Kamenná Pěst

Po kratší odmlce,
a malé pauze, kterou jsem si dal, jsem dnes dopsal svoji třetí povídku. Nemám, co bych dodal, takež rovnou vhodím kostky do hry a tady je! Je trošku delší, doufám, že se bude líbit. A jako vždy - veškerá kritika je vřele vítána!


Dveře putyky s vývěsním štítem hlásajícím "Poutníkův Pytel" a s vyobrazením jakéhosi poškrábaného poutníkova pytle se rozletěly.
"Zatracenej vichr," zaláteřil hospodský Hrouda a svou mohutnou pěstí udeřil do dubových dveří tak, že práce jeho děda mírně zapraštěla a div se nerozpadla. Vítr byl opravdu silný a městečkem se proháněl jako spřežení pekelných koní, jak o tom rádi a více tajemněji než bylo třeba mluvili hosté taverny.
Bylo tu dnes doopravdu rušno - přišel sem kovář Olnir a dopřával si holbu piva, nejhnusnějšího v celém kraji, také mnoho jiných známých tváří městečka, třeba švec Tordal nebo jeho syn zkoušící kvalitu nejnovějšího výrobku švece, boty s podpatkem zvaným "Mouchobij". Zkrátka - hospoda byla narvaná k prasknutí, ale ačkoli byla dosti malá, pořád tu ještě zbylo pár volných míst, rezervovaných pro některé z místních neomylných pijanů, přícházejících se západem slunce a odcházejících při jeho opětovném západu, takže byl div, že místa byla prázdná, protože je pijani většinou neopouštěli a nasávali co byl týden dlouhý. Směsici hospodských zvuků - klepání dřevěných korbelů o stůl, chlemtání, hlasitého říhnutí či pomalého sténání "Další rundu!", doprovozeného následným úderem předmětu velikosti hlavy na dřevo, přerušilo další skřípavé otevření dveří.
Zaskřípaly panty a hospodský Hrouda se opřel o pult, aby uštědřil další ránu do té masivní desky, která ho již několik let štvala, a pořád říkal, že až dojde pivo, začne čepovat dveřní vývar. Když hosté navrhli, že by to možná chutnalo lépe než dosavadní "splašky v sudu", Hrouda zamručel a celý den účtoval měďák navíc za každou holbu. Knír zavalitému muži doslova poskočil překvapením když jeho ruka málem praštila do lidského obličeje. Sic ne moc pěkného, téměř neskonale hnusného, ale o problémy s cizinci nestál.
Ve dvěřích stály tři postavy. Venku doopravdy jezdilo snad ďáblovo spřežení, protože vichr proletěl celou hospodou, zastavil se u ochmelky, který se snažil napít z boty svého střízlivějšího kumpána, a v celé putyce zavládlo ticho. Snad kromě mrmlání a neustálého zvuku "Další rundu!". První osoba byl muž - z obličeje si sundal načernalou, roztrhanou kápi a zlostně se zamračil svým ošklivým obličejem, zohaveným dlouhou jizvou, která se táhla od čela až ke krku. Teprve teď si hosté se zhnuseným výrazem ve tváři uvědomili, že muž nemá jedno oko, ačkoliv je celkem mladý, na tváři má strniště a jeho krátké hnědé vlasy létají ve větru jako čarodějnice. Rozepnul si svůj dlouhý hnědavý plášť (byl buďto tak ušpiněný blátem, hnojem, splašky a nebo prostě jen hnědý) a vstoupil do místnosti.
Za jeho zády něco nepatrně začalo vrčet a vysílat kletby proti počasí. Druhá osoba byla poněkud menší - trpaslík. V tomto kraji už dlouho nikdo žádného neviděl, a dokoce se povídalo, že až sem přijde, vychlemtá všechno pivo a nadejde Konec Světa. To první bylo velice pravděpodobné. Trpaslík si rozmotával slepené černé vousy, mokré stejně jako jeho vlasy, a pokusil se rozepnout si taktéž hnědavý plášť. Pod ním se blýskla špinavá zbroj. Na zádech měl výhružně umístěnou sekeru, s břitem velkým téměř jako hospodského malý syn. Dupl svou okovanou černou botou, popotáhl opasek a začal halekat po síni: "Dejte sem pívo!", načež se všichni hosté, vyjma kováře a ochmelky, pokoušejícího se teď pít pro změnu z nohy stolu, začali dohadovat a potichu si šeptat většinou sprosté nebo zoufalé nadávky.
Za trpaslíkem stála postava třetí. Byla vysoká stejně jako muž s jizvou ale měla stále nasazenou kápi a zpoza černé tmy nebylo vidět zhola nic, jen krátké černé vousy. Postava kápi nesundala, všichni hosté tedy usoudili, že se jedná o burana, a přestali si osob všímat. Ve světle hospody se všichni tři posadili ke stolu, odkud odkopli ochmelku, který se nyní pokusil olizovat trpaslíkovy boty, přičemž trpaslík hlasitě zaklel a vysmrkal se do své rukavice, kterou se mu nepodařilo sejmout.
Všichni hosté, kteří nebyli zvědaví, se usnesli, že jde o další pitomé poutníky, kteří uviděli hospodu a jdou utratit peníze, než se vydají dál. Ti zvědaví usoudili, že nejlepší bude napjatě poslouchat. Jeden zvědavec si dokonce k prázdnému stolu přisedl.
"Nemyslete si, že ste vítaný," přivítal je přívětivě hospodský, "pivo budete mít stejně drahý jako všichni, chcát se chodí ven. Co si vobjenáte?". Všichni se na sebe podívali, čtvrtý čumil se podíval bleskově na všechny tři i s hospodským a pak se na jeho tváři objevil široký pokus o úsměv. Začal trpaslík: "Tak zaprvý, chcát budu kde chci..." "Hej! Ticho," zahlaholil muž s hnědými vlasy, "Dvě holby a něco pořádnýho k jídlu, díky." Hospodský zamručel pod vousy a těžkými kroky odešel. Muž s kápí jenom tiše seděl.

Od vedlejších stolů se ozívaly všelijaké zvuky. "Moje stará dělá lepší klobásy ty..." "Ví prd jak se dělaj! Sem se málem..." "Včera jsem dostal zakázku pánové, opravit boty. Kásné, jen co je pravda, mají takovou vyšívanou..." "Hospodskej, nalej nám trochu chcánek!" Jen kovář je mlčky poslouchal. Trpaslík se na něj chvíli mračil zpoza svého huňatého obočí. Poté se mračil do svého korbelu. Muž s hnědými vlasy si dopřával chleba s uzeným divočákem, o kterém usoudil po několika soustech, že zdaleka nebude ze včerejšího lovu, jak je horečně přesvědčoval hospodský. Ale vyuzený byl. No, možná jen na okrajích... Muž v kápi pozoroval skvrny slin ve tvaru podivných skvrn na vyřezané desce stolu. Čumil jenom seděl a blbě čuměl, tak, jak to čumilové dělávají.

Zjizvený muž dojedl, zamlaskal, ačkoli moc do chuti mu nebylo, vyložil na stůl stříbrňák a vstal od stolu. Několik hostů si všimlo, že za pasem se mu v pochvě, kterou považovali za pouzdro k vycházkové holi, něco blýsklo. Zamířil ke kováři. "Zdravím tě, dobrý muži," přistoupil a přisedl si. Kovář Olnir se ledabyle uklonil a pohladil si svojí plešatou hlavu. "Co chcete?", nadhodil. "Vidím, že máš zástěru, ale na kuchaře nevypadáš. A že máš v tváři pot a železo. Nemýlím-li se, když řeknu, že seš zdejší kovář?". "Nemýlíš. Ptám se znova, co chcete?" zamručel trochu podrážděně Olnir. "Máme takový problém. Dovol, abych nás představil - já sem Vutnar. Támhle u stolu sedí a pije pivo můj přítel. Trpaslík, jak sis jistě všiml," dodal s úsměvem. "Jmenuje se Hrik. A tamhle v kápi sedí taktéž můj dobrý přítel, Ved." "A co já s tim zatraceně?", podrážděně poznamenal kovář a zavdal si z korbelu. "No," řekl muž, který se představil jako Vutnar a natáhl svou dlouhou paži směrem k hltajícímu kováři, "tak si říkám, jestli ty bys nechtěl být taky přítel. Potřebujem kováře jako sůl." Olnir dopil a chvíli váhal. V sále se všichni dobře bavili až na ochmelku, který ležel v bezvědomí po uštědřeném kopanci. "Do.. Dobře," vykoktal ze sebe a podal muži ruku. Stisk byl silnější než čekal a musel se ovládat aby skryl překvapení. Vutnarovo oko se zablýsklo a jeho jizva vypadala ještě hrozivěji. "Díky Olnire," řekl a kvapně odešel ke svému stolu dokončit krajíc chleba.
Teprve až když cizinci zaplatili, oblékli svoje pláště a zmizeli do fujavice, uvědomil si kovář, že se ani slovem nezmínil o svém jméně. Udeřil se pěstí do hlavy, plivnul do korbele a ujistil se, jestli se mu něco nezdálo. Pak se říhnutím ujistil, jestli není uhranutý. Po chvíli pověrčivého snažení usoudil, že se prostě moc napil, a že půjde radši domů.

"Dobrý den!" zakřičel trochu moc hlasitě Vutnar, když vstoupil do velké místnosti, po jejíž zdech byly vyvěšeny obrazy starých kmetů, žoldáků, žebráků a přísahal by, že v pravém rohu zahlédl i jeden portrét vepře.
Ačkoli bylo těžké se do mírně střežené radnice městečka dostat, s trochou piva a strážným, který si velice dobře rozuměl s trpaslíkem a měli společné téma k hovoru i společný vkus na alkohol, se Vutnar zbavil hned dvou věcí: Problému s vstupem do budovy a trpasličích kleteb. Zanedlouho poznal, že to s tím výkřikem doopravdy přehnal. U honosně zdobeného krbu seděl za velikým, dřevěným stolem, na trochu polorozpadlé židli vrásčitý vašnosta, který měl své bujné světlé vlasy propletené šedivými pramínky stáří a na jeho tváři bylo vidět mírné rozčarování, zlost a silné problémy se zažíváním. "K čertu," začal trochu nevhodně rozhovor, "co pohledáváte v mém městě Senegar a jak jste se u všech nekromantů dostali do mé pracovny!!". Vutnarovi za prvé nepřipadala místnost vůbec jako pracovna, a to obvzláště díky vyprázdněným pohárům vína na stole, a za druhé mu vůbec nepřipadala tahle špinavá díra jako město. Druhý muž se jménem Ved jako obvykle hleděl kamsi do neznáma zpoza své natažené kápi. "Vážený," začal přívětivěji muž v koženém oblečení, "mé jméno je Vutnar. A tenhle kumpán se jmenuje Ved. Těší nás vaše přítomnost tady, a chtěli bysme s váma trošku pohovořit." dodal Vutnar a vyšel trochu na světlo, aby starostovi ukázal svojí jizvu a pomrkávající oko. Neminul se účinkem a starosta mírně ztratil svojí zdravou barvu v obličeji. Pak se vzpamatoval a podivným gestem ukázal na dvě rozpadlé židle naproti stolu. Hnědovlasý muž v plášti kývl na nezúčastněného druha a ten se mimoděk posadil a lhostejně začal hrát rukama stínohru.
"Dovolte pane starosto, abych představil celou naší skupinu... Já sem Vutnar, syn Helika, udatného bojovníka, kterej se však včas v nebezpečí podělal a na útěku z bitvy U Rokhy jej nešťastníka trefil šíp do zadnice. Byl sem už dost starý, abych pochopil, že na světě žijou zbabělci a lháři, a tak mi vlastně otec dal největší dar, jaký mohl - umění zdhrnout." Vutnar se slabě pousmál a starosta tiše zachrmlal cosi o zrádcovství vlasti. Muž však pokračoval: "Zajisté se divíte, proč je zde se mnou tenhle družiník a ještě se o sobě ani slovem nezmínil. Tak já vám to vysvětlím," vycenil Vutnar zuby, žluté jako obilí před sklizní a starostu ovanul mírný zápach přestárlé vyuzené zvěřiny. "To máte tak: Chudák chlap měl dobráka otce, a ten ho nechal pojmenovat Ved a dal ho na školu. Naučil se tam roztodivným věcem, třeba jazykům, to byste ani neuměl spočítat na prstech ruky kolik jich umí. Rozuměl si s goblinem, vílou, elfákem, i trpaslicky nadával, ba možná že by si i s tím lejnem na cestě pokecal. Ale co čert nechtěl: vystudovanej vyšel na cestu a tam ho chytli skřeti. To si dovedete představit, přivázali ho ke stromu a že si ho do polívky najemno nasekaj a pak budou tancovat do rána, když jim neřekne, co tu dělal, a jakej že je podivín." Starosta dostal chuť na hovězí polévku. "Tak na něj tak zírali a když pořád opakoval skřetsky: "Jsem z vesnice, skřeti, pusťte mě, nemám informace." tak skřeti na něj tupě civěli a ptali se ho, co to je ta informace a kdo že sou ty skřeti. U bohů, co osud nechtěl, jejich křivohubej velitel dostal chuť na specialitu. A tak mu chudákovi vzali boty, kalhoty, i onuce, a z pusy mu kudlou jazyk do polívky uřízli. No řekněte, žral byste to?" Starosta měl takový hlad, že by snědl snad i ty boty. "Jasně že ne!" nenechal se vyvést z míry Vutnar hladovýma očima starosty, a pokračoval, "To je jasný pane, že chudák bloudil po lese a veverky si musel na klaccích opékat, když skřetům utekl, protože na cestu se nemohl zeptat a musel tu zvířenu jíst aby přežil. Alespoň tak nám to jednou napsal... Nemůže mluvit, ale nemyslete si, jenom na něj křivě hodíte pohled nebo nedej bože plivnete a uvidíte ten rachot..." "Říkal jste my? Jak jste to myslel?", nevydržel to starosta a nesměle se zeptal. "Jo tak. Ještě tu se mnou je můj přítel, trpaslík,", načež by se ve starostovi krve nedořezal kvůli nenadálé obavě o sklizeň, pivo, a vůbec úděl celého světa, jak už to u starostů bývá, když poslouchají pohádky o trpaslících. "Jmenuje se Hrik a nepřejte si abyste se jenom podíval na jeho měšec!" Starosta začal vážně pochybovat o bezpečnosti svého pohledu kamkoli, a tak radši upřel oči na mravence, který uháněl po stole. "A proč jste vlastně tady?" vykrhl po chvíli ticha. "Áá, málem bych zapomněl," řekl cizinec Vutnar a začal si sahat pod koženou vestu. Starosta by přísahal, že proti němu vyletí z té zbroje nějaká záludná kudla a bude konec s jeho funkcí. Naštěstí zašustil papír a vyletěl obrázek. "Ach tak!" vzpamatoval se do této chvíle vystrašený a zmatený funkcionář, "Vy jste tu kvůli TOMU!" vykřikl triumfálně s notnou dávkou úlevy v hlase.
Na obrázku byla, poněkud dětinsky a třaslavě, vyobrazená podivná hlava, vypadající jako hlava místního rváče. Starosta si najal mistra kreslíře za dvacet stříbrných, aby posléze poznal, že mistr kreslíř by se neměl nazývat ani mistrem, nýbrž kreslířem. Ale zdání výjevu s divokým výrazem tuposti a vysokým čelem klamalo: Pod obrázkem na mastném kusu pergamenu ležel, jakoby mimoděk napsaný, miniaturní nápis:


Jestliže doteď byl starosta poněkud ustrašený, jeho tvář se nyní rozzářila jako úplněk a vykouzlil široký úsměv. "Pánové, jste vítáni. Cokoliv, zeptejte se, napijte se, najezte se... Jste vítáni! Mé město budiž i vaším!" Už podruhé si Vutnar pomyslel, že tahle díra žádné město není. A i kdyby byla, rozhodně by nepřijal starostovu nabídku na spoluvlastnictví. Ved by dal snad všechno na světě, kdyby mohl nahlas vyslovit jedinou myšlenku, která mu v tu chvíli proletěla hlavou: Idiot...

Ulice městečka Senegar byly špinavé až hanba. A v smradu, který vyluzovala okolní chamraď lidí, ležících v čemsi, co kdysi připomínalo krysí ostatky, by pošlo i prase. Ani vítr a smršť minulé noci nespláchla všechnu veteš a splašky ulic. No což, civilizace, pomyslel si Vutnar. Tři postavy procházely uličkami. Jedna malá, trpaslík, na kterého si všichni ukazovali prstem, aby posléze přiběhl místní mnich, začal kázat o "ďáblovu vousisku" a namáčet onen prst do posvěcené břečky. Dva muži s kápí měli také notnou dávku pozornosti, jen několik obyvatel městečka, kteří neměli okna, je nesledovalo.
Po včerejší noci, kdy je nechal vypočítavý starosta přespat u něj doma, je bolelo snad všechno - postel byla strašná a starosta celou noc zpíval sprosté písně či recitoval necudné básně ze spaní. Zamířili si to pod zamračenou oblohou mezi dvěma dřevěnými domky rovnou za zvukem kovadliny a měchu.
Nad budovou visel velký štít, na kterém se blyštil rezavý meč, který se ani moc neblyštil, a pod ním byl nakreslený malý zlaťák a na něm nápis "OLNIR". Vutnar se pousmál, když podruhé spatřil onen nápis, a musel se usmívat, když viděl, jak se před nimi kovář plazí a má strach, který mu svírá hrdlo. "Páni mágové vševědoucí, dobrý.. den. Vítejte v mém... skromném... domě!" spustil a začal se klanět až se jeho pleš zaleskla. "Buď zdráv, Olnire. Přišli sme pro něco speciálního..." řekl zdvořile Vutnar. "Oo, jistě, bude mi... čest..." řekl kovář a plazil se dále do svého domu. Trpaslík pokrčil rameny a vkročil dovnitř. Vutnar s Venem zůstaly venku a pozorovali chod rozrušeného městečka.
"Hele, kováři, vím, že vy lidi umíte hovno zbraně, ale potřeboval bych jednu speciální věc..." řekl trpaslík a Olnir nepochyboval, že sekera na jeho zádech by přesekla vpůli jeho malou kovadlinku. Trpaslík shodil na zem vak, který měl připnutý na zádech pod dlouhým pláštěm, na který si zjevně šlapal, zachrmlal a vyňal stříbrný valounek. "Ech, dokážeš smíchat železo s tímhle a ukovat z toho pořádnou kudlu," řekl trpaslík a bylo zjevné, že se neptá, že oznamuje. Olnir horlivě zakýval. Nechtěl problémy a už vůbec ne s trpaslíkem, ale obchod je obchod: "Pane... víte... musím živit rodinu..." "Já zas musím živit sebe! Na, tady ty kovobřídile..." hodil po něm trpaslík pět zlatých, které měl v ruce. Olnir ani nepoděkoval a začal sbírat mince po zemi a čistit je od myších výkalů. Když zvedl svou holou hlavu, trpaslík už byl pryč.

"To by bylo," promnul si ruce Hrik, "Teď už jenom počkat a zachvíli snad bude hotovej, doufám, že to bude poctivý, a ne ty vaše lidský šmejdy co vídávám pořád!" "Klid Hriku, viděls ho? Vsadím se, že si prohlížel tvojí sekeru dost dobře na to, aby pochopil, že když to podělá, nebude na tom dvakrát dobře..." dodal Vutnar, načež se trpaslík pod vousy zachechtal. Cesta šla dobře, procházeli živým městečkem, kde všichni něco sháněli či kupovali, smlouvali, či upírali zlostné pohledy směrem k trojici.
Právě si Vutnar prohlížel pěkný pecen chleba, který nabízel pekárník ve svém malém krámku, když za sebou náhle uslyšel těžké kroky. "Hej," pronesl pomalu ošklivý, skřípavý hlas, "Otoč se ty psisko. Co tady chcete, bando parchantů ze severu?" Vutnar se otočil a jeho dva společníci také. Naproti v uličce lidé kvapně vbíhali do svých domků aby mohli bezpečně pozorovat dění z oken - samozřejmě ti, kteří okna měli. Stálo tam pět postav. První dva byli vysocí pořízci v krátkých kožených kalhotech a vestách, na kterých uviděli plivance, mastné skrvny a zaschlou krev. V pravých rukou třímali velké sukovice, opatřené několika tupými hřeby. Třetí muž byl malý, shrbený a na zádech měl černý pláštík. Zpoza hustých, světlých vlasů, čouhal jako havraní zobák dlouhý nos. V ruce držel křečovitě oběma rukama krátký mečík. Čtvrtý měl na sobě padnoucí kroužkovou vestu, hlavu pokrývaly velmi krátké vlasy neurčitě mastné barvy a na svých velkých svalech měl několik jizev. Šklebil se v širokém úsměvu složeném z ohizdných a křivých zubů. V dlaních nedržel nic - ale jeho pěsti měly průměr větší, než sukovice třímané dvěma pohůnky. Poslední z mužů byl onen majitel ošklivého hlasu: středně vysoký mladík s nasazenou koženou čapkou v otrhaných šatech, který v rukou svíral vidle a tvářil se poněkud nahluchle zpitomělým výrazem. "Mluvim s váma," zaskřípal, "tak vodpovězte sakra." "Kdo my sme? Po tom ti nic sakra není!" výhružně zakřičel trpaslík a založil si ruce. "Ale no tak, přece nechceme problémy...", začal přívětivěji Vutnar a položil si ruku na jílec svého meče. "To teda chceme!", zachrmlal ošklivý hlas, "Navalte prachy, bohatýři!" Vutnar pohlédl na trpaslíka a na Veda a mrkl svým zdravým okem.
Všichni obyvatelé městečka, kteří toho dne byli svědky, přísahali, že první vytáhl sekeru trpaslík, ale nikdy se na tom při soutěži v chvástání neshodli. Jisté je, že Hrik stáhl ze svých zad sekeru podivuhodně obratně a mrštně. Nebyl ale natolik rychlý, aby stihl uhnout ráně, kterou se mu pohotový shrbenec s mečíkem chystal uštědřit. Zařinčel kov a Vutnar právě včas vytáhl svůj o poznání větší meč, aby vykryl skrčkovu ránu. Ved ustoupil k bedně s chleby a pozoroval, jak se vše vyvine - jak jinak, zpoza své kápi.
První pořízek měl o setinu rychlejší mozek, či něco v hlavě, co vypadalo, že myslí jenom občas a s námahou, a napřáhl svou sukovici do vzduchu, až to zasvištělo. Společník, který nechtěl zůstat pozadu, natáhl svou tlapu a snažil se chytit trpaslíka za vousy. Poznal, jaká to byla chyba. Trpaslík uviděl, o co se rváč snaží a vzduchem proletěla dvoubřitá sekera, která ještě stačila rozříznout vpůl mísu chleba jak opisovala oblouk a zasekla se do pořezovy paže. Na pekařově tváři přistála sprška krve a na zem těžce dopadla mohutná sukovice. Křivozubý obrněnec s pěstí jako košík jablek uskočil a protáhl si paže. Mladistvý blb se rozpřáhl s vidlemi a bodl do Vutnara. Ten nestihl ránu vykrýt, ostří vidlí se mu zabodlo do nohy a zakvílel. Bolest pochvíli trochu otupěla a Vutnar hbitě máchl mečem směrem k vidlákovi. Ten v odpověď nastavil násadu vidlí. Ozvalo se křupnutí, jak prastará tyč nevydržela, načež se do mladíkovy tváře zaseklo spolu s mečem několik třísek a skácel se k zemi. Jeho jedinou útěchou bylo, že ačkoli zůstane nadosmrti zohavený, je vlastně mrtvý.
Trpaslík nelenil a pořízek, který sténal bolestí a čučel na pahýl, který mu zbyl místo ruky, se skácel na zem po jeho ráně velkým břitem sekery naplocho, až lebka zapraštěla. Jeho kumpán se nezalekl a sukovicí přetáhl trpaslíka přes hlavu. Kdyby Hrik nebyl trpaslík, jistě by mu hlava křupla jako ořech a její obsah by se vyvalil na zem. Chvíli se mu před očima začernilo, protože ale jako malý trpaslík rád s trpasličími kamarády hrával známou trpasličí hru "louskáč" a jeho hlava vydržela vždycky nejdéle, otřepal se a ještě více se naštval.
Chlap v kroužkové košili obešel brunátného trpaslíka i Vutnara a zašklebil se na Veda. "Hahah, teď ti hezky vybouchám z hlavy šecko a z břicha taky a poleze to..." začal chrochtat na muže v kápi. Nestihl dokončit. Pekárník se lekl. Ved se zadíval prudce na obrněnce a jeden z blízkých čumilů by přísahal, že viděl, jak mu v očích šlehají plameny. Obrněnec se přestal chechtat, zafuněl, hekl, a z jeho břicha vyletěl velký, ohnivý jazyk, který spaloval žárem jeho zbroj v slitinu kroužků. Muž v kápi najednou rychle mávl rukou, jazyk se vymrštil a pekárníka ovanul silný žár. Ohnivý pruh se změnil v podivný ohnivý výjev a explodoval přímo před zraky rváče s pěstmi velkými, jako prasečí kýty, který měl nyní místo břicha propálenou díru, ze které padaly uhelné zbytky střev a bylo vidět skrz naskrz. Všichni ucítili pach spáleného masa a moči. Jeden z příliš horlivých diváků, který třeštil oči na všechno z pochybné vzdálenosti, začal ječet a jeho vlasy vzplanuly ve velkém ohni.
Shrbenec s mečíkem uskočil a švihnul do Vutnara. Ten, po zasazení rány vidlákovi, byl zaneprázdněn zakrýváním si očí hřbetem ruky před vlnou, která se najednou roznesla vzduchem jako horký proud. Nestihl uskočit, ale skrčkův meč byl krátký a neprošel hluboko pod koženou vestu. Hrik využil toho, že pořez se sukovicí čučel na Veda jako na zjevení, přiskočil k němu a povalil jej na zem. Zanedlouho člověk poznal, že trpasličí okované boty jsou opravdu pevné a okované, když mu jedna z nich přistála na obličeji a ozvalo se rupnutí. Trpaslík popadl sekeru a zařval "Tak CO?! Máš dost?!" a následně přiskočil k poslednímu z lupičů a jeho těžké topůrko přistálo na jeho hlavě. Ozvalo se tlumené zasténání a rozhostilo se ticho. Všichni vesničané s otevřenými ústy sledovali dění a šeptali si mezi sebou. Vutnar se chytil za poraněnou nohu, kde měl tři ošklivé díry a otočil se shrbený bolestí na pekárníka. "Tady máte..." rozhodil z posledních sil několik měděných mincí na stůl, "Vezmeme si tu... přepůlenou mísu..."

Trpaslík za sebou zapráskl těžké dřevěné dveře a odplivl si do udusané hlíny. "Nemá to cenu... Sem ho párkrát lehce bouch a hned chcípnul...", pronesl znechuceně. "Tvoje výzvědné metody nebyly nikdy zrovna nejlepší, co se slabochů týče," poznamenal suše Vutnar a zvedl se těžce ze své stoličky, "Vypadá to, že je nikdo nenajal a že chtěli jenom trochu oškubat pocestný z dálky." Ved na oba společníky upřel pohled a pokrčil rameny. "Tak tak, co se dá dělat. Práce je práce, ty šmejdové nevěděli, že maj tu čest s ostřím mý sekery, a nic neseká tak dobře hlavy jako ostří nasranýho trpaslíka co po něm chtěj jeho zlato!", zachechtal se hlasitě trpaslík a Vutnar jeho chechot přerušil rázným gestem: "Uklidni se, prosím. Nemusíš být hned tak sprostý, ale už sem si zvykl. Takže, moje návrhy sou stejný jako předtím - půjdeme teď udělat to, kvůli čemu sme přišli, a tu kudlu vyzvednem až zejtra, nic se nestane, co říkáte?" Ved (kupodivu) neříkal nic, trpaslík žmoulal koneček vousů. "Odhlasováno! Jde se na výpravu, pánové!"

Kdyby si někdo udělal odpolední procházku po cestě ze zaplivaného městečka Senegar do Kančího Hvozdu, zřejmě by na své cestě za hledáním borůvek a jahod, které hojně lemovaly koryto podél cesty, potkal podivnou skupinku tří otrhanců v pláštích. Nikdo ale touto cestou nechodil, protože možné riziko za tu mísu ovoce jednoduše nestálo. Kulhající člověk si ovázal poraněnou nohu trochou listí, koupeného v zázračném krámku na náměstíčku. Prodavač čtyřikrát vysvětlil, že moc lesních duchů a všech elfů světa se spojila, aby vytvořila jedinečný list, se kterým i poškozené zadní ústrojí, když je správně utřeno, je opět funkční, a na jakoukoliv zácpu či poranění není lepšího léku v celém kraji, či dokonce na celém širém světě. Vutnar zaťal zuby a potlačil palčivou bolest v noze, která zřejmě lístky moc tlumená nebyla.
Cesta pod zataženým nebem ubíhala dobře, mírný vánek si pohrával s nalomenými větvemi stromů, které zanedlouho začaly cestu lemovat, a hustá křoviska plná stínů začala upozorňovat na to, že vstoupili do Kančího Hvozdu. Proč se vlastně menuje kančí? pomyslel si hladově trpaslík. Místní však říkali, že Kančí Hvozd již celé dva roky neobydluje žádný kanec, a jakoby mimoděk zmínili, že to bude zřejmě kvůli přítomnosti zlobra. Ten, jak je známo, projevuje chuť k jezení všeho, co je v dosahu, včetně menších stromků, či jejich sázečů.
Vyšlapaná cesta se změnila v menší stezku a mírně vymleté koleje vozů již téměr zmizely. Vutnar se po chvíli kulhání v čele bandy zastavil, hekl a otočil se směrem na sever. "Sme tady. Tady to je, jak říkali ve vesnici, 'Babská chajda.'" a ukázal nataženou paží k něčemu, co skutečně připomínalo chajdu, kde žije bába. Hrik zamručel pod vousy, skočil z cesty dolů do mlází a razil si cestu křovisky. Ved a Vutnar jej v těsném závěsu následovali a dávali pozor, kam šlapou. Po chvíli prosekávání se zarostlou přírodou se dostali k malému kopečku, kde stála ona podivná chalupa. Dřevěná střecha jakoby se propadala tisíce let, ztrouchnivělé zdi praštěly, mech bujně rostl na všech částech chatky a její dveře připomínaly spíše poloviční vrátka chlíva. Vutnar opatrně překročil trpaslíka, který se lekl a zaláteřil trpasličí kletbu, aby pootevřel zbytek dveří. Když už skřípění napodobovalo nesnesitelný křik, dvířka zvědavci zůstala v ruce a Vutnar je odhodil pryč do kapradí za jeho zády.
Nahlédli dovnitř. Černá hustá tma, kterou lidský zrak nepronikl, nebyla nic pro trpaslíka, který instinktivně zaujal postoj "šmíráka" a rozeznával jednotlivé kusy dřevěného kdysinábytku v místnosti. Vutnar nesměle vešel dovnitř až podlaha zapraštěla. "Vypadá to, že to tu není... Už tu zřejmě někdo byl, Hriku. Nebo nám Gecko kecal," řekl muž do ticha, když vylezl ven z příbytku. "Není možná, ten nikdy nekecá... U mejch vousů, to je zatraceně divný. Díval ses pořádně? Jo, promiň," pronesl trpaslík a Vutnar se na něj zašklebil. Ved se zadíval na oba společníky a ukázal směrem k pokračujícímu lesu. "Jo, neboj Vede my tě necháme se vys...." zahuhlal trpaslík ale nedořekl a jeho hlas pomalu ztichl v šumu lesa. Udiveně zkoumal to, na co právě Ved poukázal - čerstvý druh stopy v trávě. Ale ne zvířecí stopy, stopy tvaru zlobřích, ale ve zmenšeném vydání, takže vlastně stopy docela lidské. "Zatracenej svět!", vykřikl trpaslík naštvaně, "Všude se najdou zlodějíčci!" Ved pokrčil rameny a Vutnar s námahou vstal od stopy. "Nic nám nezbývá, Hriku, deš první. Je čas klepnout někoho přes prsty. Nebo přes palici. Vede, ty di poslední, bacha na veverky," pousmál se muž a trpaslík opět začal prosekávat cestu porostem ve směru podivných stop. Chajda stála za jejich zády a přaštěla dál svojí dřevěnou písničku, když skupina tří othranců zmizela v křovinách lesíka.

I když Vutnar nikdy nebyl mistrovským stopařem, viděl, že stopy zlodějů poukazují na skupinku nanejvýše pěti, nejméně tří lidí, přičemž stopy nemusela zanechat zdaleka celá skupinka. Ale nebál se, Hrik měl po včerejším souboji dobrou, krvavou náladu, a kdyby nebolela ta zatracená noha... Vše by bylo vlastně na dobré cestě.
Ptáci v korunách stromů švitořili. Občas některý z nich podivně pípl a skácel se k zemi. Místní přisuzovali úmrtnost ptáků množství splašků a výparů jdoucích z městečka, ale pranic se o to nestarali. Kolovala starobylá pověst o tom, jak kdysi tajemný elfský bard Jerevald zpíval písně o ptačích bozích, umírajících v mlze nekonečného lidského zármutku a studu, a kolovala druhá starobylá pověst o tom, že obyvatelé městečka přivázali Jerevalda kvůli příšernému zpěvu ke kůlu hlavou dolů a utopili jej v nedaleké žumpě. Jeden starý žebrák dokonce za pasem nosí jedinou věc, kterou kdy našel, a to příšerně páchnoucí kus loutny. Jestli je příběh pravdivý, z poloviny vymyšlený nebo úplně padlý na hlavu, se ale nikdo nikdy nedozvěděl, jisté zůstávalo, že výpary páchnou pořád stejně, tak jako před dávnými věky.

Hrik se pokoušel břitem sekery rozpůlit otravného komára, který neúnavně kroužil kolem jeho hlavy. Slunce se už pomalu ale jistě kutálelo za veliký kopec a v lese najednou byla větší tma než obvykle. Vutnar kulhavě dohnal svoje společníky potom, co se napil, a otřel si zpocené čelo. Všichni mlčeli, nikdo nechtěl mluvit, protože už si toho užili dost ve městě. Stopy jako by nebraly konce a pokračovaly až zpátky na sever do místa, odkud vyšli. Když už komáři začali být nesnesitelní, Hrik zastavil, aby se zakousl do sušeného masa a napil se z posledního měchu trpasličího piva, který sebou nesl. "Zatracená práce..." ulevil si nahlas kulhající, když se s námahou posadil na ztrouchnivělý pařez a ten se s prasknutím rozčtvrtil. Vutnar trochu ztratil rovnováhu, ale náhle se zarazil a soustředěně hleděl do hustého lesa napravo od nich: "Slyšeli ste to?" Chvíli napjatě poslouchali. "Slyším velký kulový..." zabručel trpaslík ale byl okamžitě umlčen Vedem i Vutnarem, kteří jej začali bleskurychle zasypávat gesty a syčením.

Znovu se rozhostilo ticho. Bylo slyšet list zlehka dopadající do podrostu, jak potichounku svištěl vzduchem aby šustivě ulehl do trávy. Teď už to slyšel i trpaslík. Lesem se jako šíp prohnal ostrý a nepříjemný hluk. Ne hluk - křik. Kdyby nezněl tak znetvořeně, tak ustrašeně a tak démonsky, připomínal by křik lidský. Táhlé zavytí bylo rychle přerušeno tupým úderem a ozvalo se nepříjemné křupnutí, jako když praskne žalud. Vutnar sebou trhl a okamžitě určil směr výkřiku. Nemusel nikoho dvakrát přemlouvat, trpaslík bleskurychle přiskočil ke keříkům a začal prosekávat cestu. Vousy mu vlály ze strany na stranu jak se oháněl svojí sekerou a Vutnar měl co dělat, aby mu se svou bolavou nohou stačil. Přísahal by, že na kapradině zahlédl stružku krve. Vytasil meč.

Co je to vlastně zlobr? Ten, kdo ho viděl, je většinou po smrti, přišel o spodní čelist nebo (v tom lepším případě) odjel hodně daleko od svého rodného městečka. Zlobři jsou v první řadě hrozně tupí tvorové. Jejich tupost je tak známá, že s ní hravě strčí do kapsy kdejakého obecního blba, idiota vesnice nebo skřetího šamana. Jejich vysoké čelo, které pod sebou ukrývá z větší části dutou lebku, se krčí v šílených grimasách, které zlobři rádi provádějí, a každý z nich má nemalou zásobu obličejů pro každou příležitost.
Jeden ze starých příběhů se zmiňuje o hrdinném sedlákovi, jehož jméno bylo už dávno zapomenuto, či se různí od vesnice k vesnici, kterému zlobr zlotřile uloupil tucet slepic a půl tuctu dcer. Sedlák, to se ví, nenechal si krádež líbit, a zvláště pak neměl nikoho, kdo by mu vajíčka snášel, natožpak někoho, kdo by mu ty vajíčka vařil. Kdekdo by šel a udal zlobra ve městě strážnému vašnostovi, ale sedlák se nenechal zahanbit a popadl doma největší vidle co měl a unesl, přes rameno přehodil cep, se kterým mlátil obilí a loupežné sousedy a vydal se pomstít. Zlobr se usídlil na kopci, a jeho zadek prý dodnes zanechal stopu na velikém balvanu, na kterém sedával. Sedlák přitáhl pod kopec, popotáhl si holínky a z čela odhrnul slámu. Zadíval se na zlobra, který se mu potměšile hihňal, až to se zemí otřásalo, a rozběhl se na kopec. Zlobr se nejdříve přestal smát, pak popadal dech a pak popadal veliký kámen, který se válel na kopci. Mrštil balvan vší silou po sedlákovi, který jen tak tak uhnul, aby našel sílu a znovu se vydal do kopce proti zlomyslné potvoře. Zlobr se jemu počínání znovu uchechtl a začal pomalu ale jistě dusat k sedlákovi. Když už byl sedlák blízko, zlobr natáhl svou velkou tlapu, že sedláka chytne a spořádá. Vidlák se nenechal zaskočit, píchnul vidlemi, a jak prošli obrovským prstem skrz naskrz, zabodli se do země. Zlobr zachrmlal a vyjekl, jak jeho ruka zůstala uzemněná, ale sedlák neztrácel čas. Ze zad sundal cep a začal mlátit hlava nehlava přes zlobří pařát. Zlobr, zmatený, ale především natvrdlý, podivil se, začal skučet, a druhou rukou se snažil cep v letu zachytit. Jeho ruka zanedlouho skončila rozemletá a zlobr zřejmě také - tady se ale příběh různí. V jedné verzi se říká, že celá vesnice pak týden slavila a nejméně týden pekla do měkka zlobra na rožni, v druhé zase že sedlák zlobra zakopal a na tom místě vyrostl staletý dub moudrosti. Jedna z těch nejoplzlejších verzí se zmiňuje o tom, kterak sedlák všechny dcery do vesnice přivedl a dva dny se všichni vesničané s nimi veselili.
V jakékoliv verzi ale zlobr zůstává dodnes hloupým tvorem, s inteligencí na úrovni čtyřletého, v některých ojedinělých případech dokonce čtyři a půl roku starého dítěte.

Výkřiky stále hlouběji pronikaly do jejich hlavy a vytvářely spousty nových otázek, které by je před chvílí, než začli pomalu klusat, ani nenapadly. Trpaslík dál klestil cestu a ostatní, zejména kulhající Vutnar, s ním měli trochu problém udržet krok. Když pocítili že se přesunuli do ještě hustšího lesa, a že začíná být trochu větší tma, výkřiky začaly sílit. Teď už nezněly děsivě. Zněly odpudivě a beznadějně. Když po několikátém křupnutí jiný výkřik opět utichl, znělo to hrozivě blízko. Ved zatahal Vutnara za kápi. Znal tohle heslo, Ved byl unavený a dnes už využíval magii, která pro něj byla velice náročná bez možnosti artikulace formulí. Jestliže něco objeví, budou si muset poradit jen oni dva s trpaslíkem, jen jeho meč a trpasličí sekera proti jakémukoliv nepříteli.
Trpaslík se najednou zarazil. Něco tiše zašeptal v trpasličím jazyce. Vutnar už instinktivně vycítil, že jde o přisprostlou nadávku. V hustém šeru rozeznával před sebou pomalu obrysy. Přímo před nimi, nedaleko, na mýtince s vykoutlanými stromy kolem, rýsovala se obrovská postava shrbeného obra vysoká snad pět metrů. Přiblížili se blíž a jak trpaslík funěl, obrys postavy se k nim otočil.
"Kdo být!", zazněl jako hrom hluboký, ošklivý hlas, až se lístky v korunách stromů zachvěly. "Já jít pro tebe, večeře!", ozvalo se ještě strašlivěji, načež se obrys postavy začal kymácet ze strany na stranu a pomalu přibližovat k družině za burácivého a huhlavého chechtání. Teď už Vutnar poznával všechno, co na mýtince bylo, když se kousek přiblížili. Na okolních keřích byla odhozená přetržená střeva. V krví potřísněné trávě se válela změť lidských končetin a jedna lidská hlava, které v ústech uvízl vyděšený výkřik. Na kmeni jednoho z vykotlaných stromů ležela mrtvola bez hlavy. Opodál ležel obrovský, špičatý kámen, který připomínal dláto, a který byl celý pokryt sprškami krve, která nrytmicky kapala dolů z jeho hrotu. Kamenná pěst, proletělo mu hlavou.

Nejhorší ze všeho na mýtině byla silueta, přbližující se houpavým krokem. Dusot zněl v uších jako bubny války. Když se vynořila z šera postava, Vutnar vykřikl. Kráčelo k nim totiž veliké monstrum, vypadající jako shrbený svalnatý pořez, jehož tělo pokryté mnoha jizvami působilo více než mohutně. Obrovská tlapa, která vzdáleně připomnínala lidskou ruku pěti prsty, třímala v ruce holý kmen většího stromku. Hrůzně šklebící se obličej pak vyjadřoval mizernou náladu stvoření a obrovský hlad či chuť zabíjet. Vutnara ani ve snu nenapadlo vytáhnout obrázek a porovnávat práci mistra kreslíře s originálem.
"My mít chuť," zahromovalo stvoření a Hrik sveřepě sevřel svojí sekeru. Ved se skrčil do trávy a ukázal palec dolů. Vutnar zanadával na svou nohu a mírně se rozkročil. Trpaslík nebojoval poprvé a věděl, že zlobr bude chtít zabít především člověka. A šťastně předpověděl, že si jeho postavy, obcházející ho v podrostu, malá očka ani nepovšimnou. Vutnar si nasadil kápi, postavil se trochu dál od mága a plivl do trávy. Zlobr se hnal pomalým tempem jako beranidlo na hradní bránu. Když už to vypadalo, že šermíře zašlápne, Vutnar hbitě uskočil kousek dál od zlobří smradlavé nohy. Jak se nezřízeně obr řítil, narazil do stromu na okraji mýtiny. Dřevo zapraštělo a kosti zakřupaly. Tvor zamručel a zařval, aby odhalil svoje velké, masem a červy prolezlé stoličky. Přikročil k Vutnarovi, šíleně se zašklebil a praštil svým kyjem. Jak dřevo dopadlo na zem, Vutnar odskočil a podivil se, když se kmen nerozpadl a zlobr jej pomalu zvedl ze země. V té samé chvíli ale trpaslík nelenil. Se svojí sekerou obešel zezadu tvora a zasekl jí vší silou do tlustého lýtka.
Ozval se řev a koruny stromů zašuměly. Z rány, kterou zlobrovi uštědřil trpaslík, prýštila tmavá krev a barvila okolní stébla trávy. Vutnar se vzpamatoval z otřesu a dvěma kroky změnil svojí pozici o kousek blíže k obrovi. Monstrum zakoukelo očkama a rozehnalo se svou silnou paží po trpaslíkovi. Ten se nestihl včas sklonit k zemi a obří ruka chvíli nesla vzduchem jeho malé tělo, aby posléze dopadlo na zkrvavenou zem. Hrik začal plivat krev a kašlat, ale pořád v ruce křečovitě svíral svoji zbraň. Když člověk spatřil, že je sám, rozhodl se mírně ustoupit. Obr se jedním velkým krokem přenesl přes půlku bojiště a udeřil svojí palicí. Jak kmen stromu pomalu dopadal, ozvalo se křupnutí a výkřik. Vutnar se svým kulhavým krokem nestihl vyhnout. Na vlhkou trávu dopadl blyštící se meč. Člověk ležel na zemi, s nohou na padrť. "Ho ho ho, paštika!" vypustil ze svých odporně páchnoucích úst zlobr a napřáhl kmen ve své ruce k poslední ráně. Vutnar jenom bezvládně ležel na zemi a hleděl na svojí nohu. Konec, pomyslel si, tady to končí. Všechno jednou musí skončit. A tady přesně to končí pro mě. Mýtinou najednou proletěl trpaslíkův výkřik: "TY SVINĚ!" a Hrik se zároveň s řevem a šíleným výrazem ve tváři rozběhl proti monstru.
Jak se sekera zaťala zespod do zlobří zadnice, kyj se v půli letu zastavil, a jako by i obrův výraz ve tvář zkameněl. Na zlomek vteřiny tichem vířily pouze údery srdce a jedno vydechnutí trvalo věčnost.
Obrovská masa se zbortila. Tělo stvůry dopadlo na zem ihned po dopadu obřího kmene. Vutnar pouze mlhavě zahlédl jak trpaslík přiskočil k zlobří hlavě a zuřivě sekal do krku. Jeho vousy byly zbarvené krví do ruda. Pak se mu před očima zatemnilo a jako by celý jeho svět potemněl.

"Vstávej! Vstávej ty tupče!", probral ho trpaslík a uštědřil mu pár kopanců. Posadil se na zem a vydechoval. Vousy měl pořád od ještě mokré krve. Nad Vutnarem stál Ved a měl ruce v bok. Opodál ležela useknutá hlava zlobra. Jeho noha byla na kaši přímo před jeho očima a dělalo se mu zle.

Ticho lesa najednou porušily lidské hlasy. Vutnarovi přišlo hrozně příjemné slyšet po tak dlouhé době lidské slovo, které se bezstarostně baví o nějakých všedních zbytečnostech.
"Hej ty, pajzle!", ozval se nakřáplý hlas a utichly všechny ostatní. Vutnarovi se dělala mlha před očima, ale pořád byl při smyslech. "Co je zatraceně!", slyšel výrazně a jasně Hrikův unavený hlas. "Hele, voni zabili zlobra dřív. Vodměna čtyry stovky..." ozval se podivný, hluboký hlas. Následoval ho temný a příšerný smích, který připomínal skřeky z pekla. Vutnar sotva zahlédl jak trpaslík sáhl na topůrko své sekery.
Směsice skřípavého a hlubokého hlasu se mísila s třístivými zvuky kovu na kov a křupáním kostí. Zaslechl Hrikův řev a vysílený sípot jeho přítele. Zaslechl jak těžký předmět dopadá na trpaslíkovu lebku a ta tentokrát nevydržela nápor. Zaslechl jak ocel prochází masem a zase zpátky, jak se někdo příšerně chechtá do tmy.

Poslední, co zaslechl, byl škřípavý hlas.
"Berte zlato hoši. A tu hlavu toho paznechta... Gecko? Dodělej toho mrzáka."

Napsal Pajzl Ochlasta