Katja

Temnou chodbou se ozývaly kroky. Již po tisíce let, tudy neprošla živá noha. Teď byla prolomena pečeť brány a do prastaré hrobky vešli lidé. Hořící louče vrhaly na zdi stíny vetřelců. Byli to muži. Měli zbroje a meče. Mířili jistě a přímo, věděli, kam jdou. „Pane, co zde vlastně hledáme?“ touto otázkou jeden z mužů prolomil již nějakou dobu trvající ticho. Jeho slova směřovala k muži v čele. Byl vysoký a na zádech se mu houpal obouruční meč. „Asi netušíš, čí je to hrobka že?“ odpověděl po krátké odmlce. „Inu, zajímavý příběh, aspoň nám ukrátí tu dlouhou chvíli, než dojdeme do cíle.“ Zastavil se a rozhlédl se do tří směrů, do kterých se chodba rozdělovala. „A jak se zdá, budeme na to mít plno času.“ I s muži se vydal jednou z chodeb.
„Milý Tellere, tenhle příběh se udál, před padesáti tisíci lety. Svět v té době, byl stejný, avšak přesto odlišný. Magie byla velmi mladá a nikdo ji prakticky neznal, až na jednu dívku… Katju.“ Toto jméno bylo všem mužům známo. Nechali tedy generála vyprávět dál. „Tuto sílu objevila již v 12letech a v tu dobu to začalo. Byla si vědoma své moci, a čím lépe ji ovládala, tím více uměla. Její duše začala prahnout po něčem víc, po něčem, co by mohlo ukojit její potřebu. Moc. Začala tedy budovat svou armádu. Byla úžasná, dokázala lidi přesvědčit o své pravdě a o lepší budoucnosti a oni by položili život, aniž by použila jakoukoliv magii. Tu využívala až potom, když její armády útočili. Sesílala nemoci, ohnivé meteory, stvůry z temnot a další věci na své nepřátele. Očarovala luky, kuše a samotné střely, aby vždy trefily cíl. Jejich zbraně byli nezničitelné. S mocí však roste i větší chtíč. Z vlády nad jedním královstvím se rozhodla, že chce vládnout úplně celému světu. Byla čím dále tím víc krvelačná. Mučila zajatce velmi hrůznými způsoby. Někdy to dělala ona sama. Začala verbovat jinak, než jen slovy. Násilím posílala bojeschopné muže do bitev. Byli to krvavé bitvy. Lidé umírali a ona jen přihlížela. Její moc byla stále větší, touha po krvi silnější a její království mocnější. Zbývalo už jenom velmi, velmi málo k dovršení jejího cíle…“ generál zastavil a zadíval se na rozcestí, ke kterému přišli během vyprávění. Zadíval se na stopy, které leželi na podlaze. „Pánové, šli jsme v kruhu. Jsem zpátky. Vydáme se doleva!“ zavelel a celá skupina mužů se znova dala do pochodu. Za chvíli přišlo pokračování příběhu.
„Jenže po pár letech její moci, se magii naučili i jiní. Zjistili, co ji činí tak mocnou. Museli jednat rychle. Katja by jistě zanedlouho zjistila, že již ovládají magii i jiní. Začal se tvořit plán, jak ji zničit. Sešlo se na to třináct čarodějů. Jestli se jim dá v té době tak říkat. Hledali způsob, jak ji porazit. Našli jej. Jenže potřebovali ještě něco. Spojence. Musel to být někdo z jejich nejbližších. Připadali v úvahu tři lidé. Generál jejích vojsk. Velitel její ochranky a rádce. Je těžké si vybrat z lidí, nejvíce loajálních zrovna jí. Jenže, i lidé z jejího okolí si uvědomovali co je. Čím se stávala po celou tu dobu. K jejich úkrytu si proto našel cestu sám generál. Měli zrádce a jejich plán mohl započít. Veškerou svou snahu vložili do amuletu, který měl generál své paní dát. Tak se také stalo a Katja byla pomalu obmotávána magickou pastí.“ Muži stále pokračovali, když narazili na velké, kamenné dveře. Velitel přistoupil blíž. Pokynul jednomu z mužů, aby mu podal vak s nářadím, který sebou nesl. Rozevřel jej a vybíral různé nástroje. Chystal se dveře otevřít. Přitom znova začal tam, kde v příběhu skončil.
„Při plánování další bitvy. Nastal čas na kouzlo. Třináct čarodějů se spojilo v kruhu a začalo vyvolávat, první velkou magickou kletbu. Katja použití magie pocítila příliš pozdě. Nebylo jak ji odvrátit. Nevěděla, co má udělat. Jediné, co jí došlo, bylo, kdo ji podrazil. Než čarodějové dokončili kletbu. Zabila ho. Říká se, že když umírala. Křičela tak nenávistně, že vyděsila úplně vše v okolí dvou set mil.“ Uzavřel příběh a společně s ním dokončil práci. Dveře se začali otvírat. „Prosím pane,“ ozval se Teller, „co se s ní stalo?“. Generál na něj pohlédl a vešel do hrobky. „Inu, někteří říkají, že prostě zmizela, nezbylo nic, nic ožehnutého, zničeného. Jen zmizela. Ale další říkají, že padla na zem mrtvá.“ Odpověděl. Blížil se ke kamenné rakvi, ležící v prostředku místnosti. „Já si myslí, že prostě zemřela, protože jak jinak by pro ni byla vybudována tato hrobka? Naším posláním je, její ostatky přinést našemu vládci. Proč, to nikomu neřekl.“ Uchopil do ruky páčidlo a otevřel víko. Při pohledu dovnitř, se zamračil. „Ale jak se zdá. Možná je více pravdy na tom prvním příběhu.“
Ostatní muži nechápavě nahlédli do rakve. Jenže něco tam skutečně nehrálo. Rakev byla prázdná. Jediné co tam bylo. Byla kresba. Kresba, která znázorňovala příběh. Příběh, který ukazoval křičící ženu s bílými vlasy a potom jen prázdnou místnost. Bylo to jisté. Katja zmizela, ale rozhodně nezemřela…