Přátelská výpomoc

Tak jsem se rozhodla zase sem něco dát - tentokrát to bude kraťoučký, takže si to třeba i někdo přečte
Nevím, jestli by se tomu dalo říkat povídka... Je to takový sranda příběh zhotovený jako"domácí úkol" na jeden literární workshop. Možná tak trochu pohádka s pokusem o humor...

Jinak, zakletí "u všech nekromantů" jsem si výpujčila od Pajzla Ochlasty (teda myslím, že to použil on, pokud ne, tak se autorovi téhle hlášky omlouvám...!) - hrozně se mi líbila a neodolala jsem tomu, použít ji také Takže doufám, že to nevadí...



Místnost naplnila oblaka dusivého zeleného kouře.
„Proboha, Irwo!“ rozčilovala se postarší čarodějka mezi záchvaty kašle. „Kolik jsi tam dala těch krysích ocásků?“
„Tři,“ pípla nesměle žákyně, zatímco se snažila napravit škody.
„Kolikrát ti mám opakovat, že se tam dávají jen dva?!“ Irwa na to nic neříkala. Pixam nad tím mávla rukou. Dávno ztratila naději, tohle dřevo něčemu naučit. Všechno jí šlo jedním uchem tam a druhým zase ven.
Ozvalo se kočičí zaprskání – někdo zvířeti šlápl na ocas.
„Máme hosty, jdi otevřít,“ poručila Pixam.
Venku krom nasupené kočky fungující místo zvonku čekal posel, který v rukou držel pečlivě složené a zapečetěné netopýří křídlo.
„Dopis pro čarodějnici Pixam.“ Irwa mu dopis vytrhla a zabouchla mu před nosem. Zvenku se ozvalo další kočičí prskání a syčení – posel nedostal spropitné, tak si vylil vztek na jejich zvonku. Už nebude dlouho fungovat, prolétlo Pixam hlavou. Nebylo jí kočky líto, stejně měla prašivinu.
„Kdo nám to píše?“ prohlédla si pečeť. „U všech nekromantů, konkláve čarodějů!“ Opatrně rozložila na stůl netopýří křídlo a četla. Nestačila se divit.
„Máme se obě dostavit o příštím úplňku k Poradní skále,“ povzdechla si. Tohle jí chybělo. Žačka totálně levá a konkláve ji chce vidět!

„Doufám, že když sis koupila nový koště, nechala sis ho zkontrolovat a vystavit příslušný doklady?“
„Jistě.“
„Pamatuj, že když nás zastaví hlídka harpyjí a nebudeš mít v pořádku všechny doklady…“
„Já vím, promění mě v něco, co mě vystihuje…“
„V tvoji pravou podstatu,“ sykla Pixam a v duchu si řekla, že záleží na tom, co je pravou podstatou dané osoby. Ona by se proměnila v sovu, protože byla stará a moudrá. Ale Irwa?! Těžko říct, jestli už dosáhla plnoletosti, nos neměla ani jednou přeražený a bradavice taky žádné.
Obě nasedly na svá košťata a po chvíli se vznesly do vzduchu.

Víc, jak polovinu cesty uletěly v klidu. Pak ale vzduchem zavířil těžký pár křídel.
„Tady harpyjí vzdušná hlídka. Prosím následujte mne na přistání, ať mohu zkontrolovat vaše doklady,“ zakrákala napůl lidská a napůl ptačí postava.
Obě čarodějnice ji následovaly na malou mýtinku, označenou několika barevnými bludičkami pro snazší přistání.
Harpyje nejprve zkontrolovala doklady Pixam, pak přešla k Irwě. Vše se zdálo být v pořádku. Harpyji se ale pořád něco nezdálo. „Emise v pořádku, technická v pořádku…“ mumlala si pod zobák.
„Spěcháme.“
„Momentíček…“ uklidňovala je harpyje a obcházela kolem Irwina koštěte. „Kolik je vám let?“ zasyčela náhle.
„S-sto sedmdesát d-devět,“ vykoktala zaskočeně Irwa.
„Ha!“ zakrákala harpyje vítězně. „Nejste plnoletá a řídíte přístroj skupiny B!“
„Ale…“
„Žádné ale mladá dámo. Co máte napsáno v řidičském průkazu? Pro čarodějnice, ježibaby, nekromantky a další pracovnice v oboru černé magie; Irwa Kostrálová je oprávněna k řízení létacích a zametacích přístrojů, skupiny A. To je pouze jednomístné březové pometlo. A na čem sedíte? Tohle je jednoznačně koště pro průlet komínem – skupina B. Takže nemáte v pořádku doklady,“ usmála se škodolibě.
„Ne!“ vyděsila se Irwa.
Harpyje zakrákala, zamávala rukama ve vzduchu a okolí zahalil namodralý dým.
Když se rozplynul, dívaly se na to, co z Irwy zbylo.
„Tak tu už konkláve nikdy neuvidí,“ pronesla Pixam na oko lítostivě. „Já vždycky říkala, že má rozum houpacího koně,“ usmála se při pohledu na dřevěnou hračku, houpající se sem tam. „Díky,“ mrkla spiklenecky a vzala pomalovaného koníka s sebou.
„Za málo,“ houkla harpyje a odletěla.

Poslední, co Irwa slyšela, než se z ní stal plně proměněný nevnímající kus dřeva (kterým ostatně asi byla vždycky), byla věta z úst bezzubé babičky: „To máš k Vánocům, Jindříšku!“



Daletth