smích.
Jak otevřel prosklené dveře, vyvanula se na něj vůně a teplo. Zavřel za sebou a přistoupil až k malému pultíku, odkud jej zdravil rozcuchaný Fins.
"Dobrý jitro!"
"Dobré," řekl Tavek a zahleděl se na vystavené pečivo. Všechno vypadalo lákavě.
"Jak ste se vyspal?" řekl Fins a usmál se. Byl to zarostlý a širší chlapík, ale stejně tak jak měl širokou postavu měl i široký úsměv, kterým dával najevo, jak ho práce baví. V trošku zmačkané a ušpiněné zástěře vypadal tenhle pekař docela přátelsky; tak, jako každé ráno.
"Docela dobře... Jen netuším, co si dneska dám k snídani, mohl by jste mi poradit, co je dneska skutečně dobře upečené?"
"No, já nevim..." poškrábal se na tváři Fins, "Moh byste zkusit tady ten rohlík s kokosem..."
"Tak mi ho zabalte, prosím. A k tomu ještě tady tohle..."
Zakousl se. Byl skutečně vynikající, jak ho pekař přesvědčoval. Teď už byl z tepla pekárny dávno pryč a šlapal po cestičce mezi domy s rohlíkem v ruce a příjemným pocitem v žaludku.
Snídaně je báječná věc... pomyslel si Tavek a přidal do kroku. Musel to stihnout včas.
Jak míjel jednu zahradu za druhou, včely mu poletovaly kolem hlavy a slunce pálilo čím dál tím víc. Teď už nebylo tak nízko a odsud z městečka nebylo vidět ani jeho odraz na vodě... Moře... Chyběl mu jeho vzdálený a tlumený šum, překrývaný hlaholem lidí a bzukotem včel. Celý život moře miloval, bylo jeho klidem, domovem. Jako by v moři žil, každé ráno, když se probudil ve svém majáku, se probouzel do vodou zalitého a solí provoněného dne... Jen kdyby nebylo toho snu. Musel se ho zbavit... Znovu a ještě více zrychlil, polkl sousto a ukousl si další.
Do mírného kopce se šlo hůře, ale po pěti domcích dorazil konečně k velké, žluté budově se zelenkavou střechou. Po chodníku došel až k oválným dveřím, na kterých byl nakreslený smajlík a vizitka se jménem: PhDr. Maria Lenstrom.
Chvíli se rozmýšlel a pak stiskl znovek.
Hm, hezké... Tlačítko ve tvaru sušenky... V tu chvíli se dveře otevřely a v nich stála žena s krátkými, učesanými vlasy a profesionálním výrazem člověka, který kvůli své práci vstává v sobotu na minutu přesně v sedm nula pět.
"Dobrý..." řekl překvapený Tavek.
"Dobrý den. Co si přejete? Doktorka Lenstromová..." řekla žena a potřásla mu rukou.
"Těší mne... Jsem Tavek. Tavek z majáku, jestli víte, strážím ho už asi patnáct let, ale vás jsem, tuším, ještě nepotkal..."
"Ne, to skutečně ne." Doktorka mluvila hodně rychle, na zmatenou mysl Taveka přímo bleskově. "Co si tedy přejete?"
"No, nerad bych plýtval váš čas..."
Usmála se. "Ale vůbec ne, pane Taveku... Já jsem tady kvůli vám, a můj čas je pouze váš. Rozumíte?"
"No, myslím, že rozumím... Víte, mám nejspíš takový problém..."
"Jistě, jinak by jste tady nebyl, nemám pravdu?" Doktorka se znovu usmála. "Co takhle jít dovnitř, co říkáte, pane Taveku? Tady venku přeci jen nemůžete stát věčnost!"
"Mohu vám nabídnout čaj?"
"Co prosím? Ach ano, čaj... Dobře. Děkuju," řekl Tavek a vzhlédl od časopisu.
"Je tam alespoň něco zajímavého?" zeptala se doktorka, zatímco cinkla konvicí o šálek a nalévala černý čaj, kterým celá místnost a i celý byt voněl. Bylo mu příjemně: V pohodlém křesle se sedělo skutečně dobře a doktorka Lenstromová neměla špatný vkus. Tmavě hnědý stůl a stará, sehnutá lampa dělali z pokoje útulnou pracovnu.
"No, abych pravdu řekl," odložil časopis Tavek, "moc zajímavých věcí tam nepíšou, paní doktorko..." Napil se čaje. Psycholožka už se chystala ke své práci a posadila se naproti Tavekovi do druhého, světlejšího křesla. "Máte výborný čaj."
"Ano, děkuji." Vzala do ruky propisku a malý zápisníček, který ležel na stole. "Takže, pane Taveku... Nejdříve mi řeknete něco málo o sobě, co vy na to?"
"Dobře." Tavek položil šálek a zamyslel se. "Narodil jsem se někdy kolem roku 1969, přesné datum neznám, doufám, že to nevadí."
"Ne. Pokračujte."
"Můj otec byl strážce majáku, stejně jako jeho otec. Za druhé světové války pomáhal ještě jako kluk mému dědečkovi rozsvěcet a zhasínat, i když kolem do moře padaly bomby a nedaleko ostrova dokonce plul německý křižník... Otec o tom hrozně rád vyprávěl. Matka zemřela při porodu, nikdy jsem jí neviděl... Jenom na fotce. Měla dlouhé, černé vlasy."
Doktorka vzhlédla od notesu: "Dobrá. Pane Taveku, teď mluvte prosím o sobě, potřebuji vyšetřit vás, jestli mi rozumíte..." Usmála se a pokračovala v zapisování.
"Pardon... No, dělám už strážce dost dlouho, vlastně jsem nikdy ani nic jiného nezkoušel, jenom jednou... To jsem pomáhal lovit ryby, ale na tom nesejde, to vás určitě nezajímá..."
"Právěže zajímá, pane Taveku..."
"Pomáhal jsem lovit ryby jednomu místnímu rybáři, co má takovou malou loďku. Říká se mu asi Vousáč nebo tak nějak... Docela mu vadilo, že neumím, jako ostatně neumím i dodnes, plavat. Je to už dávno, nevím, jestli ještě vůbec žije, ale vyjeli jsme si spolu na moře a já ulovil dva a půl metru velkej kousek. Netuším, co to bylo za rybu - už si vzpomínám jenom na délku."
Pero rychle přejíždějící po papíře se na okamžik zastavilo. "Pane Taveku?"
"Ano?"
"Mohu se vás zeptat, proč jste přišel, a s čím vám mohu pomoci? Klidně se před tím napijte čaje, jak jen chcete." Doktorka se znovu usmála a nalila čaj i sobě.
Napil se, a jak dopadl šálek na desku stolu, začal mluvit.
"Mám takový sen, paní doktorko... Vrací se ke mě. Většinou každou noc, už tři roky se pořád vrací a já... Já se vzbudím s pocitem, že jsem hluboko pod hladinou, sám - topící se oběť v sevření vln. Netuším, proč takový sen mám - a nechci to vědět. Chtěl bych vědět, jak se toho snu co nejrychleji zbavit."
"Můžete ho prosím popsat? Jakýkoliv detail, zvládnete to?"
"Myslím, že ano... Zdál se mi i dnes v noci."
Konvice znovu cinkla o šálek. Znovu vůně tekoucího čaje zaplavila místnost. A stejně jako čtyřikrát před tím, Tavek se napil a jakmile odložil hrnek, pokračoval v mluvení.
"...a tam, když dorazím na ten ostrov... Tam na mě čeká maják. Jako kdyby tam stál jenom kvůli mě, čekal na můj osamělý příjezd... Netuším, proč mám ten pocit. A pak mám strach - silný, strašlivý strach, že uvnitř někdo je: a to i přesto, že ten maják je totožný s tím, ve kterém žiji. Popadnu klepadlo... Má tvar kotvy - a přesně takovou i tíhu. Zabuším, silně, jako bych chtěl dveře rozrazit...
Moje ruka se třese, ale já po přesvědčení se, že nikdo není uvnitř, popadnu kliku. Pootevřu jenom malinko ty velké dveře, protože se stále bojím. Nahlédnu dovnitř. Je tam dlouhá, šedivě studená chodba... Vklouznu. Rychle se potácím tím tunelem až na konec, kde mě čekají další dveře. Tady jako by strach už pominul - neváhám, vcházím dovnitř. A tam to všechno poznávám...
Můj starý, dřevěný šuplík. Vyhasínající krb s posledními, popelavými ulíky uvnitř... A to křeslo, paní Lenstromová... To křeslo. Je to ono... Je to určitě moje staré, rozežrané křeslo, ty cáry látky jak z něj visí dolů a bílý povlak dává najevo jeho sešlost a jeho vzpomínky na mořskou sůl... Já... Netuším, co tam dělá můj maják, doktorko, ale bojím se. Protože..."
Odmlčel se.
"Protože co, pane Taveku?"
Zadíval se ven na oblohu. Slunce už zapadalo za útesy.
"Řekněte mi to, pane Taveku."
"Nemohu... Musím jít spát, už toho mám dneska dost... Zítra přijdu, paní Lenstromová. Doufám, že budete mít čas, tak jako dneska. Děkuji..."
"Pane Taveku..." Doktorka se svraštěným obočím vypadala zamyšleně. Přesto se pousmála. "Já mám času dost. Jsem tady pro vás, vzpomínáte? Přijdťe zítra." Zabouchla notes a podala mu pravou ruku. "Těšilo mne."
Tavek si s ní potřásl a také se pousmál. "Máte skutečně výtečný čaj," řekl nakonec, když odcházel. "A... No, ehm... Ještě jedna věc..."
"Ano?"
"Kde tady máte toaletu?"
Vesloval. Musel veslovat. Nic jiného nemohl, jenom stále rozrážet přídí loďky mořské vlny a proplouvat kolem mrtvol na hladině... Jeho unavené ruce pořád vykonávaly ten mechanicky jednotvárný pohyb... Pořád dokola. Obloha čistá, jako kus modré látky... Nepomýšlel na vítr. Nesměl. Nevydržel by nápor proudícího vzduchu, teď ne...
V dálce se rýsoval onen maják. Tentokráte ne jako světlý, ale jako temný bod v jeho mysli. Jeho závaží, které ho táhlo ke dnu... Přirazil s loďkou ke břehu a vyčerpáním přepadl přes okraj do písčité půdy. Rukama sevřel ty hroudy písku, tak, jako pokaždé, a vyškrábal se na útes pokrytý suchou travou, celý úplně bezbranný a nahý.
Stál tam. Jako zakotvená pirátská loď v jeho mysli, vykrádající každou hezkou vzpomínku a myšlenku. Maják, totožný s tím jeho...
Opatrné kroky. Stál tam, přede dveřmi. Těmi obrovskými dveřmi v jeho představivosti tolik zveličenými. Zaklepal klepadlem ve tvaru námořního kusu železa kotvícího lodě v přístavištích a u břehů... Nic. Žádná odezva, tak, jako obyčejně... Vplul svým nahým tělem dovnitř a chodbou dál až ke křeslu... A k šuplíku, a tam... Opět. Opět trýznivý pocit. Musel. Musel se vymanit z těch pout, vymanit se ze strašlivých muk snu. Jako tonoucí se zacyhtává každého kusu dřeva plouvoucího po hladině, i Tavek se chytil šuplíku a zatáhl. Jeho ruka v něm zašátrala a dusíc se, zmítajíc, vytáhl ten předmět...
Ráno spěchal. Po včerejším snu mu zase bylo špatně, nezvládal tak dobře koordinaci svého těla a měl pořád ten tíživý pocit... Probudil se, ale co když se sen vrátí? Co když ho bude pronásledovat celý život, celou jeho dlouhou službu, kdy bude stát na stráži a dohlížet na to, aby bloudící námořník měl světlý bod na obzoru... Kdo bude jeho majákem ve chvílích temnoty jeho duše? Netušil. Rychle vypil trochu kávy. Oblékl si ten samý kabát jako včera, ještě jednou si ze zvyku prohlédl místnost a zavřel za sebou dveře.
Studený větřík se proháněl nad hladinou a jako kdyby upravoval tvář moře, vzdušný hřeben česal vlas po vlasu, vlnku po vlnce. Zamkl za sebou a jak scházel dolů z mírného kopce po cestě, několikrát se ohlédl. Snad měl pocit, jestli ho někdo nesleduje... Nebo pocit, že ho pronásleduje maják. Netušil. Hezké počasí nevydrželo a když za pár minut míjel první domky městečka, šedivý mrak zakryl slunce a jeho velký stín dopadal na střechy a na náměstí.
Ne, dneska nemám čas... pomyslel si a zamířil místo k Pekaři rovnou po vedlejší cestě k tomu žlutému domu se zelenkavou střechou a zvonkem ve tvaru sušenky.
"Jsem ráda, že jste přišel..." řekla doktorka Lenstromová a třásla Tavekovi rukou.
"Já jsem rád, že na mne máte čas, doktorko... Dnes v noci... Abych byl přesný, zase se mi vrátil sen... A dvakrát za dva dny, úplně celý, se mi ještě nikdy nezdál. Potřebuji pomoc, myslíte, že to má nějaký důvod, nebo..."
"Pane Taveku," usmála se doktorka, "vidíme se teprve podruhé a vy na mě tak spěcháte! V klidu se posaďte, já uvařím čaj a nabídnu vám něco k snídani, když jste přišel tak brzy, co říkáte?"
"Dobře... Ostatně - vy jste tady lékař," řekl Tavek a posadil se do šedivého křesla - bylo snad ještě více pohodlné než minule. Pokoj nasákl čajovou vůní. Zachvíli před ním na tmavém stolku stál ten samý hrnek, ze kterého pil včera a on pocítil, že už nemá strach.
"Pane Taveku," řekla doktorka a vzala do ruky notes a propisku, "povězte, jak ten sen pokračuje? Nebude to pro vás moc těžké?"
"Ne, myslím, že ne..."
"Sušenky?"
"Ne," usmál se Tavek, "děkuji. Skončil jsem u toho, že vpluji s černou loďkou na písčitou pláž, je to tak?"
"Ano, přesně tak. Ještě bych se vás ráda zeptala, jak se vám dnes spalo? Dnes totiž má být úplněk a někteří lidé hůře spí, aby jste nebyl moc vyčerpaný, rozumíte mi..."
"Zdál se mi znovu ten sen... To se mi ještě nestalo." Chvíli mlčel.
"Pane Taveku... Můžete jít domů, pokud o tom nechcete mluvit..."
"Ne! Já potřebuji pomoc, nechci už se v noci dusit a bát se usnout! Promiňte, že zvyšuji hlas..."
Chvíli něco znamenala do notesu a podívala se svýma očima na Taveka. "Myslím, že když mi dořeknete zbytek vašeho snu, pomoci bych vám mohla." Na tváři se jí opět objevil veselý úsměv.
"Dobrá... Jak už jsem řekl, vpluji na pláž... Vypotácím se z té bárky a plazím se pískem, polykám každý kousek čerstvého vzduchu... Jsem osvobozený od těch pout - nemusím už pádlovat... Ale to co přijde po tom, to mě děsí ze všeho nejvíc, doktorko." Podíval se na hladinu čaje v hrnku. Vybavil si šum moře a vlny... "Moře... Moře v tom snu je klidné, a obloha vymetená - přesto, když se začne moje mysl ptát, kde je vítr, on se objeví a málem smete mojí loďku i mě někam do hlubiny, do té nejhlubší propasti lidského utrpení... Tak tak se vyškrábu nahoru na ten útes, svírám trs uschlé trávy... Jsem zoufalý. Vidím můj maják, tu pochodeň plápolající na znamení naděje. Potácím se směrem k němu, jako kdybych byl nemocný... Ty dveře, jsou to moje dveře... Jak jsem již řekl, zabuším na tu bránu hrůzy a nakonec vklouznu dovnitř a ploužím se chodbou. Na konci... Tam jsou dveře. Ty poznávám také... Vedou do místnosti, kterou považuji za domov... Vcházím dovnitř a poznávám každou pavučinku, každý kus nábytku: a přesto se cítím jako host. Host ve své vlastní hlavě. Pomalu si sedám na staré křeslo... To rozežrané - jak jsem ho popisoval, vzpomínáte si?"
"Ano... Vzpomínám..."
"Tak to je přesně ono... Propadám se v jeho čalounění a zírám před sebe. A pak to pomalu přichází... Pomalu, ale jistě. Nejdříve se ten pocit jenom plíží kolem mě... Ale pak přestane mít strach.
Vklouzne do mojí hlavy. Všechno hezké, všechny vzpomínky a zážitky tříští na malé střepy a ty pak sfoukne pryč a ony se jako písek na pláži vznášejí po větru a já je nemůžu chytit. Jsem přikován v tom křesle... A potom..."
Svraštil obočí. Zvedl hrnek k ústům a napil se. Kapky deště začaly dopadat na okno.
"Máte skutečně výborný čaj..."
Doktorka se tvářila zamyšleně. Něco zapsala a pak se podívala na Taveka. "Prosím, popiště co... Potom... Váš popis je velmi obsažný a skutečně mi pomáhá, pane Taveku."
"Potom... Je to neskutečně trýznivé..." Cítil, jak mu kapka potu stéká po čele a nejistota v hlase stoupá. "Topím se. Uzavírá se nade mnou kruh... Kruh vody... Drtí mě svojí silou, moje žebra praskají a nevidím nic než bubliny a... A... Šuplík."
Trochu se mu třásla ruka když opět zvedal hrnek, aby svlažil rty.
Doktorka se jenom dívala střídavě na něj a na zápisník. "A? Co je v něm, pane Taveku?"
"Je to... Je tam.. Já, já... Myslel jsem, že bude prázdný, ale... Ale je tam..."
Znovu se napil. Strach se vrátil.
"Je tam revolver."
Nerad opustil tu čajovou vůni, mihotavé světlo sehnuté lampy a krabičku sušenek... A také nerad opouštěl doktorku Lenstromovou. Ale musel - už bylo příliš pozdě a byl unavený. Déšť neustal, naopak - zesílil. Rychle přebíhal cestu, skrytý pod kabátem a nadával na počasí. Zpod mraků občas vykoukl měsíc a doktorka skutečně nelhala: byl v úplňku.
Tavek se kousl do rtu. Mokrý cíp látky ho pořád pleskal do hlavy a když doběhl na náměstí, rychle zamířil k jedinému, deštěm zkreslenému světlu ve tmě.
Pozdě... Zavřeno.
Hlava plná ošklivých myšlenek a prsty svírající kabát promrzlé až na kost. Tavek zamířil k černému, nejzřetelnějšímu bodu v hustém dešti. Viděl, že moře bouří, vře, obří kotel bublající až k útesům a olizující zdi jeho majáku na kopci... Příliv. Domů se nedostane... Nechtěl už aby na jeho tvář padaly ty obří kapky vody, nahmatal dřevěný předmět ke kterému došel, nadzvedl jej v domění, že jde o dřevěné prkno, a lehl si pod něj.
Bylo zde dost místa a v naprosté tmě, skrčený a zadýchaný, poslouchal drkotající zuby a kapky bušící na povrch jeho úkrytu. Únava dostihla jeho promrzlé tělo. Tavek se bál, silně mu bušilo srdce... Bál se, že jeho sen se jednoho dne vyplní a on dojde do toho strašného majáku, otevře šuplík a pak... Bude muset odejít ze sna života, z toho věčného snu, ze kterého se stejně musí jednou probudit. Usnul.
Slunce šimralo jeho víčka. Probudil se, pomalu otevřel oči a podíval se, kde vlastně usnul. Nebylo to žádné prkno - prohlížel si vnitřek loďky.
Vstal, pomalu ji odklopil a vylezl ven. Malé svazečky paprsků, které prosvítaly dovnitř pod dřevo, se teď spojily v oslepující zář. Vymetená obloha bez mráčku. Sevřelo se mu hrdlo.
Rozhlédl se. Moře při přílivu zaplavilo kousek prašné cesty. Hladina byla vysoká, omývala nově vytvořený ostrůvek, na kterém se jeho domov tyčil. Vysoků, tichý a... Stejný. Maják.
Pomalu nadzvedl loďku. Vedle ní, na písčité pláží, ležela dvě velká, černá pádla. Celý jeho rozum se začal vzpínat tomu nápadu, přeplavit na černé loďce strouhu.
Nemůžu jinak... Musím pádlovat.
Zbavený smyslů, ocitl se na mořské hladině - pádloval. Neomylně znal svou cestu, každou vlnku, každou bublinku mořské pěny, která se tvořila kolem dřeva černé barvy.
Žádná mrtvola, přesto nebe bez mráčku... Žádný vítr, přesto ten pocit v hlavě - Musím pádlovat. A nemyslet na vítr...
Padl vyčerpáním na písčitou pláž. Jeho tvář znala pichlavost každého zrnka písku zvlášť, poznával i vratkost vstávání a jeho ruka se marně snažila něčeho zachytit... A tam, tak jako v každé z tísíců těch děsivých nocí plných zalykání - kousek trávy... Suchý, šustivý... Nechtěl se přitáhnout k útesu. Pomyslel na úprk, na to že skočí do vln a ukončí svůj život dřív, než ho dostihne horečka té můry.
Pozdě.
Pot stékal po tváři a jako vodopád se tříštil o rty. Nikdy nepocítil něco tak silně... Až teď. Topil se. Lapal po dechu, dusil se a zalykal a obyčejný vítr zajížděl hluboko do kůže a nahlodával život uvnitř. Těžké bylo chodit, těžké bylo existovat. Cítil se nahý.
Trvalo celou věčnost než se doplazil ke klice od jeho dveří... Pohled na obří kotvu zatěžkal jeho tělo ještě víc. Pořád sžírán tím vědomím, že není jiná cesta ven z tohoto podivného světa než olověná kulka, zatáhl za kliku... Chtěl pryč. Bylo mu jedno, kam, a jestli vůbec někam. Chtěl se zbavit celého toho kamene, fragmentu jeho já, který s ním šel všude a vracel se mu v podobě snu téměř každou noc. Chtěl se toho zbavit jednou provždy...
Procházel chodbou dál. Nemělo smysl už ani bojovat... Prostě musel. Prorazil druhé dveře a celá jeho mysl byla zahalena oparem... Viděl jenom mlhavě svoje staré křeslo, svůj pokoj, svůj domov... Dokulhal k tomu rozežranému kusu nábytku.
Sedl si. Těžce oddechoval. Neslyšel nic kromě šumění moře, šumění moře a tlukotu srdce, které splynuli v jedno...
Jeho srdce šumělo a jeho moře tlouklo.
Otevřel šuplík. Vyvanula se podivná vůně... Třesoucí se rukou zašmátral uvnitř. Nahmatal... Ucho.
Ucho hrnku?
Pokoj byl naplněn tou vůní. Od podlahy až po světlo majáku. Vůní čaje.
Doktorka se pousmála.
"Víte... Už vím, jak se zbavíte toho hnusného snu.
Půjdete se se mnou naučit plavat, pane Taveku?"
Tavek se podíval na ruce, kde držela nafukovací křidélka. Smál se, smál se dokud mu po tváři netekly slzy od smíchu...
Předmět: Snový Maják 
Tue Apr 27, 2010 8:20 pm
