Lovci Trollů

V lese nastalo ticho. Bylo možno slyšet šumění listů a tiché řičení potoku mezi stromy. Na paloučku se pásly laně a jelen hlídal okolí před predátory, kteří by si dělali zálusk na čerstvé maso vysoké. Stačil by jeden podezřelý pohyb, jeden neznámý pach a on dá znamení k úprku. Dnes se zatím nic nestalo, ale ve střehu musí být pořád.
Nedaleko od nich zrovna veverka sbírala ze země žaludy a vybíhala po stromu nahoru, do své skrýše v kmeni, kde vždy schovávala své zásoby na zimu. I ona musí být ve střehu, v okolí je mnoho lasiček a jiných nepřátel.
Z velkého dubu poblíž veverčina úkrytu spadl list, pomalu se snášel na zem a vánek jej odnesl jen o kousek dál od kmene a připojil k mnoha dalším seschlým lístkům. Blížil se podzim a dny byly kratší a noci chladnější. Mnoho zvířat se připravovalo na zimní spánek a ostatní sháněli zásoby.
Ticho lesa však náhle prořízl hluboký, chraplavý hlasitý řev, veverka rychle vyběhla do svého pelechu, laně se rozeběhly pryč a mnoho dalších zvířat se rozuteklo do stran, hledajíc místo kde se skrýt.
Z hustého lesního porostu vyrazil obrovský troll, byl vysoký přes tři metry a vážil minimálně půl tuny. Ve velkých dlaních třímal obrovský kyj. Když běžel, zem se otřásala, přesto však byl velmi rychlý.
Za ním se vyřítili dva běžci. V lehké zbroji, s toulci plnými šípů, lukem na zádech a meči v rukou. Skákali přes pařezy a kořeny, občas se odrazili od kmenů stromů. Po jejich boku běželi liška a vlk. Rychle a jistě doháněli Trolla, z jehož ramene trčel šíp jednoho z nich.
Troll se zastavil a otočil, s bojovným křikem se rozeběhl na své pronásledovatele. Ti okamžitě uskočili na stranu a vyhnuli se tím kyji, kterým troll kolem sebe máchal. Jeden z běžců sňal luk a šíp, zamířil a vystřelil.
Ozvalo se zadrnčení tětivy a následně chrochtavý skřek trolla, který byl zasažen do krku. Zapotácel se dozadu a dopředu, z krku mu stříkala krev. Ještě chvíli se udržel na nohou a pak se skácel k zemi.
Dva muži k němu přistoupili s tasenými meči. Jeden z nich vyskočil na jeho záda a zasadil mu ránu z milosti. Troll naposled vykřikl, zavřel oči a vydechl, další nádech však již nenastal.
Utřeli si své zbraně a navrátili na své místo. „Dnes byl skvělý lov“ pronesl muž, po jehož boku se usadila liška. Druhý na něj pohlédl „Musím s tebou jen souhlasit“ odpověděl a podrbal vlka na hřbetě.
Oba dva si podali ruce a vyrazili zpátky domů, cestou si zpívali píseň; Dneska bude dobrý lov. Dneska krev se prolije. Trollové se třást budou. Lovci si je vždy najdou!; Oni byli lovci. Byli to lovci trollů.

Ta cesta vedla na sever, po proudu řeky Snoor dál až k pohoří Amua, po dračí stezce vyhnuti se přitom brlohu Agamů, kteří lačně čekají na svou kořist. Povšimni si dní i nocí, čím dále na sever jdeš, tím více jsou chladnější. Postupně, jako by se ztrácelo světlo, či vůbec nepřicházela tma.
Cesta trvá dva měsíce, někdy míň a někdy víc, nejdelší je cesta kolem hor, mnoho skal a skalisek brání průchodu, mnoho nebezpečných srázů zbrzďuje chůzi. Plno banditů a nebezpečných zvířat číhá za každým ohybem. Ne, zde není dobré chodit sám, pokud nejsi lovcem.
Když za sebou necháš pohoří, spatříš velké lány nedohledna konce, bludné balvany se válejí tu a tam, jak je ledovec táhl a nechal tam, kde jsou.
Zem je tvrdá, je zamrzlá a takřka bez života, ale nedaleko hor je jezero. Teď je zaplavené, avšak jednou za dvacet let, se z jezera vynoří pastviny, které nakrmí a napojí mnoho mnoho zvířat a pak, zase za dvacet let, se ponoří pod vodní hladinu.
Je zde velký důl, malá osada horníků, kteří zde těží zvláštní rudu, která je odvážena tam, kam míří i většina ostatních, zde se můžete zastavit a v některém z hostinců, které zde nabízejí nocleh, jídlo i pití nasbírat sílu na další pouť, protože tady cesta nekončí, musí se jít dál, ještě několik dní chůze, nechat za zády jezero i hory, znova spatříte tok řeky Snoor, která míří do ledových vod oceánu Taer. Pro mnoho lidí, je příjemné, znova slyšet šeptání řeky. Takhle se jde dál, zase po proudu řeky, dva dny.
A v tom se konečně zjeví, vysoké hradby chránící palác, zde jsou učeni a trénováni. Tady, mimo život tam venku se učí jedni z nejlepších bojovníků. Sem každý rok míří mnoho lidí, aby se staly jedněmi z nich, ale toto přání se splní jen některým. Zde se cvičí lovci trollů.

„Sileth!“ zahřměl mužský hlas nad postavou ležící před ním. „Sileth!“ hrubý hlas se dívce v jejím hlubokém snění změnil na přívětivé volání jejího otce, když byla malá.
Bylo jí zase pět let a stála uprostřed rozkvetlé zahrady. Před domem stála celá její rodina a otec, matka i bratr na ni mávali. Rozeběhla se k nim a šťastně rozhazovala dětskýma ručkama.
Tenkrát byla tak šťastná, ale tohle mělo skončit. Stejně jako kdysi i v jejím snu se z nedalekého lesa vynořila skupina trollů. Štěstí se najednou vytratilo a krásná představa se změnila v noční můru. Nářek a křik její rodiny se rozléhal po okolí a ona tomu všemu bezmocně přihlížela, nemohla zasáhnout, strach jí v tom bránil. Pak bylo po všem, přežila jen ona a s ní se probudilo něco nového, touha po pomstě.
„Sileth!“ tentokrát ji hlas probudil, ležela na zamrzlé kamenné podlaze nejvyšší věže. Kolem řádila sněhová vánice. Pomalu jí docházelo, kde je.
Po smrti rodičů a bratra zůstala sama. Stala se sirotkem, bloudícím osaměle po světě. Ne však na dlouho, našli si ji lovci trollů. Ti si vždy dělali záznamy o útocích těchto nestvůr a díky tomu ji vyhledali a odvedly na místo, kde se trénují, ti nejlepší bojovníci.
Tak započal její trénink.
Teď, po sedmnácti letech, ležela na zemi a hleděla do očí svému mistrovy. Věže hradu byli věčně pokryty ledem a také vždy byli oblíbeným místem pro potrestání nezdárných učňů, museli zde přečkat noc, kdy se teplota snížila někdy i na 50stupňů po nulu. Dnes tu byla proto, že se pohádala s jedním ze svých trenérů. Asi měla držet jazyk za zuby, ale ona to udělat nedokázala. Byla jedna z mála žen v tomto výcviku a on ji prostřednictvím, narážek a ponižování dával najevo, že by spíš měla vařit a rodit děti, než lovit Trolly.
Opřela se lokty o zem a zvedla se na kolena, sklonila hlavu a dívala se na boty svého učitele. „Mistře?“ jedním slovem se zeptala, co od ní žádá, svůj dotaz pronesla s pokorou k němu chovající.
„Na příkaz nejvyššího, tě mám odvést do tvého pokoje. Říká, že je dnes příliš velká zima.“ Při citování slov svého nadřízeného zněl pohrdavě, pro lovce není zima nikdy a nikde, jsou učeni k vytrvalosti a síle, aby mohli zabít každého trolla a to i na ledových pláních Zirvandu.
Sileth vstala a zamířila za mistrem dovnitř do příjemného tepla hradu. Světlo a ohřev chodeb a místností zajišťovaly ohnivé kameny. Tyto kameny byly vykutány v tajných dolech pod hradem a vydávaly mdlou rudou záři a teplo, byli naskládané do zvláštních sítí, které se věšely na stropy hradu.
S tichým zavrzáním otevřela dveře od svého pokoje. Spolu s ní jej obýval také Gabriel, který už dávno ležel ve své loži.
Gabriela našli jako malého v lese poblíž města Uruxal. Byly mu tenkrát 3 roky a pár měsíců jej vychovávala tamní vlčice. Když jej našli, vrčel, kousal a jedl sirové maso.
Když se, se Sileth poprvé setkali, jemu bylo osm a jí pět, stala se jeho společníkem v učení a brzy jej ve všem dohnala. Byli skvělí přátelé.
Sileth tiše prošla kolem něj a posadila se na svou postel, ač na ledové věži tráví docela dost času, vždycky je promrzlá na kost a i teď se zoufale rozklepanýma rukama snažila převléct z trestaneckého úboru, který zahrnoval kraťasy a lehkou košili, do teplého oblečení.
Šustění, které vydávala, však Gabriela přesto probudilo. Posadil se a mžoural do šera pokoje. „Sileth, co tady děláš? Myslel jsem, že si na ledové věži.“ Jako každé ráno, kdy se jeho přítelkyně vracela z trestu, celá promrzlá a vyklepaná, i dnes v noci vstal a šel jí pomoct.
„Hagen prý poručil, aby mne odvedli dovnitř.“ Odpověděla roztřeseně a nechala si pomoct, do jiného oblečení. „Ani se nedivím, na tvé straně byla spravedlnost, neměl tě urážet.“ Při noční konverzaci jí pomohl se převléknout. „Někdy zapomínám, že mou povinností je se učit a ne se hádat.“ Odpověděla a natáhla se na posteli.
Gabriel se jen pousmál, „Už od mala si byla samý problém, jak by ses mohla změnit za sedmnáct let Sileth? Jeden měsíc bez ledové věže, by byl zázrak celého světa.“, i Sileth se usmála, přetáhla přes sebe deku a usnula. On se také uložil a následoval ji, do rána zbývalo ještě pár hodin, tak ať jsou zítra plní sil.