Temná ulička

Omlouvám se, že sem dávám něco nového, ale představte si, že mi kiksnulo PC a v něm všechna má pokračování , jinak tohle je moje školní povídka, kterou chci ukázat učitelce ve škole... jelikož je celá nasše třída doslova zdegenerovaná stmíváním, napadlo mě napsat něco co zase naopak upíry poníží

Z ulice jsem zaslechla lehké kroky. Tiše jsem zacvakla šíp do tětivy luku a přitiskla se ke zdi. Hodiny na kostelní věži odbily půlnoc a město spalo. Jen pár strážných na hradbách a před hradem tu bylo. Jen pár koček a potulných psů tu bylo a pak jsme tu byly já a oni. Byli dva a očividně se velmi dobře bavili. Nejspíše si mysleli, že lovec je právě loven. Sama pro sebe jsem se ušklíbla, tohle jsou prostě oni, hloupí upíři. Pche, upíři, odporná zrůdná a hloupá stvoření bez špetky citů a s jedinou touhou, touhou po krvi a smrti. Očividně je bavilo lovit své oběti, ale jak by tyhle hnijící zrůdy mohli dostat někoho, jako jsem já? Oni si možná hrají, ale jsou tak hloupí, že jim nedochází, že já si s nimi také hraji.
„No tak vylez, ať to máš rychle za sebou.“ Zašveholil tím svým medovým hlasem jeden z nich. Čím blíž ke mně byli, tím větší hnus a odpor jsem k nim cítila. Takovéto zrůdy nemají ani právo dýchat stejný vzduch jako my. Nezaslouží si jej, stejně jako si nezaslouží právo na život. Jen pár nádechů a výdechů a pak jsem vyskočila ze své skrýše a vystřelila jasanový šíp do upířího krku. Dřevo z jasanu a výtažek z jeho listů jsou jediná možná zbraň proti těmhle odporným bestiím. Trefila jsem, slyšela jsem smrtící dávivé zvuky, jak upír zoufale lapal do dechu. Ale mě nebylo dovoleno kochat se tím slastným pohledem na jeho smrt. Musela jsem utéct před jeho společníkem. Útěchou mi bylo, že se pak budu moct dívat aspoň na jeho smrt a pokud se mi poštěstí, budu tu zrůdu moct trýznit pomalou bolestivou smrtí a on bude žadonit o milosrdnou smrt.
Utíkala jsem uličkami a na zápěstí připevňovala stříbrná ostří potřená šťávou z jasanových listů. Doslova jsem se těšila, až budu moct toho upíra zabít. Naše kroky na kamenné dlažbě tvořili ozvěnu, když jsme běželi městem. Pak jsem zahlédla úzkou uličku a dostala brilantní plán. Rychle jsem uskočila do té uličky a ostřím, které jsem měla připevněné k zápěstí, ho sekla do boku. Dostala jsem ho a hleděla, jak se přede mnou svíjí v bolestných křečích. To byl pohled pro bohy. Líbilo se mi na něj hledět, jak umírá. Dřepla jsem si na zem a dívala se na muka, která pociťovala ta zrůda. Žadonil o milost, pořád do kola a zoufale po mne natahoval své ruce, ale já se nedala obalamutit, chtěla jsem, aby chcípnul takhle.
Začalo svítat a upír ne a ne zemřít. Mě však neunavovalo dívat se na jeho muka. Když pak vyšlo slunce,a upír se v bolestným řevu rozpadl v prach, narovnala jsem se a zamířila zpátky k té zrůdě, již jsem dostala šípem z mého luku. Když to jde, ráda si své šípy beru zpátky.

Takové pokračování, doopravdy nevím jestli se to povedlo, to musíte posoudit sami, ale pár lidí mi řeklo, ať zkusím napsat pokračování...


Zrovna sbírala šíp z v prach proměněného upíra. Když vstala a narovnala se a pootočila hlavu k rameni. Tušil jsem, že o mně ví. Věděla o mně již dávno, ale nač by na mě plýtvala svou drahocennou energii, když nejsem upír. Upírem bych být opravdu nechtěl, skrývat se před sluncem a mít věčně hlad. Brrr.
Co se upírů stýká, nemám je v lásce, ale jejich lovci často nejsou o nic lepší než oni. Nelítostné zrůdy, které zajímá jen smrt a krev. Takový život není životem, ale pouhým přežíváním.
Přesto mě tahle lovkyně oslnila. Byla tak zvláštní a okouzlující. Její temperament by neskryly ani sebeprázdnější oči plné nenávisti. Její rudé vlasy vlály ve větru a už jenom ty o její kráse prozrazovaly víc, než by se mělo. Byla to čistá žena, co své tělo a duši zaprodala požitku ze smrti, ale srdce zůstalo netknuté.
Po celou dobu pozorování jsem stál na střeše, ale pak jsem se vydal za ním dolů a jelikož zamířila do hostince, já se tam vydal též.
Majitel hostince otevřel po té, co vysvitlo slunce. Uvnitř stavení bylo pološero, stěny byly obložen dřevem, podlaha byla z červených dlaždic a jakási dívka sundala židle ze stolů. Ta, jenž sem hledal už seděla v rohu. Stačilo jen, přejít místnost a přisednout si k ní a to jsem také udělal.
„V téhle hospodě je hromada jiných stolů a vy si musíte sednout sem?“ podrážděný tón sem více než očekával. Má odpověď byla jasná.
„ Nebudu na vás přeci křičet přes celou tuto místnost.“ Podezíravě si mě měřila.
„S lovcem upírů si chcete povídat? S nejobávanějším vrahem? Proč?“ Ocitl jsem se pod drobnohledem nenávistných očí.
„Inu jsem osamělý muž a vy osamělá dívka, navíc jste mne již viděla a taky vám zaplatím pivo.“ Shrnul jsem asi všechny mé důvody. Odpovědí mi byl tichý smích.
„Když je tomu tak, tak tedy dobrá.“ Odpověděla a já zatím objednal pití pro nás oba. Zanedlouho už jsme oba popíjeli královského nápoje.
„Smím znát vaše jméno, lovkyně upírů?“ Zeptal jsem se pár locích.
„Tarana.“ Odmlčela se a pak dodala. „A vy?“
„Gabriel. Já jsem Gabriel.“ Moje jméno se mi vždy líbilo, znělo prostě božsky.
„Znám pár Gabrielů, většinou z doslechu.“ Odpověděla svým libozvučným hlasem a pak pokračovala; „Kdo jste? Zač?“
„Někdo, kdo vás prostě zná.“ Odpověděl jsem a sáhl pod svůj plášť. Tohle jsou ti lovci, zvědaví, nebezpeční a nevěřícní. Proto mě ani nepřekvapil její rychlý výpad s dýkou v ruce k mému krku, postavit se jako ona a přiložit ostří své zbraně, co bývala schovaná s ostatními v mém plášti, mi nedělalo žádnou potíž.
Tak jsme tam tak stáli a dívali se jeden na druhého, dokud se Tarana nerozesmála a neposadila se. „Tak hraničář jo? Docela daleko od svého teritoria brachu, nemyslíš?“ stejně jako zvědaví, nebezpeční a nevěřící, jsou zároveň i velmi chytří. Následoval jsem jejího příkladu a usedl na místo.
„Každý máme své. Tohle se týká obou našich oborů zároveň. Nevšimla sis, že je poslední dobou mnohem víc co zabíjet? Ano, radostná zpráva, ale oni přicházejí zpoza hranic a je jich mnoho. Nemůžeme uhlídat všechny části hranic, proto byli povoláni na pomoc lovci. Ale krom lovců z nejbližších okolí hranic jich příliš nepřišlo. Většina chrání vnitrozemí, ale čím víc jen bych přicházet zvenčí, tím větší problém máme.“ Nechal sem vyplavat můj důvod nad hladinu a čekal její reakci. Ale nic by mě nedokázalo připravit na něco takového, co přišlo potom.
Podívala se na mne a v očích jí plála neskutečná vášeň, vášeň pro zabíjení. Její hlas mi málem zastavil srdce a já z ní nemohl spustit oči. Promluvila tiše, ale přesto zřetelně. „Řekni mi, kde se ti parchanti schovávají před sluncem, a dej mi jeden jediný den, a zabiju je. Všechny!“ Nebylo pochyb o tom, že to byl souhlas k pomoci.