Elfí Dřevo

Zdravím opět,
již se zabydluji. Nyní zde uveřejním svoji historicky první povídku... Chci, aby jste proto brali trochu s rezervou některé chyby, ale kdo ví, možná se vám zalíbí. Je tak trošku z jiného soudku, ale opět se zde jedná o bandu skřetů, jako v následující povídce, kterou jsem napsal jako druhou (Zpráva). Každá kritika a sledování vývoje mých schopností je vítaná!
POZN.: Poznámku bych věnoval Elfštině. Stvořil jsem si si sám velmi specifickou elfštinu, a prosím, aby byla brána pouze jako zpestření a slovíčkaření s dávkou vtipu. Děkuji, možná se vám můj nápad zalíbí.



Eleneår se vzbudil a protáhl svoje kosti. Nádherný den, pomyslel si. Svítilo slunce, ptáci švitořili nad hlavou a v korunách stromů zpívala a hrála elfata. Na píšťalky, bubínky, prostě na všechno, co bylo ze dřeva, a co vydávalo alespoň nějaký zvuk. Krásnou písní vítala příchod jara a stromy se probouzely z dlouhého spánku nabíraje své mohutnosti a majestátnosti. „Nesnáším zimu, Eleneåre, chudáci stromy, jak ji jen mohou přežít? Kdybych byl opravdu mocný druid, tak bych zlou zimu zahnal kdesi do houští,“ ozval se známý hlas z koruny stromu. „To jistě, moudrý Ëblbebtile, náš jediný a mocný ochránče lesa,“ odpověděl elf. „Již jsem starý a mé děti jsou moudřejší než já. Mám zlou předtuchu - zlá Prdöwin se mi zjevila ve snu - přiletěla rychle jako vítr a sebrala moji duši. Bojím se o moji funkci... Myslím, že na ní má zálusk O’sëkačkë‘nil. Minulou zimu měl hojný rok...“ uvažoval nahlas stařec. „Ó moudrý, myslím, že by ses měl obávat spíše o tvou duši, tvoje Ë’Bäterië.“ pravil starcův přítel. „Máš pravdu, jako vždy. Budu tedy dávat pozor... Zahlédl jsem divné věci v tom snu - zlatý jelen běžel po stříbrné louce za zvuku diamantových trubek a dubových píšťal, když tu se zastavil uprostřed zlatého lánu, otočil se ke mně a pravil: „Chcöpneš.“. Nevím co to má znamenat...“. „Buď tedy raději na pozoru, druide...“ řekl Eleneår a seskočil ze své větve na zem.

Gormag smažil chutná elfská lýtka na ohni už dobrých pět minut. Propečené maso vábně vonělo i ostatním skřetům a tak přispěchali, aby každý dostal jejich díl. „Hej škrťoune, naval mojí dávku co mam dostat, si snad zasloužim víc né!“ zakřičel Berd, jeden z těch svalnatějších a blbějších skřetů. Byl umlčen Sgurkagovým kyjem. „Teď máš to, co si zasloužíš, ty jeden lakomče!“ zařval přemožitel. „Tak a teď bez řevu vy bando blbů, dyť se pozabíjíte eště než najdem ty hnusný elfáky!“ okřikl se Ougur aby bylo jasno, kdo je šéf. „Makej s těma lejtkama, my máme taky hlad! Ne že nás vošidís a zasejc je sežereš někde sám v křoví!“ naštval se nedočkavý Sgurkag. Po menší hostině na mýtince se uslintaní, poloožralý a najezení skřetové pustili do plánovaní. „Tadyhlenc by měly bejt, myslim že jich tady bude hodně!“ začal strategicky Sagr. „PRRRDDD!!“ zařval Berd, který se před chvilkou probral zaručenou metodou, kdy se mu velitel vymočil na obličej, „Tam sou tak jejich spratkové, ty tupohlave!“. „Neříkej mi tupohlave nebo tě Sgurkag přetáhne zasejc!!“ vrátil mu to Sagr. „Chcem se sakra hádat nebo už někam postoupit!! A držte huby jinak vás pochčíju šecky!!“ naježil se vůdce tlupy. Všichni zmlkli a poslouchali dál Sagrův plán: „Tudymahle by měli bejt hustý stromy, tam nepudem.“ „Tak proč je nepokácíme!“ namítl Gormag. „Protože nemáme asi čim ne, ty blbe vošklivá!!“ rozeřval se velitel „Pokračuj stratéprdgu nebo jak se to lidskácky řekne...“. „Jasný, tu zas pudeme rovně až dorazíme k hnusnejm velkejm a černejm pavoukum. Ty by měli bejt hračka...“ „Nu počkej, ale dyť se to dá tadyhle vobejít!!“ ozval se zase neodbytný Gormag. „Jasně ty chytráku, ale tudyma u těch pavouků se aspoň najíme né!!“ ohradil se stratég. „Jo jasný a čeho asi?!“ ozval se Berd. „Těch pavouků a furt ho nevyrušujte nebo vás dam pověsit tadyhle na ty stromy elfáckýma lanama!“ zařval velitel a bylo jasné, že tahle výhružka zafungovala lépe než všechny předchozí pokusy o uklidnění. A tak se skřeti nahlas domlouvali dál...

Eleneår cítil jejih typický smrad. Dokázal vycítit skřeta na 20 kilometrů. Ve skutečnosti ale byli tak hluční a smradlaví, že je slyšel a cítil i sedlák Vlastislav bydlící 25 kilometrů na východ. Ale to Eleneår nevěděl. Věděl, že jsou blízko. Ty hnusné stvůry by tu někde měly být!! rozčiloval se elf. Plížili se tiše kolem jejich smradlavého doupěte. Všude se válela zohavená elfská lýtka, ale nikde žádní zohavení či spící škřeti. Něco se mi na tom nezdá... uvažoval slíditel. Vypadá to jako jedna z těch jejich odporných U’skövaväcëëk... Nebyl až zas tak daleko.

Čmuchal jeho hnusnou vůni lesa, jarního kvítí a lesních plodů - Elfáckej hajzlík, zašklebil se Gormag s napřaženým kyjem. Dělila jej vzdálenost tří kýt od toho odporného elfa. Dal si záležet a vší silou udeřil na dobře známé místo - elf se s mírným heknutím svalil na zem. To by byl jeden vopruzák, počítal si Gormag. Věděl, že jediný on umí zabít elfa potichu a ještě si ho započítat - občas se to pravda nepovedlo, občas napočítal dva, ale byl to jeho obor. Zahlédl, jak se Berd snaží napodobit držení těla při plížení. Byl hlučnější než trpaslík. Vtom se ozval strašlivý řev a z křovin vyrazil na pět elfů hlouček tolik známých tváří. Mezi skřety nemohl chybět velitel s vyceněnýma zubama a planoucím zrakem. „Rozbíte jim držky!!“ zařval velitel a useknul jakémusi kolemjdoucímu hlavu. Byla to krásná řež.

Nemohl tomu uvěřit! Po celá ta staletí soužití s lesem, loukou, ptactvem, zvířenou a veverkami najednou přisla ta ohavná stvoření a začala rozvracet mírumilovný spolek lesa! Viděl, jak najednou jeden ze skřetů zařval podivnou větu - něco jako v elfštině „N’ëtrhnëte jïm Këlh’otÿ!“ a useknul Blbïnövi hlavu! Něco neuvěřitelného... Krev tekla proudem ale Eleneår se nenechal zahanbit - hrdě bodal do skřetů hlava nehlava, ale bylo vidět, že s jejich dřevěnými ostřími moc skřetů nepobijí. Zazněl roh Zdërha’čë, který velel k ústupu. Elfové rychle utekli před nepřáteli ale bylo vidět, že skřetům to nijak nevadí - začali sekat do stromů okolo za zuřivého smíchu.

„Když zrdhnou voni, tak jim pobijem jejich miláčky né!“ zařval Berd a jal se kácet stromy. Všichni ho bujaře následovali. Sekali, mlátili, plivali nebo močili na všechnu flóru v dosahu. „Tak chlapi, bude aspoň čim zatopit néé!!“ zařval velitel. „Jasný!!“ odpověděli skřeti. Takhle se zabavili do zbytku dne. Večer si sednul velitel k ohni a začal. „Tak hnusáci, vodvedli sme docela dobrou řezbu!! Myslim, že je na čase spočítat mrtvý!! Umí někdo počítat??“ „Já!“ houknul Gormag. „Já taky, ale Gormag to umí líp, já umim počítat spíš zbejvající...“ řekl Sgurkag a přenechal slovo Gormagovi. Po velmi dlouhé odmlce a pokusu o počítání Gormag promluvil: „Mám dojem, že nám chybí jenom jedny trencle!“ oznámil počitatel, načež se ozval burácivý smích. „Ha, blbý elfáci, netrefí ani fusekle, jenom spoďáry!“ pokračoval opět s úspěchem. Jen někdo se nesmál... Elfové. A stromy okolo. Zbytky stromů. No, spíše jen ti elfové...

Utrmácení a zmožení se konečně dostali k jejich domoviným dubům. Elfata hrála stejnou písničku jako když odcházeli - ale když odcházeli tak zněla docela jinak, líbezněji. Teď zněla jako shnilé jezírko. „Máme mnoho S’mërdlavÿch...“ hlásil druid strážným. „Vidím. Vrátila se vás jenom polovina - kolik jste jim uštědřili ran?“ odpověděl strážný jménem S’lëpÿ. „Mnoho jsme jich pobili – myslím, že žádný nepřežil!“ odpověděl druid. „Takticky jsem pozoroval bitvu z koruny statné břízy.“ dodal. „Jak myslíš, ó moudrý...“ řekl jeden z příchozích elfů. A spustil se déšť – protože druid si zašel na záchod... Místy padaly i velké kroupy.

Stromy padaly, keře usychaly a skřeti se radovali. Tancovali kolem velkého zapáléného dubu celé hodiny, dokud jim nedošlo, že bude hořet ještě asi hodně dlouho. Ougur si opekl elfské ucho a pochvaloval si jak pěkně křupe. „Tak dobrý ucho sem ještě nejed, vopečte si to druhý.“ radil spolubojovníkům. Velitel se zvednul a přemýšlel. Tedy vypadalo to že přemýšlel, ale ve skutečnosti spal ve stoje. Všichni usoudili, že to bude jakýsi druh rozkazu, a lehli si do trávy. Zachvilku všichni spokojeně spali a mlaskali.

Tentokrát jim to neprojde, jako že stojí M’nësíc nad našimi hlavami, přemýšlel Ëblbebtil. Zdálo se mu, jako by ho hryzalo svědomí. Ne, to byla myš, oddychl si a podal jí kousek sýra, ledabyle vyčarovaný pomocí kouzla Ëi’dámus. Myš chňapla ne po sýru, ale po jeho ruce. Ukousla mu kus masa. „Jen si dopřej darů přírody, nádherný a zdvořilý tvore,“ šeptal Ëblbebtil. Měsíč už mizel za kouřovou clonou, druid začínal pociťovat chlad a hlad. Už 400 let nic nejedl, ale řekl si, že příroda by také vydržela nejíst 400 let. Napil se svého Chl’ästu a usnul. Zdálo se mu jak po jantarovém poli letěla smaragdová sojka křičíc: „Blbë b’lbÿ!“. Nevěděl, co to znamená, ale hodlal to zjistit. Alespoň poté, co se vzbudí...

Slunce se vyhouplo nad les plný krásných hub, chutné zvířeny a špinavých skřetů. Eleneår seděl ve svojí budce a přemýšlel. Uslyšel kroky druida. „Příteli, posaď se, a dej si se mnou doušek lahodného Rë’degastü!“ Druid jen kroutil hlavou a odvětil: „To je dobré, Öžr‘al sem se už včera...“. Seděli potichu. Eleneår občas zakašlal ale druid strnul v jakési poloze. „Co to děláš, můj příteli?“ otázal se elf, „J’ogïng, nejprastarejší z prastarých prastarností prastarých prastarníků.“ odpověděl druid s heknutím. Najednou se po schodech do budky přihnal posel. „Co neseš za Bälïïk’y?“ spustil na něj Eleneår. „Žádné Bälïïk’y, špatné zprávy... Jižní hvozd je zapálen...“ „O né, můj bože!“ zařval druid, „Van’dëlismus!“ nadával. A opravdu, z Jihu se Čmöu’dilo. To je konec, pomyslel si Eleneår. A měl asi pravdu...

Co se stalo pak? Hvozdy lehly popelem a skřeti tančili na elfských mrtvolách. Dokud se elfů nevrátilo ještě víc... A pak asi nějací druidi začali vzývat velké stromy, které povstaly aby pomstily popel svých zelených bratrů. Později ale stejně skřeti přišli na to, že ty stromy hoří stejně dobře, možná i lépe, než ty předchozí. Elfové totiž asi moc dobře nebránili své stromy dřevěnými větvemi zaostřenými na konci... A kdo tedy zvítězil? Asi nikdo, skřeti odtáhli z příliš zuhelnatělého místa bez něčeho, co by mohli zdevastovat, a elfové? Ti začali místo proklínat a psát o něm nesmyslné povídačky... Asi nějaké takové, jako je tahle...

napsal Pajzl Ochlasta