Tržiště v Nuacu

Předmět: Tržiště v Nuacu Tue Feb 09, 2010 5:04 pm

Poznámka: Tato povídka, ačkoli se odehrává v zemi Eldearth, a vystupují v ní postavy z příběhu o třinácti klíčích, známého též pod názvem Gallaeth, nijak do děje onoho vyprávění nezapadá, neb popisuje události, které se seběhly o několik let dříve v trhovním městě Nuac, kam bratři trpaslíci přišli za obchodem z města Tirnae, svého tehdejšího domova.

Část první - Cesta

Jednoho slunného dopoledne v městě Tirnae se tři trpasličí bratři, Olo, Bolo a Polo, rozhodli, že jest nutno nakoupit všelijaké zásoby a předměty, že totiž jejich domov začíná pomalu trpět nouzí. Oznámili tedy svému hejtmanovi, že se chystají na trh v Nuacu.

Nuac bylo město trhovní, to jest vlastně obydlené tržiště. Narozdíl od ostatních, netrhovních měst, která směla pořádat trhy výroční a sváteční, město se statutem trhovní mělo to privilegium, že trhy se tam konaly každý den. Vlastně se nekonaly znovu a znovu - trh byl vpravdě nepřetržitý. To neslo mnoho výhod i nevýhod. Trhovní města měla velké zisky z daní, jelikož obchod neustával. Trhovci také potřebovali nocleh pro sebe a své pomocníky, začež do pokladnice přibývalo také nemálo zlaťáků. Na druhou stranu ale měla tato města i povinnosti, totiž dohlédnout na poctivost obchodu a chránit trhovce před zloději a nenechavci, a to ve dne, v noci. Poklidný trh bez rozmíšek sloužil ke cti takového města, stejně jako rychlé urovnání sporů, vznikli-li jaké. Tak bylo najímáno mnoho stráží a dozorců, či odborníků, kteří určovali jakost prodávaného zboží. To samozřejmě z městské pokladnice zase notnou částku odebralo, a tak si sice trhovní města vedla o něco lépe než jiná, ne však o mnoho.

Inu, naši bratři se začali připravovat na cestu. Olo připravoval vůz a Polo vyvedl ze dvora za jejich domem dva statné valachy. Ty spolu do povozu zapřáhli. Bolo mezitím kmital po domě a připravoval vše potřebné na cesty. Za chvíli byl mezi dveřmi, kterými nemohl, jsa obložen třemi tlumoky a drže náruč ovčích houní, projít a pořádně se proto vztekal. Bratři ho se zájmem a zjevně velice pobavení sledovali od povozu. Chvíli ho nechali se vytrápit, ale pak mu pomohli sundat tlumoky ze zad. Bolo zaláteřil cosi o zadní části těla a pěším pohybu, ale pak přistoupil s houněmi k povozu a vystlal jimi kozlík, aby se na něm dobře sedělo. Olo s Polem naložili tlumoky na povoz, přikryli plachtou a vyškrábali se na kozlík, který byl dost široký na to, aby se tam pohodlně vešli všichni tři vedle sebe. Bolo už seděl uprostřed a v rukou třímal otěže.

*

Cesta byla kamenitá, suchá a tvrdá, a tak byli trpaslíci za své houně velmi rádi. Do Nuacu to byl úctyhodný kus cesty, a tak si trpaslíci ne příliš zábavné sezení na povoze zpříjemňovali písněmi o dávných časech, hrdinských činech, lítých bitvách a velkých vítězstvích. K tomu účelu měl s sebou Olo loutnu, na kterou trpasličí zpěv doprovázel.

Po asi čtyřech hodinách, něco po poledni dorazili k branám Nuacu a požádali strážné o vstup. Ten se jich vyptal, za jakým účelem přijíždějí, a trpaslíci odpověděli, že chtějí pouze nakupovat, nikoli prodávat. Otevřela se malá dvířka vedle hlavní brány a vyšel strážný a učenec. Strážný je požádal o zbraně a trpaslíci mu své sekery s notnou dávkou nevole odevzdali. Ponechat si nesměli ani jídelní nože. Pak strážný prohledal povoz, aby se ujistil, že s sebou trpaslíci nevezou nic neohlášeného, a učenec se zeptal, čím že chtějí platit. Bolo drcnul do Pola a ten se s kletbou zřítil na zem vedle učence. Svůj pád ale dokázal ukočírovat, a tak jen s drobným zavrávoráním přistál na nohou. Olo a Bolo se smáli a Polo jim zahrozil, spíše žertem, vztyčeným ukazovákem. Pak obešel vůz a vzadu vytáhl jeden z tlumoků. Otevřel ho a z něj vytáhl asi píď vysokou i hlubokou a dvě pídě širokou kovovou truhličku. Tu klíčem otevřel a nechal učence nahlédnout dovnitř. To bylo v Nuacu zvykem, aby do města nepronikly padělané mince.

Truhlička byla vevnitř rozdělená na větší a menší část slabou dřevěnou přepážkou. V té větší, asi tříčtvrtinové, bylo mnoho stříbrných mincí, menší byla naplněna úhledně složenými zlaťáky. Učenec si nasadil na oko sklíčko a začal se přehrabovat v mincích. Rukávy měl vyhrnuté, aby ho trpaslíci nemohli nařknout z krádeže, ale Polo ho přesto pečlivě sledoval. Když učenec namátkou zkontroloval stříbrňáky a jeden po druhém prohlédl zlaťáky, souhlasným gestem pokynul strážnému. Polo se ještě podíval, zda něco nechybí, vše ale samozřejmě bylo v pořádku. Nuac byl znám tím, že obchody tu jsou čestné, stejně jako stráže a odborníci. Zamkl truhličku a vpasoval jí zpět do tlumoku. Pak se vyškrábal zpět na kozlík a udělil Bolovi žertovný políček za jeho strkanec před kontrolou. Zaplatili mýtné - půl tuctu stříbrných mincí, které Polo vzal z truhličky, než ji zamknul a strážný pokynul muži na ochozu nad branou. Ten něco zahulákal a brána se začala otevírat. Strážný popřál bratrům dobrý obchod a zmizel s učencem ve dvířkách, ze kterých předtím přišel. Bolo pobídl koně. Povoz se dal do pohybu a brána se za ním zavřela.

Předmět: Re: Tržiště v Nuacu Tue Mar 02, 2010 2:04 am

Poznámka: Tato povídka, ačkoli se odehrává v zemi Eldearth, a vystupují v ní postavy z příběhu o třinácti klíčích, známého též pod názvem Gallaeth, nijak do děje onoho vyprávění nezapadá, neb popisuje události, které se seběhly o několik let dříve v trhovním městě Nuac, kam bratři trpaslíci přišli za obchodem z města Tirnae, svého tehdejšího domova.

Část druhá - Nuac

Město Nuac leželo na nevysokém kopci, a bylo dosti rozlehlé, i když jeho rozlohu znatelně zvětšovalo jezero, které bylo v jeho středu. Po obvodu jezera byla travnatá pláž, a obejít jí trvalo i rychlejším chodcům nejméně půl hodiny. Občas se okolo jezera pořádaly i závody, a to jak koní, tak běžců. Přes jezero ale nebylo vidět, protože v jeho středu seděla masivní černomodrá skála tyčící se vysoko nad město. Tahle skála byla tak kulatá, jak jen skála může být, a na svém vrcholu měla hrotitý výstupek. Byla tak velká, že z dálky byla vidět ještě dříve než hradby. Těsně pod výstupkem ze skály prýštil pramen vody, a ta dlouhým vodopádem napájela jezero. Na jižní straně, nedaleko od cesty, kterou bratři do Nuacu přijeli, z jezera odtékal potůček, který se dále v zemi postupně měnil na řeku. Hradby města obepínaly jezero ve vzdálenosti asi sto padesáti kroků od jeho břehu a stály po celém obvodu kopce. V pravidelných rozestupech byly v hradbách zasazeny brány s věžemi, a tak město z dálky vypadalo, jakoby kdosi na onen kopec nasadil jakousi korunu. Podle toho se Nuacu také přezdívalo "Skalní koruna".

Erbu města dominoval obraz kulaté modré skály a dvou věží spojených cimbuřím. Skále samozřejmě nechyběl hrot, ani prýštící pramen, o něco světleji modrý než skála, který v zájmu krásy erbu prýštil na obě strany a zkrápěl cimbuří. Nad kamenem byl symbol zlatých vah, který byl označením trhovního města. Spodní pole erbu bylo zelené, horní červené a věže byly stříbrné.

Celá plocha města byla dlážděná a vodorovná, což sloužilo ke cti stavitelům města. Nuac totiž stál ve svahu kopce, ale stavitelé dokázali jeho sklon vyrovnat. Jediné nedlážděné místo byla pláž a strouha v jižní části města, kudy poklidně protékal napříč městem potůček - přes tu byly postaveny dřevěné mostky. Potůček tekl přes pláž, pak strouhou a mezi kamennými domy, aby zmizel pod hradbami, a opět se vynořil z malinké, ne loket široké dutiny asi sto kroků daleko vně města. Jmenoval se Jablečný, tedy, alespoň v Nuacu se mu tak říkalo, protože u místa, kde vytékal z jezera, stálo tucet jabloní, které nesly ta nejsladší jablka v kraji, a to i v zimě.

Kamenné domy tvořily jen velmi krátké uličky při hradbách, nikde nestály více než dva, tři domy za sebou. Většina stavení také sloužila jako hostince, noclehárny, nálevny či herberky. V Nuacu samozřejmě nechyběly ani domy pro pánskou potěchu. Stálých obyvatel tu totiž byla menšina, a tvořily ji hlavně rodiny stráží a odborníků, nebo hostinských a podobných lidí.

Na zbylé ploše byly rozestavěny dřevěné stánky, které zbudovalo město, aby trhovci nerozkládali své zboží bez jakéhokoli vzoru, neutěšeně v různých místech města. Stánky byly jeden jak druhý, všechny stejně velké, na průčelí měly místo pro znak obchodníka či řemeslníka a držák, do kterého se měla umístit vlaječka či praporek města, odkud prodejce pocházel. I znak, i vlajku byl každý obchodník povinen mít, stejně jako glejt od hejtmana svého města, který měl uznávat řemeslníka mistrem ve svém oboru. Obchodníkův glejt měl pak zaručovat kvalitu prodávaného zboží. To, společně s četnými namátkovými kontrolami jakosti, mělo zaručit spokojenost všech kupujících. Stánky byly rozestaveny pravidelně ve dvou kruzích po obvodu jezera. Jedna řada byla zády k pláži, druhá zády k hradbám. Mezi nimi byl dobře třicet kroků široký pruh, kudy se hemžily roje kupujících. Středem pak projížděly povozy, jako zrovna teď povoz trpasličích bratrů.

*

Zamířili rovnou do oblíbeného hostince, který byl jen chvíli cesty od brány. Nocovali tu vždy, když do Nuacu zavítali a hostinský se s nimi dobře znal. Zrovna vyhlížel z okna na rojení, když spatřil trojici vousáčů, jak se pošťuchují na kozlíku.
"Ženo, chystej pokoje, trpaslíci z Tirnae jsou tu!" křikl radostně na svou družku, která zrovna procházela okolo něj. Sám pak vyběhl před hostinec a čekal vítané hosty.
"Buďte zdrávi, Olo, Bolo a Polo!" pozdravil je.
"Veltriku!" zvolali všichni a zastavili koně. Pak seskákali z povozu a šli se s hostinským přivítat.
"Amalína už vám chystá pokoj! Vůz si dejte dozadu na dvůr, podkoní se vám postará o koně."
Veltrikův hostinec byl jedním z největších v Nuacu. Měl svou stáj a víc než tucet pokojů. Samozřejmě mu nechyběla ani kuchyně. Veltrikova žena Amalína byla známá svým kuchařským uměním.
Trpaslíci odvezli povoz na dvůr za hostincem, těsně u hradeb města. Nad nimi po ochozu přecházela stráž. Bolo sundal houně, aby v noci nezvlhly a vzal si tlumok, Polo nesl zbylé dva a Olo se domlouval s podkoním. Za chvíli byli všichni v hostinci a mluvili s Veltrikem.

"Tak," začal hostinský, "jak dlouho se zdržíte?"
"Do pozítří," rozhodl Olo, nejstarší z bratrů. Druzí dva souhlasně přikývli.
"Hm," pokračoval Veltrik, "dobře, že jste dojeli dnes. Poslední dobou je v Nuacu víc a víc lidí. Za týden bych mohl mít plno. Dnes mám volné už jen čtyři pokoje. S vámi vlastně tři."
"Jsem rád, že ti obchod jde!" přál hostinskému Bolo. To už ale přiběhla z patra Amalína.
"Vítám vás, pánové," usmála se.
Trpaslíci se hluboce uklonili a pronesli ten nejzdvořilejší pozdrav, jaký je zrovna napadl. Trošku se přitom předháněli, a tak na Amalínině obličeji vyrostl pobavený úsměv.
"Děkuji, pánové," pronesla, když trpaslíci s lichocením skončili. "Váš pokoj je připravený, můžete jít nahoru."
"Je to..." chtěl se zeptat Polo.
"Jako obvykle," odpověděl hostinský ještě než Polo stačil svou otázku vyslovit.
Trpaslíci vyběhli po schodech do podkroví. Tam na ně čekal velký pokoj rozdělený na předsíň a tři menší komory. V hlavních dveřích byl klíč. Každý z bratrů zapadl do jedné komory a jali se vybalovat své tlumoky. Když měli hotovo, sešli se v předsíni, kde byl i malý stolek a tři židle. Začali probírat strategii nákupu.

Předmět: Re: Tržiště v Nuacu Tue Mar 02, 2010 2:06 am

Poznámka: Tato povídka, ačkoli se odehrává v zemi Eldearth, a vystupují v ní postavy z příběhu o třinácti klíčích, známého též pod názvem Gallaeth, nijak do děje onoho vyprávění nezapadá, neb popisuje události, které se seběhly o několik let dříve v trhovním městě Nuac, kam bratři trpaslíci přišli za obchodem z města Tirnae, svého tehdejšího domova.

Část třetí - Obhlídka tržiště

Ještě v podvečer se vydali do města, aby obhlédli zboží. Zatím jen s několika mincemi v kapse na žejdlík piva či teplou medovinu - přece jen ještě nebylo léto, a tak se k večeru dosti ochlazovalo, navíc tržiště bylo u vody, což na teplotě nepřidalo. Rozdělili se, aby stihli obejít co nejvíce stánků a dvě nebo tři hodiny bloumali po trzích. Bola zaujal stánek zbrojíře, u kterého stály dvě stráže, aby snad někoho nenapadlo vystavené zbraně použít k nějakému násilí. Prohlížel si hlavně lovecké nože, jeden zdobený se mu hodně líbil, ale nákup nechal na další den. Polo strávil více než polovinu času u stánku s medovinou, kde okoušel různě kořeněné, různě staré, a vůbec různě různé medoviny. Nakonec si koupil malý soudek jedné, která mu obzvlášť zachutnala, za tři stříbrné, prý na večer. Prodejce medovin odměnil stříbrňákem navíc - to za jeho poutavé povídání o každém druhu nápoje a za trpělivost při ochutnávání, a asi také proto, že sám měl po ochutnávkách přívětivější náladu.

Olo se zastavil u stánku barda, který měl k prodeji loutny různých velikostí, píšťaly, zvonce, bubny a bubínky, a dokonce i několik stočených pergamenů se zaznamenanými nápěvy všelijakých písní. Nedaleko od něj byl písař-vypravěč, který zrovna seděl před svým stánkem na štokrli a vyprávěl jednu ze svých pověstí. Okolo něj stojící dosti početný hlouček lidí napjatě poslouchal. Vypravěč právě domluvil.
"A pokud se vám můj příběh líbil, nebo okouzlil-li vás, můžete jej cinknutím drobné mince v mé truhličce oceniti."
Otevřel malou prázdnou truhličku.
"A pokud snad kdo z vás chtěl by si příběh s sebou domů odnésti, zakoupiti může pergamen, který mu jej vyprávěti bude až do věků skonání."
Ukázal na větší otevřenou truhlu ve svém stánku. Ta byla rozdělena na mnoho přihrádek a v nich ležely pergameny, ozdobně vyvedené, v každé přihrádce několik. Pár lidí vypravěče ocenilo mincí, ten svou truhličku zavřel a odešel zpět do stánku.
Olo přistoupil blíž a prohlížel pergameny.
"Kolik za jeden?" ptal se.
"To záleží," odpověděl vypravěč, "jak který."
"Nevím, chci ho pro hejtmanského synka v mém městě. Bude mu osm, ale už ho naučili číst."
"Tak asi něco o slavném boji?" hádal vypravěč.
"To by bylo dobré," snažil se Olo mluvit zdvořile.
"Mám tu jednu," začal se trhovec probírat přihrádkami, "á, tady je."
Ukázal Olovi pergamen. Nahoře byl výjev rytíře bez helmy a s šátkem okolo očí, na spodu pak byla vyobrazena bitevní vřava. Pod hlavním obrázkem rytíře bylo ozdobným písmem napsáno: "Kterak statečný král, ač slepý, do bitvy vyrazil, statečně se bil a za říši svou padl."
"Vypadá zajímavě," pokyvoval Olo uznale hlavou.
"Také je."
"A kolik za něj tedy chceš?" ptal se trpaslík.
"Tenhle stojí sedm stříbrných mincí, pane. Není nejlevnější, ale jsou i dražší." odpověděl písař.
"Sedm opravdu není málo, ale vyvedený je umně. Tady máš."
Z opasku si sundal váček a na víko truhly vysypal mince.
"To je osm, pane," upozornil Ola trhovec, když už se měl s pergamenem k odchodu.
"Jsi poctivý, děkuji."
Olo přijal jeden stříbrný zpět a umínil si, že za vypravěčovu poctivost by ho měl nějak odměnit. S tím se odebral zpět do hostince. Tam už na něj čekali bratři.

*

"Tak co, jaks pořídil?" ptali se ho, když za sebou zabouchl dveře.
"Ale, nic moc, pro malýho od hejtmanů mam tohle, jinak nic, ale zajímavýho tu maj dost," odpověděl Olo a položil pergamen na stůl.
"Hm, pověst..." prohlížel si Bolo pergamen. "Ale slušná, dost slušná práce."
"Chlapík to má dost drahý," přemítal nahlas Olo, "ale ví, co za svou práci chce. Je to poctivec, kdyby to byl vydřiduch, ten stříbrňák by mi nevrátil."
"Nevrátil?" požadovali bratři vysvětlení.
"No," pokračoval Olo, "stál sedm stříbrnejch."
Bolo, který si zrovna pergamen prohlížel na něj upřel zrak ještě pozorněji, jakoby v něm chtěl najít zlaté nitky, nebo něco, co by vysokou cenu vysvětlovalo. Polo se jen zhluboka nadechl.
"No, řek sedm stříbrnejch," pokračoval jejich bratr a pomalu přecházel po předsíni. "Já jsem se na to podíval pořádně, abych za tolik nekoupil nějakej šunt, ale usoudil jsem, že je to opravdu dobrá práce a hejtmánek z toho bude mít radost."
Bratři souhlasně přikývli na obě tvrzení.
"No, tak vezmu měšec a sypu - měl tam takovou truhlu, tak jsem mu to sypal na víko. Když jich bylo sedum, sbalim měšec, pergamen a jdu. No a on za mnou volá že prej jsem mu dal osum a vrátil mi ten jeden. Docela mě to překvapilo. Jinej by ani brvou nehnul."
"Myslim," oponoval Bolo, "že tady, tady v Nuacu by to udělal každej."
Při slově 'tady' mával rukou ve vzduchu okolo sebe znázorňujíce hradby.
"Pořád je tu sledujou, se bojej," souhlasil Polo.
"No, nevim, schválně tě tu šidit nebudou, to ne, ale myslim, že když to byla moje chyba, jinej by si to nechal," uvažoval Olo.
"Víš co?" dostal Bolo nápad. "Zejtra to zkusíme. Nějakýho vyberem a něco koupíme, já zaplatim víc a uvidíme. Vo co, že mi to vrátí taky!"
Olo sázku přijal, a domluvili se, že kdo prohraje, bude držet opratě místo vítěze na cestě zpět, když na něj přijde řada. Pak uklidili nově nabyté věci do pokojů a sešli do hospody na večeři. Po jídle, než šli spát strávili nějaký čas v družném hovoru s medovinou, kterou si Polo tak pochvaloval. Malý soudek byl opravdu titěrný, stačil sotva na tři malé žejdlíky pro každého z bratrů. Když dopili a domluvili, v dobrém rozmaru šli spát. Nazítří je čekal perný den.

Předmět: Re: Tržiště v Nuacu Tue Mar 02, 2010 2:10 am

Poznámka: Tato povídka, ačkoli se odehrává v zemi Eldearth, a vystupují v ní postavy z příběhu o třinácti klíčích, známého též pod názvem Gallaeth, nijak do děje onoho vyprávění nezapadá, neb popisuje události, které se seběhly o několik let dříve v trhovním městě Nuac, kam bratři trpaslíci přišli za obchodem z města Tirnae, svého tehdejšího domova.

Část čtvrtá - Ráno

Trpaslíci spali opravdu dobře, a tak je probudila až Amalína zaklepáním na dveře.
"Co je?" rozespale utrousil první probudivší se Bolo.
"Pánové, nerada vás ruším," opatrně odpověděla paní domu zpoza dveří, "jen, že všichni hosté se již nasnídali a odešli na trh. Myslím, že byste nechtěli propást nějaký dobrý obchod."
Bolo se téměř okamžitě zřítil k zemi, jak sebou trhl, a snažil se vyprostit své ještě se probouzející dolní končetiny z přikrývky, která se mu okolo nich zvláštním způsobem namotala. Amalína napjatě poslouchala za dveřmi čekaje na odpověď. Po chvíli zápasení se trpaslík postavil, rychle zakryl obnažený trup kytlí a otevřel dveře.
"Díky, paní, zdejší postele jsou možná až příliš pohodlné."
"Nemáte zač, snídaně je připravena dole," odpověděla s úsměvem.

Bolo zavřel dveře a vyburcoval své neméně překvapené bratry. Za krátkou chvíli už seděli v prázdné krčmě v přízemí hostince a Veltrik jim nesl tác se snídaní. Každý trpaslík dostal dřevěný korbel plný piva a kus opečené zvěřiny, a k tomu jim hostinský doprostřed stolu položil pecen místního výtečného chleba, ze kterého ještě stoupala pára.
"Před chvílí vytažený z pece," pronesl skoro slavnostně.
Olo se usmál, pro čerstvý chléb měl totiž vždy slabost. Vzal hostinskému dlouhý nůž a se sluchu lahodícím křupnutím pecen rozpůlil. Pak do něj řízl znovu a vzniklou čtvrtku vzal do ruky, přivoněl a zakousl se. Hostinský sebral nůž a odešel do kuchyně. Bolo se ládoval srnčím a Polo s gustem zahnal svou žízeň.
"Tak co provedeme s tou sázkou?" začal Bolo, když odložil poslední kůstku na tác.
"No," přemítal Olo, "měli bychom to nechat na odpoledne, nejdříve seženeme to, pro co jsme přijeli."
Polo pokyvoval hlavou, jsa neschopen svými plnými ústy vydat hlásku.
"Pravda," souhlasil Bolo.
Během zbylého času se domluvili, jak si rozdělí úkoly, ve svém pokoji se na obchodování řádně vybavili a v mžiku už byli na odchodu.
"Dobrý lov!" žertovně jim popřál Veltrik, vida je mezi dveřmi.
Trpaslíci mu pokynuli a byli ti tam.

Předmět: Re: Tržiště v Nuacu Tue Mar 02, 2010 9:27 am

Poznámka: Tato povídka, ačkoli se odehrává v zemi Eldearth, a vystupují v ní postavy z příběhu o třinácti klíčích, známého též pod názvem Gallaeth, nijak do děje onoho vyprávění nezapadá, neb popisuje události, které se seběhly o několik let dříve v trhovním městě Nuac, kam bratři trpaslíci přišli za obchodem z města Tirnae, svého tehdejšího domova.

Část pátá - Nákup lahodného moku

Hned za vchodovými dveřmi se jejich cesty rozdělily. Polo zamířil k severní bráně, kde obvykle stávaly stánky pivovarníků. Měl totiž za úkol obstarat nápoje. To, že všichni prodávající pivovarníci byli soustředěni na jednom místě, mělo hned několik důvodů. Jednak bylo jejich zboží poněkud rozměrnějšího rázu, přece jen, aby se pivovarník plahočil na trh jen s několika sudy zlatého moku, to by mu za to nestálo, a tak bylo běžné, že takový pivovarník přivezl svůj mok v několika povozech a s početnou čeládkou. Takové množství je také třeba někam uskladnit, k tomu sloužily sklepy v severní části města, nedaleko pivovarnických stánků. Povozy a koně musí také někde zůstat a i čeládku je třeba ubytovat - pro ten účel byly připravené zvláštní herberky s velkými stájemi a mnoha místy na spaní. Samozřejmě, že ony herberky obklopovaly severní bránu.

*

Polovi trvala cesta asi půl hodiny, protože po cestě okukoval i některé ze stánků, které potkal. Neodpustil si návštěvu stánku s medovinou, kde vrátil soudek odvčera a poručil si malý žejdlík kořeněné, prý na zbystření mysli. Když dorazil k pivovarníkům, zjistil, že polovina jim vyhrazených stánků je obsazena. To jej potěšilo, protože tři stánky nebyly mnoho na porovnávání, a zároveň bylo stále z čeho vybírat.

U prvního stánku postával podsaditý muž s červenou tváří a obrovským nosem nafialovělé barvy. Vyšpulené rty se schovávaly pod bujným, nakrátko střiženým, černým plnovousem. Stejnou barvu měly i jeho kudrnaté vlasy, nedbale upravené, v délce dvou, možná tří palců. Oči byly zakryty masitými víčky, a nebyly pod nimi skoro vidět - v obličeji vytvářely jen jakési úzké škvírky. Muž byl jen o málo vyšší než Polo, a nebýt jeho krátkých vousů a vlasů a nepříliš oduševnělého výrazu, Polo by si myslel, že potkal jednoho ze svých lidí.
Když trpaslík přišel blíž, muž otočil hlavu a unaveně frkl: "Pivo?"
Polo na to: "Ochutnal bych, jaké máš?"
"Pivo," sdílně odvětil muž a rukou ukázal na tři soudky, které byly položeny v přední části stánku. Všechny byly naražené a u každého z nich stál malý dřevěný kalíšek. Polo pochopil, že to jsou asi tři druhy piva, které stánkař má.
"Smím tedy ochutnat?" slušně se zeptal, nedokázal totiž odhadnout, jak by se stánkař zachoval, zkusil-li by to bez optání.
"Hhhmph...," přikývl muž a pohybem obou paží dal Polovi svolení.
Polo postupně ochutnal ze všech tří soudků. Mok byl chutný, ale ničím nevynikal. V prvním soudku bylo pivo světlé, v druhém tmavé a ve třetím opět světlé, ale o něco silnější.
"To je ležák, že?" ptal se stánkaře.
"Hhm," přikývl nosáč, jak si ho Polo v duchu pojmenoval.
"A kolik chceš za sud?"
Muž nerozuměl, což dal najevo pokrčením ramen a ještě méně oduševnělým výrazem, než který panoval jeho obličeji dosud.
"Kolik," opakoval Polo a potěžkal v ruce svůj váček s mincemi, "za sud?"
S tím poklepal rukou na jeden ze sudů.
"Pivo?" pronesl muž a udělal dva těžké, pomalé kroky směrem k soudkům. Polo začínal mít pocit, že stánkař nerozumí jeho řeči. Muž začal vysvětlovat.
"Pivo!" praštil rukou o první soudek, ukázal na sebe, pak na Pola a pak napřímil osm prstů.
"Pivo!" praštil rukou o druhý soudek a vzpřímil devět prstů.
"Pivo!" praštil rukou o třetí soudek. Pak sevřel levou ruku v pěst a na pravé vzpřímil jen ukazovák, poté ještě vzpřímil čtyři prsty na levé. To znamenalo čtrnáct.
Polo si trochu odfoukl. Zlaťák a dva stříbrné za ne zrovna velký soudek ležáku bylo až moc.
"Pivo?" ptal se pivovarník, ukazujíc na tři vystavené soudky.
Polo pochyboval, že nosáč zná jakékoli jiné slovo, a jen zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Pak odešel k druhému stánku. Muž si odfrkl a opřel se o stranu stánku. Ten se trochu pohnul a muž uskočil, s nevlídným pohledem na dřevěnou konstrukci vydal jakýsi nesrozumitelný zvuk, odplivl si a sedl si na jeden ze soudků složených na zemi.
U druhého stánku potkal Polo mladého obchodníka se čtyřmi soudky piva. Pivo nebylo drahé, mezi pěti a sedmi stříbrnými za soudek, který byl dokonce o něco větší, než u stánku prvního, ale žádný ze čtyř druhů mu nijak zvlášť nezachutnal. Pokračoval tedy dál.

*

Třetí stánek obsluhovala mladá dívka, což ho překvapilo, nikdy se totiž nesetkal s tím, že by pivovarnické řemeslo zastávala žena, natož takhle mladá. Mohlo jí být sedmnáct, osmnáct let. Měla dlouhé rusé vlasy, zapletené do dvou copů, které jí sahaly až k pasu. V hnědých očích měla zvláštní jiskru a na tváři několik pih. Pohrávala si s koncem jednoho copu, nohou postrkovala sem a tam kamínek, a pobrukovala si jednoduchou melodii. Polo si pomyslel, jaké pivo asi může vařit takové kůzle nevycválané, a říkal si že je divný kraj, kde nechají ženskou pivovarničit. Nicméně přistoupil ke stánku a trochu váhaje jak, dívku oslovil.

"Dobrého dne přeju, mis..., ehm, paní pivovarnice." To slovo mu nešlo přes pysk.
Dívka se začala smát.
"To ne, pane, ale děkuju," chihotala se, "ten stánek patří otci, já mu ho jen hlídám, než si nakoupí. Tys myslel, pane, že by k pivu pustili takové kůzle nevycválané, jako jsem já?"
Pola trochu polil mráz, když dívka řekla přesně to, co si před chvílí pomyslel.
"Já...," nevěděl jak odpovědět.
"Řekls to nahlas, pane," nepřestávala se smát.
"Cože jsem řekl?" zmateně plácal trpaslík.
"To o tom kůzleti přece, nevycválaném," odhalila dívka svou schopnost číst myšlenky.
"A.. aha, no, omlouvám se, nemyslel jsem..." nestačil Polo dokončit větu, protože ho dívka přerušila dalším výbuchem smíchu.
"To nevadí, mě se to líbí, kůzlata jsou přece roztomilá..."
Uklidnila se.
"Jsem Aivi, a ty, pane?"
"Polo," odpověděl stručně, protože ještě vstřebával následky svého překvapení.
"A asi bys chtěl, pane, zkusit nějaké otcovo pivo, že?" četla Aivi dál v trpaslíkově mysli.
Polo se usmál: "Ano, to bych rád."
"Máme jen ležáky, pět druhů. Dobré jsou všechny," ukazovala na pět malých soudečků vyrovnaných na pultu stánku, "a každý je něčím zvláštní."
Dala mu ochutnat z prvního soudku.
"To je Válečník," řekla.
"Kdo?" nechápal Polo.
"To pivo, jmenuje se tak," usmála se Aivi. "Je velmi vydatné, vyčerpaného válečníka udrží na nohou, proto to jméno. Samo není moc silné, za to ale sílu dodává."
"Hm, není zlé," souhlasil Polo hned jak dopil ochutnávku. "Co to vedle?"
"Cestovní," odpověděla dívka a naplnila kalíšek z druhého soudku. Pivo to bylo hutné, Polo měl skoro nutkání ho žvýkat.
"Chápu," řekl, když polkl poslední lok.
"Je dobré na dlouhé pochody, zažene jek žízeň, tak hlad. A tohle...," pokračovala, "... to je Kejklíř."
"Prosím?" nevěřil trpaslík. "Takové jméno dát pivu..."
"Má to také svůj důvod. Nemusíš ho vypít mnoho, abys ke smíchu nepotřeboval kejklíře," poťouchle mrkla jedním okem.
Polo ochutnal a vskutku ucítil, že tenhle ležák opravdu sílu má.
"A to čtvrté?" ptal se dál.
"Noční víla."
Polo už se nedivil názvu, jen zvedl obočí a nadechl se.
"Má v sobě koření," pokračovala copatá dívka. "Když nemůžeš spát, stačí korbel tohohle tmavého a prospíš celou noc. Nehledě na jeho další možná využití."
Opět šibalsky mrkla.
"No a taky dobře chutná," dodala.
Polovi se do ochutnávání nechtělo, ale když ho Aivi ujistila, že tři loky z kalíšku ho neuspí, ochutnal. Chutnalo opravdu výtečně. Pak ale na vlastní žádost dostal ještě kalíšek Válečníka, aby případné účinky vyrušil.
"No a tohle," přešla dívka k pátému soudku, "to je naše tradiční. Hejtmanský ležák. Není ničím zvláštní, tedy, krom své nezaměnitelné chuti."
Polo rád ochutnal, a musel uznat, že dívka nápoj nepřechvaluje. Chuť Hejtmanského ležáku ho zaujala ještě více, než síla Kejklíře nebo hustota Cestovního.
"Věru nevím," začal přemýšlet nahlas, "které vybrat. Všechna jsou velmi chutná. Kolik stojí soudek?"
"To je napsáno...," podívala se na soudky, "aha."
Zmizela za stánkem a za chvíli už měla v rukou dlouhou dřevěnou lať s čísly. Tu umístila na soudky tak, aby nad každým bylo jedno číslo. Teď už byly ceny jasné. Válečník a Cestovní za osm, Kejklíř za deset, Noční víla za jedenáct a Hejtmanský za devět.
"To je napsáno nad nimi," dokončila větu.
Polo na ceny koukal jako na zjevení.
"Za tak malý soudek? To je ukrutná cena!" rozčiloval se.
"Pěníš jako náš Hejtmanský ležák, pane," smála se dívka. "Ta cena platí pro velký sud, ne pro tyhle. Ty jsou určeny jen k ochutnávání."
"No proto," uklidnil se Polo. "Jak je ten velký sud velký?"
"Dá na tři tucty korbelů."
"Hm," mlsně se pousmál, "to by šlo. V tom případě si u tebe tedy nakoupím."

Trpaslík se usadil na štokrli, která stála vedle stánku a na chvíli se pohroužil do počítání soudků, stříbrňáků a korbelů. Počítání bylo dosti složité, a tak si ani nevšiml, že se Aivin otec ke stánku vrátil. Když přestal počítat, vstal, a proti němu stál statný muž, o hlavu a půl vyšší než on, s dlouhými zrzavými vlasy a vousy a vlídným, přec tvrdým výrazem ve tváři.
"Přeješ si?" zaburácel.
"Ano, již jsem ochutnal tvé ležáky, nějaké bych koupil," odpověděl Polo bez pochybnosti o tom, že muž je Aivin otec. Podoba byla výmluvná.
"Aha, takže ses o stánek postarala dobře, Aivi," usmál se pivovarník na svou dceru.
"Vždyť to nedělám poprvé," mávla rukou a uchichtla se.
"Inu, mistře trpaslíku, vybrals?"
"Vybral," přitakal Polo. "Chtěl bych jeden soudek Válečníka..."
"Ale Aivi," pronesl muž směrem ke své dceři a skočil tak trpaslíkovi do řeči, "žes zase vyprávěla ty svý pohádky?"
Dívka dělala jakoby nic a zase si pohrávala nohou s kamínkem.
"Pohádky?" dožadoval se Polo vysvětlení.
"No, tady dcerka má ve zvyku si pořád tak trochu vymejšlet."
"Takže ty účinky, o kterých mi vyprávěla, to pivo nemá?" dotazoval se trochu zklamaný Polo dál.
"Ale má... Teda, jestli se v tom svým vymejšlení neutrhla ze řetězu víc než obvykle."
"Jak to s nimi tedy je?" chtěl trpaslík znát skutečnost.
"No, tohle první je na vzpruhu, to druhý je proti hladu, proto je takový hutnější, to třetí je na hostinu, aby bylo veselo, a to čtvrtý je na spaní. To poslední je náš Hejtmanskej ležák, v našem kraji tradiční pivo."
"Musím říct," hájil Polo pivovarníkovu dceru, "že mi Aivi vlastně nic jiného neřekla. Jen mi jinými slovy pověděla totéž."
"No, dobře, že tak," pokyvoval hlavou muž. "Ale dává pivům názvy, kdo to kdy viděl?"
"To je pravda, musím ale říct, že i ty mě pobavily," odpověděl trpaslík.
Aivi se zasmála a pohledem poděkovala Polovi za uznání. Pivovarník pokývl hlavou a na okamžik se zamyslel. Možná ty názvy zase tak špatný nápad nejsou, říkal si.
"Dobře," řekl po chvíli. "Inu, co sis vybral, pane... ehm, jaké že je tvé jméno?"
"Polo."
"Dobře, pane Polo. Já jsem Knut."
"Těší mne," odpověděl trpaslík. "Inu, chtěl bych dva sudy Válečníka, dva Cestovního, dva Kejklíře, jeden Noční Víly, a šest Hejtmanského."
"No, musím říct, Aivi, že ty jména jim docela sluší, jen ta Noční víla, ta se mi nelíbí, neni to jméno pro pivo. Vymysli nějaký jiný, a naše piva pak ty jména teda dostanou."
Otočil se na trpaslíka.
"Tak, dva, dva, dva, jeden a šest, to je dohromady..."
Počítání mu chvilku zabralo. Protože mu na to nestačily prsty a ani vlastní hlava, zašel do stánku pro počítadlo. Chvíli přehazoval kuličky.
"Sto sedmnáct stříbrných," pronesl, když dvakrát sumu přepočítal. "To je bez tří stříbrných deset zlaťáků. Ale že nakupuješ ve velkém, bude mi stačit zlatých devět."

Polo byl potěšen, protože to znamenalo, že jeden sud Hejtmanského mu Knut dává zadarmo. Poděkoval a pivovarníkovi dal devět zlaťáků. Pak sepsali glejt o nákupu, to bylo povinností prodávajícího, protože tucet sudů si člověk sám od stánku neodnese, nehledě na to že většina piva byla skladována ve sklepech. Pak dojednali, kam že má Knut sudy dát dopravit a určili si i čas. Polo se pak rozloučil s pivovarníkem i jeho dcerou, popřál jim, ať obchod i pivovar vzkvétá, a vydal se zpět. Po cestě ještě pořídil pár malých soudků medoviny za asi dva zlaté a pak už spěchal k Veltrikovu hostinci. Bylo totiž po poledni a Polo cítil, že v břiše má nezdravě mnoho prostoru.

» Tržiště v Nuacu - názory