Cesta do fantazie

Cesta do Fantazie
„Džihiro, přines ještě tu poslední krabici, která je v předsíni.“ „Ale mami, já se nikam stěhovat nechci.“ „Džihiro pospěš si, vždyť tam ti stěhováci budou dříve než my.“ „Sen, diť mají své klíče a můžou na nás počkat, nehoň jí tolik.“ Rodina se stěhuje do jiného města a malá 11-ti letá Džihiro to blbě snáší kvůli kamarádům, protože už je možná nikdy neuvidí. „V nové škole se ti bude taky líbit a určitě si najdeš spoustu nových kamarádů.“ říká maminka své smutné dceři. „Ale mě se v té staré škole líbilo nejvíc a tady bych určitě nedostala kytku od kamarádů na rozloučenou.“ „Ale Džihiro, co ty víš, možná se ti tu bude líbit víc.“ „Tak a jsme tady.“ prohlásil tatínek a ukazoval na nový dům. Dorazili a Džihiro se usmála asi se jí nový domek líbil, ale něco jí lákalo do lesa za domem. „Tady je to krásné. Džihiro tady budeš mít svůj pokoj.“ „Jo, jo mamko můžu se tu porozhlédnout do večeře budu určitě doma.“ řekla Džihiro jen co mamka přikývla zmizela v lese.
„Jé co asi za tou řekou může být?“ pomyslela si Džihiro a přelézala řeku po kamenech. Na druhé straně byla překrásná vesnice. Džihiro se nedala zastavit, zvědavost jí přemohla. Ve městě nikdo nebyl, ale nevšímala si toho, došla k mostu kde bylo zase lidí až moc. Přišla blíž a zeptala se strážného na kraji mostu… „Kde to jsem?“ ale tato otázka byla chyba. „Člověk, člověk ve vesnici.“ řval hlídač mostu, když se ho Džihiro zeptala. Najednou se kolem ní seběhlo několik stráží a chtěli jí svázat. „Nechte ji na pokoji.“ ozvalo se bručení nad jejich hlavami, byl to překrásný bílí drak se zelenou hřívou přes celý hřbet. Doletěl na zem kde rozprášil stráže a chytl vyděšenou Džihiro. Odtáhl ji kousek dál za most a proměnil se v chlapce v modrém kimonu s hnědými vlasy a zelenýma očima. „Kdo jsi?“ zeptal se. „Jsem Džihiro a děkuji, že jsi mě zachránil.“ „Ty mizíš, musíš sníst něco z tohoto světa, ale já u sebe v tuto chvíli nic nemám. Počkej tu chvíli, ale nesmíš usnout jinak se rozplyneš. Ano?“ „Ano.“ souhlasila Džihiro. Chlapec se proměnil v draka a za malou chvíli byl pryč.
„Kamazi, potřebuji nutně něco k jídlu, stačí bonbon nebo kousek masa, cokoliv.“ vletěl do Kamaziho laboratoře. „Ale já tu teď nic nemám, kromě toho bonbonu.“ „To je jedno beru i to.“ Chlapec ho popadl, opět se proměnil a už byl pryč. „Halo Džihiro, vzbuď se, řikal jsem ti ať nespíš.“ „Ale já nespím, jsem vzhůru.“ „Na sněz to, rychle.“ podal jí chlapec bonbon a Džihiro ho snědla velmi rychle jak jí chlapec poručil. „Už jsi v pořádku, dostáváš zpět svou barvu.“ „Děkuji a jak se jmenuješ ty?“ „Já jsem Haku, ale nemohu se tady s tebou moc dlouho vybavovat, zrovna teď mám být někde jinde. Dám ti úkol, musíš ho splnit nebo tě chytí. Jdi k přístavu, tam bude tunel, ten projdi a vyjdeš dveřmi. Pak sejdi ze schodů a projdi dveřmi, které jsou napravo, dojdeš do kotelny, tam bude Kamazi a toho se musíš zeptat na práci. Nějakou ti dá, ale bude velmi těžká. Až budu moc, odvedu tě zpět do tvého světa. Slib mi, že to uděláš.“ „Slibuju.“ řekla Džihiro a už jenom Hakuovi zamávala a šla nenápadně k přístavu.
Cesta byla docela snadná až na ty schody, bylo jich tam asi tisíce, šla po nich velmi pomalu, ale co stoupla na třetí schod, ten se zlomil. Sjela až dolů, kde nabourala do zdi a na chvíli ztratila vědomí. Asi o 10 minut později se vzbudila. Šla pravými dveřmi a došla do kotelny, kde pracovali malý potvůrky a jeden velký pavouk. „Vy jste Kamazi?“ zeptala se. „Ano co potřebuješ?“ „Poslal mě za vámi Haku, abych vás poprosila o práci.“ „Tak to jsi ty, pro kterou tady sháněl to jídlo.“ „Máte tady pro mě nějakou tu práci?“ zeptala se znovu. „Ano, ano budeš mi třídit byliny do těch přihrádek co máš za sebou.“ Džihiro se ohlédla a za sebou viděla pouze ty přihrádky. „Kolik jich je?“ „Přesně 100.“ „Haku měl pravdu, že to bude náročná práce.“ „Máš dva dny na to se naučit každou bylinu nazpaměť. K jídlu jsou jen snídaně a večeře, k obědu je jen malá svačinka. Jídlo nám bude nosit Lin, když bude potřeba budeš pomáhat i jí. A jak se jmenuješ?“ „Jmenuji se Džihiro a pracovat budu.“
„Večeře.“ do kotelny přišla Lin. „Ahoj Lin, tohle je Džihiro. Bude tu teď s námi pracovat.“ „Dobrý den.“ „Ahoj, hele ty odkud jsi? Je vidět, že z našeho světa nejsi. Tak jak?“ „No my jsme se přestěhovali a já šla do lesa za našim novým domem a tam jsem přešla řeku, tam mě chtěli chytit stráže. Pomohl mi Haku a…“ „Haku? Ale to není možný, Haku leží u mě v pokoji už dva dny s těžkou nemocí a ani se odtamtud nehnul.“ řekla Lin a podávala Kamazimu večeři. „Haku? Co mu je?“ „Na to jsem ještě nepřišla, chceš ho vidět? Můžu tě za ním odvést.“ „Ano jestli můžu.“ „Tak jo, ale cestou až ti řeknu, nesmíš, promluvit jinak tě stráže chytí a už Hakua nikdy neuvidíš. Promluvit budeš moct až ti řeknu a až uvidíš Hakua. Jasný?“ „Ano a je Haku schopný komunikovat?“ „Je.“ odpověděla jí Lin a odešly.
„Tak teď nebudeš mluvit.“ řekla jí Lin a Džihiro přikývla. Cestou viděla strašné příšery, procházela pokoji jaké nikdy neviděla. Bylo to pro ní jako noční můra, ale věděla, že v nějakém takovémhle pokoji leží i Haku a na to nesměla zapomenout.
„Tak a jsme tady, až vejdeme do tohoto pokoje, budeš moct promluvit, ale radši mluv až budeš u Hakua.“ Džihiro nezbývalo nic, než aby opět jen přikývla. Prohledávala pokoj, kde byly pouze postele a konkrétně hledala tu, ve které ležel Haku. Našla ji. „Haku? Co je ti, jsi v pořádku?“ zeptala se vyděšená Džihiro. „No uplně v pořádku nejsem, umírám.“ „Cože? Jak to?“ „Yubaba, naše královna, ukradl jsem jí diamant a když se dozvěděla, kdo ho ukradl tak se dost rozčílila a seslala na mě kletbu, která mě pomalu, ale jistě zabíjí.“ „A dá se proti té kletbě bojovat?“ „No proti kletbě by šlo pouze vrátit ten diamant, ale s tou nemocí, která mě s kletbou ještě doprovází, se myslím nic dělat nedá.“ „Nemoc?“ „Ano, i když vlastně, mohla by jsi mi podat knihu TAJEMSTVÍ DRAČÍCH NEMOCÍ? Je támhle v té knihovně.“ „Ano.“ vstala a šla pro knihu, která vážila snad tunu, měla přes 500 stran. „Tady je.“ „Díky a teď se kouknem do rejstříku…“ Haku hledá zatímco Džihiro si protahuje ruce a Lin připravuje večeři ještě pro Hakua a Džihiro, hledal ještě asi dalších deset minut „.…tady to je strana 367. DRAČÍ NEMOC INDIVIDIUM.“
Haku četl až najednou… „Poslouchej: Pokud je tato nemoc doprovázena kletbou, dá se zrušit pouze jediným způsobem. Rostlina Akabaya Nabu, která roste v horách je jediná věc na světě, která tuto nemoc vyléčí. Chápeš, je to beznadějné, tato rostlina je na světe už pouze jen jedna, stovky mil za královstvím v horách odkud se ještě nikdo nevrátil.“ „Ale Haku, když ty jsi pomohl mě tak já pomůžu tobě ať se ti to líbí nebo je to tak, zítra se do těch hor vydám, omluvím se u Kamaziho, seženu si mapu a vyrazím. Chci ti pomoct, pochop to.“ „No tak v tom případě půjdu s tebou.“ „Jsi nemocný nemůžeš.“ „Jsem nemocný v lidské podobě, ale né v té dračí.“ „Aha.“ rozhodli se, že teda půjdou. „Džihiro, Haku se přes noc promění opět do své lidské podoby, v tu dobu mu nesmí vystoupat teplota nad 40°, jestli se tak stane má poslední dva dny života. Dám ti batoh, ve kterém budeš mít hadry a ručníky, abys mu mohla snížit teploty, budete tam mít taky pití a jídlo, ten batoh bude velmi těžký, ale musíš to všechno vzít.“ vysvětlovala Lin všechny okolnosti. „A jak poznám, že má teplotu?“ zeptala se Džihiro. „S sebou ti dám ochočeného křečka, neboj neuteče ti, když prostě budeš chtít vědět Hakuovu teplotu stačí křečka položit na jeho čelo. Sice je to divné, ale ten křeček se k tobě otočí a řekne ti jakou má teplotu.“ z toho byla Džihiro teda uplně mimo, jak by křeček mohl mluvit? „A nediv se tomu já to taky nevím.“ dodala ještě Lin.
„Lin, došla by jsi ke Kamazimu pro Osminový trn?“ poprosil jí Haku. „Proč?“ „Bez něj se neproměním.“ „Aha tak dobře.“ a odešla. „Haku, ty si ještě odpočiň než odejdeme.“ řekla mu Džihiro, sedla si vedle postele, opřela se o zeď a usnula. Haku se na ní chvíli díval, ale pak usnul taky.
„Sen, nevíš kde jsou ty Džihirininy hračky?“ zeptal se Džihirinin tatínek. „To nech teď na pokoji a pojď bude večeře a Džihiro se ještě nevrátila, říkala že tu do večeře bude.“ „Neměj strach určitě už si našla nové kamarády a někde s nima blbne, jestli se do půl hodiny nevrátí půjdeme ji najít.“ „Tak dobře.“ řekla maminka a starostlivě se usmála. Půl hodina uběhla a tak šli rodiče malou Džihiro hledat, šli tou samou cestou jako Džihiro. Přešly řeku a uviděli vesnici, vešly a měli hlad, hledali tam svou dceru, ale cestou narazili na restauraci se samoobsluhou a tak se šli najíst. Yubaba kvůli tomu že kradli je proměnila v prasata a tak se neztratila jen malá Džihiro, ale i její rodiče.
Druhý den, když oba vstali snídaně už byla připravená. „Tak a můžeme vyrazit.“ řekla Džihiro. „Ještě ne, musíš počkat na Hakua než sní ten trn.“ „Jak někdo může sníst trn?“ „To nevím, ale prý je to hodně bolestivé. No co a už je tady.“ řekla Lin a Džihiro nasadila batoh, který snad byl těžší než ona sama. Džihiro nasedla na Hakua a odletěli do hor.
„Už zapadá slunce přistaň na zem.“ řekla Džihiro a Haku přistál, asi o dvě minuty později se proměnil do lidské podoby. „Haku musíme ještě kousek popojít k řece, zvládneš to?“ zeptala se Džihiro a Haku přikývl. Došli k řece a Haku si lehl na zem. „Teď ti změřim teplotu.“ řekla a vytahovala křečka. „Opravdu nechápu jak křeček může někomu změřit teplotu asi jsem se zbláznila.“ pomyslela si Džihiro a pokládala ho Hakuovi na čelo. „38,7°C.“ ozvalo se tiché štěbetání, které vydával křeček sedící na Hakuově hlavě. Džihiro sebou škubla a začala se smát a smích byl po chvíli slyšet i od Hakua. „Teď na tebe dám obklady se studenou vodou ať nejsi tak rozpálený, přece jenom teplotu máš pořád.“ řekla Džihiro a z batohu vyndavala jeden ručník za druhym.
Druhý den ráno, když se Haku probudil, zrovna vycházelo slunce. Džihiro mu rychle podala rohlík, který jim zabalila Lin. „Dobré ráno.“ řekl Haku a rohlík si vzal. „Dobré jak se vede?“ „Dobře, ani necítim žádnou bolest od trnu.“ jen co to dořekl proměnil se v draka, Džihiro vrátila vše zpět do batohu a nasedla na Hakua. Letěli asi půl dne. „Haku támhle něco letí.“ řekla Džihiro a Haku napřímil pohled na letící věc před nimi, ale nebyla to věc, byla to Yubaba. „To je Yubaba, musíme rychle k zemi.“ doletěli na zem a schovali se pod strom. „Haku jak to, že jsi se proměnil?“ zeptala se Džihiro chlapce, který ji chránil vlastním životem. „Podívala se mi do očí, ale jen co bude daleko od nás zase se proměním zpět.“ odpověděl jí. „Akorát mě štve, že jak mě viděla, tak nad náma bude dlouhou dobu kroužit.“ „Haku jsi v pořádku?“ Džihiro si všimla Hakuova bolestného výrazu v obličeji. „Jo jsem akorát na mě začala víc působit kletba.“ „Lehni si, musim ti změřit teplotu.“ řekla Haku si lehl a po chvíli se opět ozval křeček… „39,5°C“ „To už je moc, nutně potřebuješ snížit teplotu, ale nejsme u řeky. Pojď, vem si na záda batoh a pak tě na záda i s batohem vezmu já.“ Haku tak učinil, ale když si uplně omámený sedl na Džihiro, která ho s těží unesla, tak usnul. Džihiro se s ním táhla asi pět minut. Když došla k řece Hakua pomalu položila na zem a z batohu opět vytáhla hadry, namočila je a dala na čelo. „Haku, prosím hlavně se nevzdávej.“ tuto myšlenku měla Džihiro v hlavě i nadále. Deset minut mu měnila obklady a teplota se mu snížila. Ihned byla šťastná. Haku se probudil a proměnil ve draka, všiml si unavené Džihiro a hned si uvědomil co pro něj udělala. „Pojď nahoru, sundej si batoh, pověs mi ho za roh a klidně si odpočiň budu na tebe dávat pozor.“ řekl dračím, bručivým hlasem Haku. Džihiro si na něj vylezla a po chvíli letu usnula.
Nastal večer a Haku přistál, Džihiro pořád spala a Haku jí přikryl ručníky co měl u sebe. „Dobrou noc.“ řekl a nic netušící Džihiro políbil na tvář. Lehl si vedle ní a ta jako kdyby věděla, že tam je si ho přitáhla k sobě. V noci začalo pršet oba se vzbudili ve stejnou chvíli. Dívali si přímo do očí než je vyrušil silný blesk. „Musíme se někam schovat.“ „Ale kam?“ „To nevím, pojď.“ řekl Haku a vzal Džihiro za ruku běželi asi půl hodiny. „Hele jeskyně.“ prohlásila Džihiro. Doběhly do jeskyně a tam si rozdělaly oheň. „Je mi zima.“ řekla Džihiro a celá se zatřásla. „Pojď blíž ke mně.“ řekl jí Haku a když se Džihiro přisunula, hodil přes ní svůj plášť. Džihiro se do něj schoulila a zase usnula. Haku přikládal do ohně, ale po chvíli usnul taky.
Když se opět probudili zjistili, že jsou v jeskyni pod horami. „Jsme u hor hurá.“ „To jo, ale bude těžší teď tu Akabayu Nabu najít.“ „To jo, ale určitě to dokážeme.“ řekla Džihiro a vyšla z jeskyně, potom vyšel i Haku a proměnil se ve draka vyletěly nad hory, kde na ně čekalo překvapení s né moc dobrými zprávami. „Kamazi? Co tu děláš?“ zeptal se horlivě Haku. „Nesu špatné zprávy kvůli tvým rodičům. Pokoušeli se tě najít a Yubaba je proměnila v prasata a zaslechl jsem, že až budou dostatečně vykrmená, tak je zpracující do jídla.“ řekl a otočil se na Džihiro. „Cože?“ překvapená Džihiro začala brečet. „Kamazi děkuji, že jsi nám to přišel říct, najdeme Akabayu Nabu a vrátíme se.“ řekl Haku a brečící Džihiro si přitáhl k sobě a začal jí uklidňovat. „Musíme najít…tu…kytku,…aby si se…zbavil té …nemoci.“ říkala Džihiro mezi vzlyky. „Jo já vím, ale teď se uklidni.“ „Ale jak to, že jsi člověk?“ „To je pravda ani nevím, ale teď nám to nemůže překážet.“ řekl Haku.
Akabayu Nabu hledali celý zbytek dne. „Už je večer, pojď si odpočinout.“ „Tak dobře.“ „Zítra večer se vrátíme i kdybychom tu rostlinu nenašli, tady už jsme strávili času více než dost a pomoct potřebují i tvoji rodiče, já už se z toho možná pak nějak dostanu.“ „Ale Haku? Já ti chci pomoct, protože no…tě…“ „Chápu já tebe taky.“ objali se a šli si lehnout.
„Dobré ráno.“ probudilo uplně ještě trochu rozespalou Džihiro. „Dobré.“ byla její odpověď. „Džihiro mám překvapení.“ jen co to zaslechla už se vzpřímila s otázkou: „Jaký?“ „Mám jí Akabayu Nabu.“ „Kde jsi jí našel?“ „Neuvěříš tomu, ale rostla ti přímo u hlavy.“ „Takže budeš v pořádku?“ „Až přijdem zpátky stačí ještě Yubabě vrátit diamant a ano.“ „To je skvělé, můžeme se vrátit a zachránit i mé rodiče.“ řekla s nadšením Džihiro a skočila Hakuovi kolem krku. I malý křeček vyskočil z batohu Džihiro přímo na rameno. „To je skvělé, už se můžu zase kdykoliv proměnit. Milá dámo, nasedat letí se domů. Ale prosím počkejte až svou proměnu dokončím.“ řekl Haku a Džihiro se zasmála. Po chvíli nasedla na draka a odletěli zpět do města.
„Haku? Kdo je tvoje matka a otec?“ „Znám jenom svou matku a to je Lin a pamatuji si, že s mámou jsme jezdili k jezeru jménem Kohaku, ale už dlouho jsme tam nebyli. To je jediná vzpomínka, kterou si pamatuju,“ „Ale to není možný, my jsme k tomu jezeru jezdili taky a jednou jsem se tam málem utopila, ale nějaký kluk prý o 2 roky starší než já mě zachránil a jmenoval se stejně jako to jezero. Haku, ty se nejmenuješ Haku, ale Kohaku, to ty jsi mě zachránil a za to jsem ti do dnes vděčná. Ale je divné proč ti říkají Haku?“ „Už si vzpomínám, když já jsem přišel do tohoto světa byl jsem pro práci u Yubaby a ta mi změnila jméno z Kohaku na Haku. Džihiro děkuji teď se můžu vrátit zpět do tvé země. Moje matka si na své pravé jméno asi nevzpomene, ale děda by ještě mohl.“ „A kdo je tvůj děda?“ „Kamazi.“ odpověděl jí posmutněle. „Co se děje?“ zeptala se Džihiro. „Asi budu muset zůstat v tomto světě. Neměl bych s kým bydlet a matka je ještě ta nejdůležitější osoba rodiny a já jí mám tady a ona už odsud neodejde.“ „Na to teď nemysli, možná si tvoje mamka i děda vzpomenou. Buď rád, že jsme našli tu kytku a že už se brzy zbavíš kletby.“ „A že posledních pár dní budu moct být s tebou, to je to nejhezčí za celý můj život. Už je večer tady přespíme souhlasíš?“ „Ano.“ řekla a usmála se.
Ráno když se probudili, zjistili že už nejsou venku, ale v pokoji u Lin. „Tak co vy dva spáči, pojďte na snídani.“ řekla Lin. „Cože to byl jen sen?“ „To si nemyslím koukej Akabaya Nabu je támhle ve váze.“ řekl Kohaku. „Řekni Lin, že jsi její syn a že se jmenuješ Kohaku, možná si vzpomene a budete se moct vrátit oba dva.“ „Tak dobře.“ řekl a usmál se. „Mami? Vzpomínáš si na ten den před pár lety, když jsem se ještě jmenoval Kohaku, jak jsem zachránil tu malou holku v tom jezeře?“ „Kohaku? Jezero?…Ano ty jsi můj syn Kohaku a Kamazi je můj otec a já se nejmenuju Lin, ale Aiko a tvůj děda se nejmenuje Kamazi, ale Yuuto.“ „Mami.“ „Haku.“ řekli si a byli rádi, že si na to vzpomněli. Potom Aiko vyprávěla všechno co prožili. Po snídani se Kohaku rozhodl si udělat ten čaj z Akabayi Nabu, aby se zbavil té nemoci a Aiko vrátí Yubabě její diamant, aby ho zbavila kletby. „Teď musíme počkat než se uvaří voda, mami mohla by jsi jí teď dojít vrátit ten diamant?“ zeptal se Kohaku. „Ano už jdu.“ voda se mezitím dovařila a Kohaku si zalil čaj. Vypil ho a ucítil jak ho opouští těžké břemeno a ucítil i odchod kletby. „Už jsem v pořádku, jdeme pro tvé rodiče.“ řekl Kohaku a proměnil se ve draka. Džihiro si na něj sedla a odletěli do Yubabyny pracovny.
„Propust mé rodiče a vrať jim jejich původní podobu.“ řekla rozčíleně Džihiro. „Jo a proč bych to měla dělat? Jenom proto, že mi to přikáže nějaká holka?“ „Yubabo udělej to nebo snad chceš přijít o své dítě?“ přidal se Kohaku. „Cože? Moje dítě je…pryč!“ řekla když se koukla do jeho pokoje. „Co jste s ním udělali?“ rozčílila se na Kohaka, proměnila svou podobu a začala na ně útočit. „Uklidni se, až vrátíš její rodiče, dostaneš ho zpátky.“ „Ne já ho chci zpátky teď.“ „Teď to nebude možný. My nevíme, kde je.“ řekl Kohaku i když věděl kde je. „Dokud neuvidim své dítě tak je nepropustim a pokud ho nenajdete do dvou dnů budou jako vepři zpracováni do jídla.“ Kohaku se otočil na Džihiro a viděl její smutný obličej… „Tak dobrá.“ řekl jí na to. „Mám jednu podmínku.“ ozvala se Džihiro. „Jakou?“ zeptala se Yubaba a Kohaku byl taky docela zvědav. „Až propustíte mé rodiče, něco vám tady nechám, ale necháte Kohaka a jeho rodinu vrátit se zpět k nám na zem.“ Kohaku byl překvapený a Yubaba taky. „A co mi tady necháš?“ zeptala se Yubaba. „Uvidíte.“ řekla a usmála se.
„Kohaku jak jsi…?“ „Nevim, měl jsem sen a tam se mi to všechno zjevilo. To dítě má její dvojče, Kibaba.“ „A víš kde Kibaba žije?“ zeptala se Džihiro. „Ne, ale znám někoho, kdo by to vědět mohl. Musíme rychle za mim dědou.“ a odešli.
„Kamazi, potřebujeme vidět všechny tvé saze, co ti pomáhají.“ vtrhli k němu do kotelny. „Proč?“ zeptal se. „Chceme zachránit Džihirininy rodiče, které proměnila Yubaba, ale ona je nepromění zpět dokud zase neuvidí své dítě no a my jí řekli, že to dítě najdeme. Ale chyba je v tom, že ho unesla Kibaba a já nevim kde žije a znám jednu sazi, která to ví a pracuje zrovna tady u tebe.“ „Aha.“ řekl Kamazi a začal svolávat všechny své pracovníky. „Jak tu sazi poznáš?“ zeptala se Džihiro. „Dračí smysly.“ odpověděl jí. „Tak tady jsou všechny mé saze.“ „Děkuji.“ řekl Kohaku, proměnil se ve draka, pomalu si bral jednu sazi za druhou a očichával je. „Kamazi, kolik tady těch sazí je?“ zeptala se Džihiro. „263 přesně a z toho každý den nějaká přibude a nějaká zmizí.“ „Aha.“ drak přidával na tempu, už jich za sebou měl asi 100. „Mám ho, to je on. Kamazi, můžeme si ho vypůjčit?“ zeptal se Kohaku, když našel tu sazi, která ho dovede ke Kibaba. „Samozřejmě, ale Kibaba umí čarovat a je dost nebezpečná.“ upozornil je Kamazi. „To vím, proto Džihiro zůstává tady. Nemůžu tě vystavit nebezpečí, které hrozí u Kibaby, půjdu tam sám.“ „Ale…“ „Džihiro, miluji tě a to mě povede k vítězství nad Kibabou a pak tvé rodiče přivedu zpět.“ „Kohaku já chci jít s tebou, stát ti po boku, jako jindy.“ „Tentokrát ne, zůstaneš tady a budeš pomáhat, já se za kibabou vydám sám, tady ten křeček kdybych to nepřežil, vám to přijde říct.“ „Takové věci neříkej, vrátíš se, vím to.“ řekla Džihiro a s velkým smutkem utekla.
„Džihiro, kde jsi, Džihiro?“ Kohaku ji hledal, už prohledal celou budovu, ale nikde jí nemohl najít. Šel zahradou a slyšel vzlyky, rozběhl se a našel ji. „Džihiro.“ „Kohaku, já tě nechci ztratit.“ „Džihiro, přísahám ti, vrátím se, pak zachráníme tvé rodiče a odejdeme zpět do našeho světa a budeme žít spolu. Akorát na mě tu musíš počkat, když tu nebudeš až se vrátím, budu vědět, že jsi ztratila naději. Prosím tě, počkej, do dvou dnů budu zpět.“ „Kohaku, věřím ti, počkám až se mi vrátíš. Budu vyhlížet obzor.“ „Děkuji.“ a jejich poslední slova na rozloučenou, pronesou už za krátkou dobu.
„Mami, Kamazi prozatím sbohem, postarejte se o Džihiro.“ „Kluku…“ „Ano Kamazi?“ „Opatruj se.“ „Ano a sbohem.“ Kohaku se rozloučil s Aiko a Kamazim. „Kde zase může být? Snad to nenese moc špatně, že jsem jí nechtěl vzít sebou, ale nemůžu ji vystavit takovému nebezpečí, přece jenom ji miluju a nechci jí ztratit.“ Kohaku měl hlavu plnou takových to myšlenek. „Á tady jsi. Džihiro odlétám už dnes, chci se s tebou rozloučit. Pozoruj nebe, už brzy se tam objevím…“ Snad.“ prolétlo mu hlavou. „… Sbohem.“ políbil ji a toto byla jeho poslední slova, proměnil se ve draka a odletěl.
Džihiro vyšla do nejvyššího poschodí domu, šla za Yubabou. „Kohaku odletěl, jestli se mu něco stane, ponesete za o následky vy a já si to s vámi osobně vyřídím.“ „A jak asi, je ti teprve jenom 11.“ „Už ne včera jsem měla narozeniny, je mi 12.“ „A ty snad víš kolik je Kohakuovi?“ „Ano je mu 14, ale proč se na to ptáte?“ „Jsem jeho babička z otcovy strany rodiny.“ „Aha…počkat, cože?“ „Ano je to tak.“ Džihiro se dozvěděla novou věc, ale hlavou jí to moc nevrtalo, rozhodla se odejít a pozorovat nebe.
„Jsme tady, snad bude Kibaba doma.“ pomyslel si Kohaku. Přistál a proměnil se do lidské podoby. „Ty křečku, budeš tady čekat, když do dne z toho domu nevylezu, vrať se zpátky a řekni to Džihiro, ano?“ řekl Kohaku křečkovy, který mu měřil teplotu. Křeček pouze přikývl a schoval se do křoví. Kohaku se usmál a šel blíž k domu. zaklepal a z domu se ozvalo: „Co chceš?“ „To bude asi Kibaba.“ pomyslel si Kohaku. „Chci zpět Yubabyno dítě.“ dveře se otevřeli. „Chceš ho, tak si ho vem, ale chci za to něco na oplátku.“ „A co?“ „Tebe.“ pronesla chladně Kibaba a Kohakuovi přešel mráz po zádech. „Proč zrovna mě?“ „Tvé kouzelnické schopnosti a dračí síla, by se mi mohli hodit.“ „Já tady zůstat nemůžu, někdo na mě čeká a věří, že se vrátim.“ „Á nějaké děvče, že? To bude láska. Ale v tom případě chci za oplátku něco jiného.“ „Nemám čas se tu s ní zdržovat, už mám jen pár hodin. Mám plán.“ Kohaku se proměnil, tlamou popadl dítě a křečka. „To si dělat neměl.“ rozčílila se Kibaba a vyslala po něm kouzla.
„Koukejte Kohaku se vrací, ale…“ Džihiro už ho viděla z velké dálky, ozvala se a Kamazi s Aiko ihned přiběhli. „…něco není v pořádku, proč se tak motá?“ avšak odpovědi se dočkala až když se přiblížil blíž. „Jdu za Yubabou.“ řekl Kamazi a už byl pryč. „Kohaku, poleť sem, rychle.“ Kohaku to slyšel, přiletěl k domu a prolétl terasou, zničil půlku pokoje, ale než Džihiro stihla zavřít dveře, prolétlo ještě jedno kouzlo, které Kohakua zasáhlo. „Kibabo, nech je na pokoji.“ vtrhla tam Yubaba a vyslala kouzlo, které Kibabu proměnilo v malou myšku. „A teď, kde je moje dítě?“ zeptala se výhružně Yubaba. „Tady.“ zabručel drak a dítě vylezlo. „Kohaku?“ Džihiro byla strachy bez sebe. „Džihiro, sbohem.“ zabručel a drak zemřel.
Další dny Džihiro nejedla, nic nepila, jen seděla v koutě a brečela. Její rodiče už byly zase lidé a chtěli se vrátit zpět do jejich země. „Džihiro, je nám to líto, ale musíme se vrátit.“ „Já se bez něj vrátit nechci.“ vzpírala se. „Džihiro jdeme.“ tentokrát už to byl rozkaz. Džihiro se rozloučila s Aiko a Kamazim. Když přecházeli most, na kterém se poznali se Džihiro znovu rozbrečela. Přešli řeku a ocitli se v lese za jejich novým domem. Džihiro začala chodit do školy a vždycky, když měla volno šla se podívat za Aiko a Kamazim, také tam chodila na Kohakův hrob, ale jednou, když tam šla cestou potkala Aiko v jejich světě. „Aiko co tu děláš?“ „Stěhujeme se, já a můj syn.“ „Myslíš Kohakua?“ „Ano, je to tak žije.“ „Ale vždyť zemřel?“ „Ne, zemřel jako drak, ale ne jako člověk.“ „A kde je?“ „Zítra ho uvidíš ve škole.“ řekla Aiko a usmála se. Džihiro byla náramně šťastná a když se podívala před sebe viděla tam vyšlapanou cestu až k řece. „Tak toto je má cesta do fantazie.“ řekla si a běžela domů.

Ehm trošku jsem to přehnala s tou délkou ale což.....