Černá Lebka

Tak,
moje daloší minipovídka je tak trochu experimentální, ale do nynějšího tak trochu úpadku fóra se docela hodí. Jen malá připomínka, 'blabla' - vyjadřuje přemýšlení, myšlení, a udává se v hlavě postavy.Není to přímá řeč, ale myšlenky, a nejsou nikde slyšet. Takže, čtěte, a hlavně mě kritizujte, jenom zkouším zase něco trochu nového!


Mihotavý proužek světla lehce pronikal výklenkem a jemně dopadal na desku tmavého, kamenného stolu. Tam, kde se světlo dotýkalo povrchu, bylo vidět hustou vrstvu prachu a ze svíce pomalu a těžce odkapával vosk. 'Musím si pospíšit.'
Do ticha dunivě zněly kroky a sestupovaly nížeji po schodišti. Ozvěna se nesla zatuchlou kobkou jako bušení srdce. 'Poslední schod... Více světla.'
Z hořící louče na zem dopadaly velké kapky smoly a stékaly po schodech jako temná říčka. Pochodeň osvítila jenom část místnosti a nedýchatelný vzduch nesl zápach tlejících těl. 'Čtyři sáhy na sever.'
Z kamene vytesané zdi na sobě nesly nápisy podivných tvarů a hrůzných run, jejichž význam znalo jen několik učenců, a i ti se o nich báli jen hovořit. 'Tmavá chodba. Tady.'
Světlo osvítilo tmavý kout a krysy se rozutekly do svých děr. V nejzazším pruhu tmy skrývala místnost malou, ale tajemnou truhlici, jejíž víko bylo opatřené černým nápisem: 'Mrtvý nemůže zemřít, a přesto nemůže žít.'
Zámek ve tvaru lebky pod náporem kouzla povolil a truhlice se skřípavě rozletěla. Vevnitř se slabě blyštila sotva viditelná dýka. Její hrot na sobě nesl runy tvarů těch, které pokrývaly stěny kolem. Jílec měl tvar kostěné hnáty. 'A hrot do masa zajede, aby vyčistil svět od života.'
Dýka vplula do váčku a ten byl pevně zauzlen. Těžký poklop truhlice dunivě dopadl na své místo. Kroky pronikly chodbami a místnost zahalila takřka neprostupná černota. Jen malý proužek světla pronikal do temné kobky aby připomínal svět nahoře.

Kroky opět dunivě rozezněly chodby. Tempo nabralo obrátky a spěchavý stín se přenesl po zdech aby dopadl na staré, kamenné dveře, bez zámku či kliky. Jediná věc, která na nich byla patrná, byly naprasklé oční důlky, jejichž stín dopadal jako tajemné oči na tváři kamene. 'Jenom blázen by se nepokusil...'
Hrot dýky se vznesl z váčku tmou a její rukojeť svírána vrásčitou, rozklepanou rukou byla to jedinné, co nezapadlo do očního důlku dveří. Žádný zvuk kamene a kovu, tříštícího se navzájem. Jen pomalý crkot vody a zápach smrti ve vzduchu. 'Tak blízko!'
Prasknutí prolomilo ticho. Deska se rozlomila vpůl jako by byla ze dřeva. Praštivý zvuk doprovázel jemné odsunování dvou polovin od sebe, které vyústilo v otevření další tajemné chodby do neznáma. Další, avšak přesto jiné. 'Vkročit znamená zemřít.'
Rozevřela se dlouhá, dolů vedoucí chodba. Váhavé kroky pomalu vykročily vpřed. Noha dopadla na něco vyššího a kamenná deska sestoupila dolů. Další zvuk praštění prozradil, že dvě poloviny dveří se opět spojují smrtící rychlostí. Klapnutí pak zlověstně proletělo dolů po schodišti jako poslední vzdech. 'Není cesty zpět.'

Jemný klapot nohou o kamenné schodiště pořád dál zněl jako rytmický buben celým podzemím. Pochodeň osvítila všechna zákoutí, a všechny stíny působily hrozivě a mrtvolně. Schodiště vyústilo v nízký výklenek, kterým se postava přenesla do malé místnůstky. Skřípení kostí prozradilo, že místnost má majitele. Kostěná ruka zakrývajíc lebku před světlem pochodně byla od pavučin a prachu.
Kostlivec pomalu a se skřípavým zvukem našlapoval po podlaze, kosti klepaly o kámen. Jeho čelist pevně visela na svém místě a začala napodobovat mluvení ve chvíli, kdy se mrtvola přesunula do prostřed místnosti. Postava v červeném hábitu mlčky držela pochodeň.
"Chrmemmmmmm..." ozvalo se dunivě z kostlivých žeber. Nezvaný host sáhl do hluboké kapsy a vytáhl malou lahvičku. 'Poslední kapka...'
Tichou místnost naplnilo na několik nekonečných vteřin bublání a syčení. Kapka průzračné vody se vypařila a spolu s ní zuhelnatěla celá kostra. Prázdná lebka hleděla jako němý svědek z popela a její oči přípomínaly noční oblohu. 'Křižovat se asi nebudu...'

Jestliže předtím zněly kroky jako dunivý buben, teď zněly jako utíkající muž. Prastaré zdi chodeb se otřásaly a zdivo se drolilo s každým úderem špičky nohy o kámen. Kapající smola zanechávala jasnou stopu návštěvy ze shora. Dlouhá chodba opět skončila schodištěm, a schody opět zvonily ve směsici zvuků. 'Nesmí to být daleko.'
Zapraskání kamene v užší chodbičce vystrašilo mrtvolu netopýra, která spadla na červený hábit a roztříštila se na staletý prach. Hustá pavučina vzplála jasným plamenem a louč jako meč prosekávala cestu dál. Chodba nebrala konce.
Jako by jiný kameník dělal tuhle zeď, změnila se náhle celá struktura chodby. Z ničeho nic vybýhala z oprýskané, starobylé a kamenné zdi zeď zcela nová mramorově bílá, s černými kameny posázenými na každém pátém kroku. Chodec nezměnil tempo kroku a jako by jeho nohy v těchto chodbách přesně znaly svůj směr.

Ohromný, kulatý sál, vytesaný snad ze všech mohyl a hrobů obyvatel hřbitovů, osvítila louč jen velmi málo. Vysoký, klenutý strop, dával pochybovat, že něco tak ohromného může neobjeveno ležet v podzemí po tak dlouhé věky. 'Konečně!'
'Všechny legendy byly ubohé. Jak zapálil jsem pochodeň po pochodni, celý sál svítil černým zbarvením zdí a obrazce na nich nesly podivný pocit. Mrazilo mne ve všech částech těla, když jsem spatřil rozevřené chřtány lebek, letící černou šipku či plamenný oheň sršící z očí hrobníka. Ještě nikdy jsem neviděl něco takového, a vyvolalo to ve mě vzpouru mých vlastních citů. Na podlaze namalované ornamenty perfetkně odpovídaly jeden druhému. Kostěný prst směřoval přímo k prosteřdku kobky. Přistoupil jsem tedy k hlavnímu poslání.'
Rudě oděná postava přistoupila ke kamennému hrobu uprostřed sálu a sňala si kápi. Vrásčitý, starý muž, jemuž na očích byl vidět strach, zalapal po dechu a vztáhl ruce na víko. Šoupavý hluk jako by ukrýval celý lidský život i smrt v jednom prostém zvuku. Když stará ruka nemohoucně odsunula celé víko, muž se zahleděl dovnitř. Po jeho obličeji přešel výraz hrůzy. To, co tam spatřil, si nedokázal vysvětlit.

"Přišels, abys našel odpověď na všechno, mágu. Nenašels odpověď na nic. Přišels, abys uměl poručit životu a ovládnout i smrt. A přitom smrt ovládla tebe." Muž upadl do bezvědomí. Myslel si, že když vnímal hlas, žije, a probudí se ze zlého sna. Místo toho uviděl temnotu. Cítil, jak jeho duch letí prázdnem. Pak už necítil nic. Černá lebka vysála jeho duši.