Lovci zatracených

Tak tady z toho se tady už jednou objevila mini ukázka. Po delší úvaze, jestli to sem mám dát, nebo ne (přece jenom chápu, že 16 stránek je na dnešní čtenáře velice náročné ) jsem se rozhodla to sem hodit celý. Je to sice dlouhý a asi si to hned jen tak někdo nepřečte, ale aspoň už nebude vypadat tak hloupě, že kritizuju díla ostatních, když už tady sama budu něco mít A navíc, kdyby někoho hodně zdrbla moje kritika, může mi to vrátit

Jen malé upozornění - je to celé psané v ich formě (což ne všem musí sednout) a je to CELÉ záměrně psané nespisovně.
Takže se snad tentokrát vyhnu přednášce na téma sem X jsem Předem se omlouvám za chyby. A za to, že je to rozdělené na tolik částí...

Lovci zatracených
Upřímně, je to divnej svět. Na ulicích potkávám lidi v různejch moderních hadrech a oproti tomu lidi v dlouhejch pláštích, jak ze středověku. Každej vyznává holt jinou dobu. Já nepatřím ani k jedněm, ale bohužel moji rodiče jo. Oba sou vcelku mocný čarodějové a vyznávaj dobu „zlatého věku magie“, někdy okolo roku 1 700. Takže preferujou dlouhý pláště, zdobený runama a různejma symbolama. Jediný štěstí je, že nepatřej k nějakejm extrémistům se špičatejma kloboukama.
Dost je rozhodilo, že sem nezdědila ten jejich úžasný talent. Táta dokonce jednou prohodil něco v tom smyslu, že snad ani nejsem jeho. Vzhledem k tomu, že sem spíš po něm, než po mámě, je to pěkná blbost! Jakoby neznali genetiku. Když maj dva extra chytrý lidi dítě, tak je to ve většině případů naprostej debil. No dobře, nebudu přehánět, něco umím. Věštím z run, mám talent na rituální kouzla a po čuchu poznám lidi stejný, jako já – podivíny v tom lepším případě. Jenže rodičům to nestačí, ale co já s tím?
Vzhledově sem takovej ten šedej průměr. Vzrůstově mrňavá, trochu kulatější, hlavně v jistých partiích, vlasy asi tak do půli zad, světle hnědý – nic extra. Jediná zajímavá věc na mě sou moje oči – krásně zelený… jenže oni ty kočičí zorničky většině lidem nedělaj moc dobře. Takže díky ti ty člověče, kterej si kdysivá před lety vynalez zázrak zvaný kontaktní čočky! Díky nim sice neděsím lidi na potkání, ale taky schovávám jedinou věc, která je na mně zajímavá.
Rodiče dostali nabídku, učit na univerzitě poblíž Surmitu. Samozřejmě přijali. Jelikož je mi už jednadvacet, snažili se mě taky dotlačit do nějaký tý práce. O což já ovšem vůbec nestojím (sem tak trochu do větru). Takže sem zvolila cestu menšího zla a přihlásila sem se na univerzitu, kde budou rodiče učit (stejně se nemůžu zbavit pocitu, že jim o tohle celou dobu šlo). Samozřejmě sem si úplnou náhodou vybrala obor, kde se s nima nepotkám, ale oni budou mít pocit, že mě maj pod dohledem. Navíc mám dojem, že v oboru Starodávných jazyků a obřadů bych snad mohla dostat i ten diplom (dost se o to zajímám ve volným čase, takže můžu pár přednášek vypustit). Bylo by to super, hlavně pro rodiče. Já sama nijak netoužím po tom, zahrabat se na zbytek života v kanceláři a řešit, kde zas jakej démon napadnul člověka, nebo učit podobný nevděčný děcka, jako sem já.

Takže po příjemně stráveným měsíci, zaplněným stěhováním a věcma, co k tomu patřej, jako je malování, předělávání koupelny a podobně, sem se konečně dostala k obhlídce města. Bylo docela velký, ale zas ne tak moc, aby se tu uživilo třeba emhádéčko. Ani tu necouralo moc turistů, protože sousední město Surmit, bylo vyhlášenou turistickou atrakcí kvůli svýmu proslulýmu opatství (kdysi tam snad zabili nějakýho šlechtice, nebo co, no prostě další krvavá historka). Narazila sem na pár krámů, kde sem nakoupila několik dalších „nepotřebných“ věcí do svýho pokoje.
Rodiče tu sou docela oblíbený. Každej si řekne, je to kapacita, ale na mě se tu tvářej dost blbě. Jasně, že ve svých dvaceti dírkových steelkách, dlouhým černým kabátě s červenou podšívkou a kovovejma přezkama (o tom, že chodím ověšená stříbrem jak vánoční stromeček ani nemluvě), asi nevypadám úplně normálně, ale ty kyselý ksichty fakt nechápu…

Začínalo pršet.
„Takovou smůlu můžu mít jenom já,“ řekla sem nahlas. Jednou si nevezmu kabát a zrovna začne lejt jako z konve. Vítr, kterej se zved z minuty na minutu, mi začal cuchat vlasy. Domů sem to měla ještě pěknej kus cesty a začínala sem bejt podrážděná. Jediný, co mě trochu hřálo, byl fakt, že sem si domů nesla novej a naprosto dokonalej batoh – musím přece vypadat jako vzorná studentka. O rozdílu, co si pod tím pojmem představuju já a moji rodiče by bylo zbytečný se rozepisovat.
Zatáhlo se a ulice se podezřele rychle vyprázdnily. Lidi, přece nejste z cukru! Za další zatáčkou mě přes nos uhodil zvláštní pach - démon. Ta stopa nebyla nijak silná, ale byla tu. Stačila vteřina, abych zjistila, že tudy ještě nešel. Ale rozhodně to byla předzvěst, že se brzo objeví. Zastavila sem se a prozkoumala ten závan pečlivěji. Těžko se to vysvětluje, ale když ucítím nějakou takovouhle potvoru, dokážu pak v mysli rozpoznat různý detaily stopy, kterou kolem sebe šířej. Takže to začne u nosu, ale pak už je to jen v hlavě… A teď mě lehký dotek síry varoval, že tohle bude braskej démon.
Zaklela sem. Rodiče tvrdili, že tady se moc nebezpečnejch démonů nepotuluje. Tohle ale vypadalo na pěknou mršku.
Přidala sem do kroku. Nebylo by moc dobrý narazit na něj teď, když sou ulice vylidněný. Démoni sou občas v pohodě, ale jeden nikdy neví. Zrovna ten den vstane blbou nohou, a když vás potká, rozhodne se vás jen tak roztrhat na kusy – no, všichni máme občas své dny. Takže je obecně známo: Můžeš se vyhnout démonovi? Udělej to!
Déšť zesílil natolik, že sem viděla sotva metr před sebe. Takovej slejvák sem ještě nezažila. Neušla sem moc daleko, když o sobě dala znova vědět démonova stopa. Ještě sem zrychlila. Stopa se přibližovala ze směru, kterým sem šla. To se mi vůbec nelíbilo. Bylo mi jasný, že se setkání nevyhnu. Jen sem doufala, že to nebude žádná rohatá potvora, která nesnídala.
Nebylo se kam schovat a s rychlostí, jakou se stopa blížila, bych se ani nestačila vrátit někam do obydlenější části města. Nezbývalo mi než doufat, že zrovna půjde po druhý straně ulice.
Doufala sem špatně. To sem ucítila hned po další půl minutě chůze. Jenže bylo pozdě na to přejít na druhej chodník. Toho démona by to taky mohlo urazit a to by bylo ještě horší než se s ním normálně minout na ulici.
Proti mně se objevila lidská silueta – muž. Síra z něj táhla na hony. Snažila sem se tvářit neutrálně a stejnou rychlostí pokračovat dál.
Minul mě. Vydechla sem úlevou. Ale z pachu, kterej se táhnul za ním, se mi zvednul žaludek. Byl to závan čistýho zla. Z toho pocitu člověku až zamrzá krev v žilách.
Ustála sem to, ale zamotala se mi hlava. Trochu sem zavrávorala, v dešti mi sjela noha po obrubníku a já se najednou válela na kraji silnice. Démon se zastavil a podíval se na mě. Udělal krok, nebo dva směrem ke mně, pak se zarazil, otočil se a zmizel.
„Seš v pohodě?“ zeptal se mě mužskej hlas. Překvapeně sem vzhlédla. Skláněl se nade mnou kluk, ne o moc starší než já. Pomohl mi na nohy.
„Vypadala si, jako bys viděla ducha,“ podotkl.
„Něco horšího,“ zašeptala sem, poděkovala mu a zmizela sem do deště.
Démoni sou evidentně všude. Sou jak krysy!

Protrpěla sem pár úvodních ceremoniálů, ale na první přednášce už sem konečně mohla vypadat zas normálně (aspoň na moje měřítka).
Když sem v posluchárně ze sebe shodila svůj oblíbenej kabát a natáhla si nohy ve steelkách, všichni na mě koukali, jako bych spadla z jahody na znak. Nevšímala sem si toho a vesele si dál poslouchala svou oblíbenou hudbu. Takže první den sem přežila!
Po několika nudnejch dnech se konečně dostavila nějaká změna. Na přednášku dorazilo pár opozdilejch nováčků. Ještě než se otevřely dveře, ucítila sem stejnej zápach jako nedávno za deště na ulici, ale tentokrát tam nebyla síra. To mě moc neuklidnilo, pořád z toho čpělo velký množství zla.
Konečně se dveře otevřely. Poznala sem ho okamžitě. Vysokej, široký ramena, polodlouhý hnědý vlasy. Na sobě měl koženou bundu a černý kalhoty. Ale ty oči… ty černý oči bych poznala všude!
Rychle sem se otočila zpátky, aby si nevšimnul, že na něj zírám. Opatrně sem sáhla do váčku, kterej sem nosila pořád připevněnej u pásku a vytáhla sem z něj jednu runu. Ta odpověď mě nepřekvapila. Zalovila sem v sáčku ještě jednou a vytáhla další runu. Netrpělivě sem zavrčela, runy mi neřekly nic novýho. Zkusila sem to do třetice, když v tom sem si všimla, že se na mě dívá. Poznal mě! Určitě mě poznal! Když sem poznala já jeho, bylo by divný, kdyby nepoznal on mě. Nechápala sem, jakto že mi to nedošlo hned ten den.
Z toho prvního muže, kterýho sem potkala, táhla jenom ta síra. Byl to démon, ale hodně nízkej. A to, co sem považovala za jeho stopu, byla ve skutečnosti stopa toho druhýho démona, kterej šel až za ním. Jelikož byly oba tak blízko sebe, nerozeznala sem jejich stopy od sebe. Díky tomu sem vpadla do náruče tomu horšímu, aniž bych cokoli tušila. Měla sem obrovskou kliku, že mě nechal odejít! Teď bych se asi měla bát…

Po přednášce sem se sbalila a vypadla z posluchárny. Bylo mi jasný, že teď už to nenechá jen tak. Vyrazila sem domů, ale on šel za mnou. I přes všechny zkušenosti (a že jich nebylo málo, dokonce i s démonama), sem se vážně trochu začala bát. A pak najednou zmizel.
Takhle to pokračovalo několik dnů. Na přednáškách na mě vždycky zíral. Cítila sem jeho pohled na svých zádech. Sem tam mě sledoval až k domu a pak vždycky zmizel. Ani jednou se nepokusil se mnou promluvit a zatím mi nic neudělal.
Až si jednoho dne v posluchárně sednul vedle mě. Zrovna sem se bavila s Ecinou, která mě zvala na dnešní večer do baru, takže sem ho okázale ignorovala.
„Neměla bys dneska večer chodit do Clavu,“ zašeptal najednou.
„To je moje věc!“ odsekla sem - můj hlas zněl dost tvrdě. Překvapilo ho to. Asi mě tipoval na míň odvážnou, než jaká sem doopravdy. Často se stává, že mě lidi podceňujou a dost často se jim to nevyplácí!
Zjevně tohle varování považoval za dostatečný a dál nic neříkal.

I přes varování mého oblíbeného démona sem večer do baru Clav vyrazila. Ovšem neužívala sem si to zdaleka tak, jak sem si představovala. Ecina, která mě sem vytáhla, se zlila tak, že sem jí držela vlasy, když zvracela venku v postraní uličce u popelnic, vedle baru. Odtáhla sem jí dovnitř a zavolala taxíka.
Zatímco sem Ecinu skládala do auta, vzpomněla si, že nemá telefon.
„Najdu ho a zítra ti ho donesu. Hlavně se z toho vyspi!“ měla sem vážně radost, že tu budu někde běhat a hledat její telefon, místo toho, abych se šla taky prospat.
Nikde sem ho nenašla, tak mě napadlo, jestli jí náhodou nevypadnul z kapsy, když se kamarádila s popelnicí za rohem. Představa neosvětlený uličky mi nevadila, do tý doby, dokud sem zase neucítila jeho stopu. Naskočila mi husí kůže. Popadla sem Ecinin telefon, kterej se válel na zemi, a chtěla sem odejít. Jenže to už stál v ústí uličky. Hlavou se mi mihla spousta představ o tom, co by se mohlo stát, takže skutečnost mě překvapila.
„Zmiz odtud.“ zavrčel a uvolnil mi cestu. Zamrkala sem.
„Co – cože?“ vykoktala sem. Podíval se na mě tím pohledem, kterej jasně říkal: nebudu to opakovat. Bez váhání sem vyrazila pryč.
Když sem byla skoro u něj, zarazila sem se. Vzduch naplnil pach síry.
„Jo, tak. Ty sis přived kamaráda?“
„Co tím myslíš?“ vypadal zaskočeně.
„Mám na mysli toho druhýho démona, co tady číhá. Co po mě vlastně chceš?“
„Můžu ti odpřísáhnout, že sem tady sám.“
„Tak to radši nepřísahej. Moc dobře vím, že je na střeše nad náma. Varuju tě – nepodceňuj mě!“ přešla sem lehce do útoku.
„Nikdy nikoho nepodceňuju. Ale vážně nevím, o čem mluvíš.“
„Mluvím tu o démonovi, kterýho sem tehdy v dešti potkala na ulici chvíli před tebou. Pěkně smrdí sírou, takže bych ho poznala všude! Teď je právě tady na střeše, tak se přestaň tvářit, že o ničem nevíš! Já nejsem blbá!“ můj hlas začal nabírat výšku. Nevybavoval se se mnou, popadnul mě za ruku a táhnul mě pryč z uličky. Pozdě.
Ze střechy na zem těsně před nás dopadnul tmavej stín. Na okamžik lidská silueta se začala okamžitě měnit. Začala mohutnět a růst do výšky. Démon byl najednou vysokej něco kolem dvou a půl metru. Na těle mu zůstalo jen několik cárů, který ještě před chvíli byly jeho oblečením. Měl cihlově červenou kůži, na čele dva, ne moc velký, rohy a koukal na nás sírově žlutejma očima. Žádnej krasavec.
„Až řeknu, tak utíkej, jak nejrychleji můžeš…“ zašeptal. Démon naproti nám vydal chrčivej zvuk.
„Teď!“ ozvalo se vedle mě. Než sem stihla zareagovat, můj démon mě začal táhnout do zadní části uličky. Na to, jak mě lidi tipujou, běhám docela dobře, takže sem s ním rychle srovnala krok. Přesto mě pořád nepouštěl. Pochopila sem proč - ulička vedla mezi domy, navazovaly na ní další a další spojovačky mezi různejma ulicema. Co chvíli sme měnili směr. Kdyby mě nedržel, dávno bych ho někde ztratila. Stále sem démona cítila za náma. Pak stopa najednou zmizela.
Prudce sem zastavila, ale setrvačností a vlivem démonovy síly sem udělala ještě pár kroků.
„Co blbneš?!“ vyjel na mě.
„Je pryč,“ konstatovala sem udýchaně.
„Nikdy nejsou úplně pryč, pokud nejsou smrtelně raněný.“
„Já vím, ale radši bysme měli počkat, až se jeho stopa zase objeví. Nebo bysme přinejmenším měli postupovat obezřetnějc, jinak mu vletíme přímo do náruče.“
„Nechápu, proč si seš tak jistá, ale souhlasím s tebou.“
„Někdy ti to třeba vysvětlím.“
Pomalu sme vyrazili dál uličkou, která, jak sem doufala, už snad povede na hlavní silnici.

„Je zase na střeše,“ zašeptala sem, když mě ovanul zápach síry. Přikývl.
„Zůstaň tady,“ poručil a ukázal na hromadu odpadků u zdi jednoho z rozbitých domů.
„To snad…“
„Schovej se tam někde a mlč!“ bylo poslední, co sem od něj slyšela. Nakvašeně sem se přikrčila za starý kanape a hromadu kartonových krabic. Po zemi se válely různý střepy a zbytky čehosi, co sem se radši ani nepokoušela identifikovat.
Něco se nade mnou mihlo. Nenápadně sem to naznačila svýmu démonovi. Zas jen přikývnul. Teprve teď sem si všimla, že má na sobě takovej ten starej středověkej plášť, o kterým sem prve mluvila.
Zrovna, když sem přemýšlela, co pod ním asi může mít, seskočil druhej démon ze střechy. Ukázalo se, že pod pláštěm měl schovanej meč. Takže, jak se zdá, narazila sem na jednoho z extrémistů moderní doby – prima.
Počkal si, až démon páchnoucí sírou zaútočí. Lehce se útoku vyhnul a sekl démona přes ruku. Ten zařval bolestí a udělal další výpad.
Bylo to vyrovnaný, pak ale v rychlý sérii útoků můj démon utrpěl ránu do hrudi a zavrávoral. Přemýšlela sem, jestli bych mu nemohla nějak pomoct. Opatrně sem se rozhlížela kolem. Ztratila sem při tom rovnováhu a musela sem se dlaní opřít o zem, abych neupadla. K mýmu velkýmu štěstí sem si do dlaně zabodla střep. S tichým syknutím sem ho vyndala.
Démon zavětřil a podíval se mým směrem. Tak takhle sem si tu pomoc zrovna nepředstavovala. Démon nechal svýho soupeře bejt a vyrazil ke mně. Nenapadlo mě nic lepšího, než začít utíkat. Jenže sem nevěděla kudy. Takže sem běžela, bůh ví kam a démon neomylně pádil za mnou.

Těžko říct, jestli sem pocítila úlevu, když sem před sebou zase uviděla kanape, za kterým sem se prvně schovávala.
Proběhla sem kolem odpadků, démon už jen pár kroků za mnou. Když i on míjel kanape, ozval se řev. Otočila sem se a všimla si, že démon má v zádech vraženej meč. Prudce se otočil a tím ho vytrhnul původnímu majiteli z ruky.
Se zuřivým řevem si meč ze zad vytáhnul. Zahodil ho mým směrem a vypadalo to, že na mě úplně zapomněl. Teď se věnoval druhýmu útočníkovi.
Rozmáchnul se a mohutnou prackou zasáhnul svýho soupeře. Rána ho odmrštila na zeď a normálnímu člověkovi by určitě víc než jen vyrazila dech. Démon byl hned u něj, chytil ho pod krkem a hodil ho asi dva metry dál do uličky. Byli teď kus za hromadou odpadků, která mi sloužila jako chvilkovej úkryt.
Neváhala sem. Kdyby se dostali ještě dál do uličky, byl by můj démon asi úplně nahranej. Sebrala sem meč válející se mi u nohou.
Pomalu sem se plížila směrem k zápasící dvojici. Přestože se démon skláněl nad svojí obětí (a byl jí plně zaujat), byl pořád moc vysokej na to, abych ho mečem bodla někam, kde by to mělo nějakej efekt. Za pokus nic nedáš, pomyslela sem si.
Opatrně sem došla ke kanapi. Vypadalo to, že se můj démon snaží upoutat na sebe co nejvíc pozornosti. A dařilo se mu to.
Vylezla sem pomalu na starý kanape. Zavrzalo, ale démon si toho ani nevšimnul. Pořádně sem se odrazila a při dopadu na démonova záda sem mu zabodla co největší silou meč do krku.
Ozvalo se zachroptění následovaný vychrchláním několika krvavejch slin. Démon se ještě zachvěl ve smrtelný křeči než se zhroutil na svýho soupeře a zdechnul.
„Dík, to přišlo v pravou chvíli,“ zachroptěl. Pomohla sem mu vyhrabat se z pod tý smrdutý mršiny.
„Není zač,“ odpověděla sem a svezla se vyčerpaně na zem, zády opřená o navlhlou zeď. Na tváři se mi mihnul úsměv.
„Přijde ti na tom něco vtipnýho?“ zeptal se, zatímco si utíral z obličeje krev.
„Jen mám radost, že sme to zvládli. Byl to docela dobrej adrenalin, ne?“
„Jo, to určitě!“ zavrčel a přisedl si ke mně. „Kdybys tady nebyla, mohlo to dopadnout jinak.“
„Víš, co si myslím? Pořád si mě šmíroval. Tipla bych si, že sis mě obhlížel, protože sem ti přišla divná. Chtěl si zjistit, co sem zač. A podle mýho chování nebylo těžký odhadnout moje reakce. Takže ti muselo bejt jasný, že po tom tvým varování sem určitě přijdu. Jen teda nevím, proč bys to dělal,“ dodala sem trochu zaraženě. Začal se upřímně smát.
„Fakt dobrý!“ nepřestával se smát. „Máš úplnou pravdu. Jedinej háček je v tom, že sem zatím nezjistil, co seš zač. Budeš mi to muset prozradit sama.“
Překvapeně sem zamrkala. A v tu chvíli mi došlo, že při boji, nebo při útěku, to je fuk, mi někde vypadla kontaktní čočka.
„Sakra!“ zaklela sem a snažila se nějak si kočičí oko zakrýt pramenem vlasů.
„To je v pohodě, já sem zvyklej. Mimochodem, jmenuju se Damien,“ představil se a podal mi ruku. Stiskla sem mu jí. „Já sem Risa.“
Damien se pomalu zvednul.
„Myslím, že toho démona sme dneska zvládli dobře. Kdybys měla zájem, měl bych pro tebe dobře placenou práci.“
„Poslouchám…“

Z Damiena se vyklubal lovec démonů a všelijaký další havětě, za kterou si někdo zaplatí, aby jí odrovnal. Teda odrovnali. Je jich víc, prej taková menší skupinka. Teď nabíraj nový členy (radši sem se neptala proč) a když mě Damien potkal v tom dešti, něco mu na mě nesedělo. Šmíroval mě, aby zjistil, jaký mám schopnosti, popřípadě mě načapal, když je budu používat. Jenže se mu nic z toho nepoštěstilo, tak mě, přesně jak sem uhodla, nalákal do tý spleti temnejch uliček za barem Clav. Trochu mi pošramotil ego, když z něj vypadlo, že vůbec nebyl nahranej, jak sem si myslela, ale jen ze sebe dělal oběť, aby se ukázalo, co ve mně je. Můj argument, že se ze mě taky nic vyklubat nemuselo, přešel lehkovážným mávnutím ruky.
Pořád se ze mě snažil vypáčit, co sem vlastně zač.
„Já to nevím. Sem člověk, jenže místo psychickýho nadání na magii sem podělila spíš fyzický podivnosti. Ty kočičí oči maj přesně tu vlastnost, jakou bys čekal u svýho mazlíčka - vidím i ve tmě. A jenom podle čuchu dokážu poznat, kde je kolik lidí, co sou zač, nebo je jen sledovat po jejich stopě. Obzvlášť silně vyvinutej nos mám na ´nelidi´. Potom, co zaregistruju jejich stopu, už se neřídím nosem, ale takovou ujetou analýzou, která mi probíhá v hlavě. Rozeznám různý složky tý stopy. Nedokážu to vysvětlit líp,“ shrnula sem to, jak nejrychlejc sem dokázala.
„A co sem podle tebe já?“ zeptal se samolibě.
„Ty seš taková záhada,“ přiznala sem. „bez urážky, když sem poprvý ucítila tvojí stopu, udělalo se mi zle. Zamotala se mi hlava a upadla sem na chodníku. Chvíli sem žila v domnění, že to je stopa toho braskýho démona. Tvoje stopa po sobě zanechává nádech rozkladu a je doslova nasáklá zlem. Ale takovým zlem, který ani nedokážu popsat slovy. Vyvolalo to ve mně tak velkou vlnu děsu, že si to ani nedokážeš představit.“
„Ale dokážu,“ přerušil mě a i přes to, co sem mu právě řekla, se usmíval.
„Není pochyb o tom, že seš démon a hodně mocnej démon. Ale nedokážu to určit přesně. Vrtá mi to hlavou. V tý tvý stopě je něco divnýho. Jako by ses snažil něco skrýt… Skoro jako bys měl kolem sebe nějakou ochranou auru.“
„Taky že mám. Ale že je ochranná, to bych zrovna netvrdil. Aspoň ne pro mě,“ řekl a ukázal na stříbrnej obojek, kterej měl na krku. Zdál se mi obyčejnej, než sem si všimla jemnejch run, vytepanejch po celým jeho obvodu. Nikde nebyla ani stopa po nějakým zapínání.
„Je na tobě něco fakt divnýho. Totiž, i když se chováš jako klaďas, mám pocit, že tvoje podstata je zlá… Jestli víš, co tím myslím.“
„Vím.“
„A tohle,“ ukázala sem na obojek. „byla dobrovolná akce?“
„Jo. Ne každej si může vybírat, jako co se narodí,“ ušklíbnul se.
„Ale aspoň se tě už nebojím,“ dodala sem. Opatrně se usmál.

Mířili sme k jeho bytu, kde se měl konat jakejsi pohovor uchazečů o místo v jejich lovecký bandě. Volný sou dvě místa a ostatní tři členové taky někoho přivedou. Pochybovala sem, že bych měla v takový konkurenci aspoň nějakou šanci.
„Chovej se jako doma,“ řekl, když mě pustil do bytu.
Byt byl docela prostej. Starší nábytek, nic moc. Ale byla tu obrovská knihovna plná starejch knih o démonologii, exorcismu a čarodějnictví.
Sedla sem si do jednoho křesla a Damien mi přines z kuchyně plechovku piva. Neprotestovala sem a vzala si ji. Natáhla sem si nohy a odpočívala. Damien na mě zíral. On na mě pořád zíral. Troufám si tvrdit, že se pořád snažil odhadnout, co sem zač.
Vzduch naplnila směsice novejch pachů.
„Jde ti návštěva,“ prohodila sem do ticha.
„Já vím. Otázkou je, jestli ty víš, kdo to je?“ odpověděl. Zavětřila sem. Dva z nich byli taky démoni, jeden upír a nějakej dlak. Pak tam byl Nemrtvý a nějakej míšenec, nejspíš člověk a vlkodlak. Žádná ženská.
Řekla sem to Damienovi. Zatvářil se uznale.
„Aspoň vím, co si přivedli ostatní,“ usmál se.
Chvíli na to, se ozvalo zaťukání. Damien šel otevřít a dovnitř se nahrnulo šest lidí. Tři byli dost překvapený, takže nebylo těžký poznat, že do původní skupiny patří, upír, dlak a Nemrtvý.
„Žertuješ?“ vyjel na něj okamžitě ten dlak. Damien ho umlčel pohybem ruky a pokynul ostatním, aby se posadili, kam je libo.
„Takže se pochlubte, co máte!“ zavelel Damien nevzrušeně. Každý z nově příchozích se představil a popsal, nebo ukázal svoje schopnosti. Bylo mi jasný, že nemám šanci. Oba démoni byli silný a vynikali v boji. Ten míšenec měl nějaký schopnosti jako já, až na to, že když se napil krve, řádil jak černá ruka. A pak sem přišla na řadu já.
„Ehm, no já sem Risa. Vidím dobře ve tmě, věštím z run, praktikuju rituální magii a dokážu podle pachový stopy, kterou kolem sebe každej šíří poznat, co je kdo zač, odkud přichází…“ pak sem zmlkla a zase si sedla zpátky. Byla sem v rozpacích.
„To je všechno?“ začal se smát jeden z démonů. Ostatní se ale tvářili vážně.
„Na slovíčko Damiene,“ zašeptal dlak. Odtáhnul Damiena do kuchyně, upír je následoval. Naštěstí sem se nezmínila o tom, že víc jak dobře slyším… prostě jak kočka.
„Tohle sme si nedomluvili!“ obořil se na něj dlak. „Je to člověčice!“
„Jo, je to ženská! Tohle nepůjde,“ přidal se upír.
„Potřebujem někoho, kdo nás upozorní, až se něco bude blížit a ještě by nás mohla chránit kouzlama“
„Sejmou jí, jen co vyrazíme na první akci!“ zaprotestoval dlak.
„Probodla krk braskýmu démonovi, myslím, že se o sebe dokáže postarat,“ oponoval mu Damien.
„Nelíbí se mi to. Percy takhle zařval, když se pokoušel zachránit raněnou Sarah. Zdechli tam voba, protože na sebe přitáhla akorát další démony. A prohnat si kulku hlavou není zrovna hrdinství. Percy pak nechal Dannyho na holičkách kvůli ženský a nakonec je to všechny stálo krk! Já do party další holku nechci!“ tím dal dlak najevo, že tuhle debatu končí.
Dál sem radši neposlouchala. Bylo mi jasný, jak to skončí.
Začala sem se balit. Všichni na mě blbě čuměli. Jedinej v pohodě byl ten vlkodlačí míšenec. Oblíkala sem si kabát, když mě Damien zarazil.
„Kampak? Odcházíš tak brzo?“
„Ještě něco mám.“
„Tak to koukej odvolat, protože člen party nikdy neodchází, pokud se na tom všichni nedohodnou!“ zavrčel na mě dlak. Vyvalila sem oči, stejně jako ostatní v místnosti.
„Sylšelas, seš v partě. Tak si zase koukej sednout na zadek a poslouchat,“ naprosto vyvedená z míry sem se vrátila na svoje místo.
Oba zbylí démoni byli slušně vyhozeni pryč. Místo sem dostala já a dlačí míšenec jménem Ray.

„Myslím, že oba víte, o co tu jde,“ začal upír. „Jmenuju se Jonathan, náš kamarád Richard je menší medvědodlak, Jonas je Nemrtvý – fakt machr. A kápo týhle bandy je Damien. Takže vítejte,“ dostali sme kázání, že jestli to nebudem brát vážně, můžem klidně vypadnout.
Na řadu přišlo pár rad, ohledně démonů a pár poznatků z jejich dřívějších lovů.
„Zapomeňte na zákon o zachování hmoty. Ve styku s peklem to neplatí. Jasně, sou tady nějaký omezení, jako že se třeba mrňavej imp nemůže vzhledově proměnit do velikosti dospělýho chlapa. Ale není problém, aby se třeba tady Damien proměnil v tří metrovou obludu. Některý démoni se dokážou změnit i víc.“

Takovýhle přednášky nám zabraly skoro měsíc. Počítám do toho i nějakej menší výcvik. Většinou si ze mě dělali srandu, protože ty jejich různý chvaty a bojový triky mi moc nešli. Ale jak řekl Damien, nevadí to, protože já většinou nebudu moc vystrkovat nos. Spíš budu ostatním krejt záda (takže zas budu někde zalezlá jak největší zbabělec). Musela sem si pořídit dlouhej černej plášť, jako všichni ostatní. Rodiče byli nadšený – mysleli si, že sem se konečně dala na správnou cestu. Kdyby se dozvěděli, na co to doopravdy mám, trefilo by je! Nepopiratelná výhoda takovejhle plášťů je, že sou praktický – můžete pod ně schovat spoustu věcí, jako třeba athame nebo příruční batůžek s věcma potřebnejma na rituály.
A pak to přišlo – první kšeft. Konečně pořádná akce. Všichni říkali, že je to nějaká, až trapně lehká věc, takže se akorát pořádně zaučíme v terénu.

„Tohle sou komunikační krystaly. Naše vědomí díky nim bude propojený. Budeme navzájem vědět, co se s ostatníma děje. Jde skrz ně posílat myšlenky, takže si na to dávejte bacha,“ rozdal nám Jonathan přívěsky s perfektně vybroušeným krystalem křišťálu.
„Nosit na kůži,“ dodal Damien.
„Aby bylo jasný,“ vložil se do toho Richard. „jedem jako tým, ale zároveň každej sám na sebe. To neznamená, že si bude kdokoli hrát na přiblblý hrdiny! Ale když se někomu něco stane, nebude s tím otravovat ostatní, oni se to stejně dozvědí. Přednější je dodělat tu bestii, kvůli který sme přišli. Raněný musej počkat, bez ohledu na to, kdo to je! Když se bezhlavě vrhnete na pomoc svýmu kámošovi, ohrozíte tím všechny! Nikdy nesmíte svýho parťáka nechat o samotě, jasný?“ a s pohledem upřeným na mě dodal: „Takže, až z tebe bude s každou další kapkou krve unikat život, tak ne, že na nás budeš přes krystal řvát, ať ti pomůžeme, protože chceš žít,“ to mě vážně dorazilo. Všichni byli v pohodě, ale Richard mě fakt nesnášel. Po tom rozhovoru, kterej sem vyslechla se mu nedivím. Jediný, co by mě zajímalo je to, jestli miloval Sarah, nebo jestli byli Danny, či Percy jeho blízký přátelé. Nebo obojí…

„Takže jde o dva impy – brnkačka. Jonas, Risa a já půjdem po tom, co se zdržuje ve starý továrně. Ray, Jonathan a Richard najdou toho druhýho. Sraz maximálně o půlnoci u mě doma, pak se jde na pátračku.“
Rozdělili sme se a vyrazili.
Netrvalo to dlouho a na obzoru se začal rýsovat starej tovární komín. Přelízt zamčenou bránu do rozpadlýho objektu továrny nebyl problém.
Když se moje noha dotkla drobnýho štěrku, zašátrala sem radši po prvním ochraným kouzle, který sem našla. Na pásku mi viselo připevněnejch několik hliněnejch destiček s runama. V každý bylo připravený nějaký kouzlo, který sem zvládla (takže jedině ty, připravený doma v klidu při rituálu, pro mě holt neexistuje žádná improvizace).
Obezřetně sme se blížili k hlavnímu vstupu do továrny, kterej byl pootevřenej. Ucítila sem stopu. Kromě pekelnýho smradu, na kterej sem si díky Damienovi už zvykla, se tam objevil i náznak jakýsi škodolibosti. Byla sem na toho démonka zvědavá, ještě nikdy sem impa neviděla.
Překvapilo mě, když sem na volným prostranství mezi starejma zrezlejma kontejnerama uviděla malý dítě, jak se cpe odpadky (Damien mi později vysvětlil, že se impové povětšinou živí lidským masem). Bylo to nechutný!
Jakmile mě zmerčil, přestal se cpát a s výrazem radosti malého dítěte ke mně začal ťapkat. Chvilkama si tlesknul do dlaní a uculil se na mě. A pak se zarazil. Snažil se ke mně dostat ještě blíž, ale nešlo to. To byl důkaz, že moje kouzlo je spolehlivý.
Jeho výraz se změnil. Radost ustoupila nepochopení a následně vzteku. Začal se měnit. Do výšky moc nevyrost, ale místo nohou měl najednou dvě kopýtka. Na hlavě mu pučelo něco, co by se možná jednou mohlo nazývat rohy, ale teď to působilo spíš směšně.
Začal vztekle bušit do mojí magický bariéry. Posunula sem její hranici, aby vydržela dýl. To ho trošku navnadilo a ještě se přiblížil. Cenil na mě řadu ostrejch zubů. Pak zjistil, že dál to zase nejde. Zasyčel a začal zuřivě máchat krátkýma ručičkama.
To, o co se snažil, evidentně nevycházelo podle jeho představ. Mám podezření, že ho dost rozladilo, když se mu kolem obou ručiček stáhly dvě provazový smyčky. Syčel a házel sebou, ale Damien s Jonasem ho drželi pevně.
„Je na čase, abys zabila svýho prvního impa,“ nadhodil Jonas.
„Vem si můj meč,“ vyzval mě Damien. Poslechla sem a vytáhla z pochvy u jeho pasu meč. Nevěděla sem, kam mám bodnout, aby imp trpěl co nejmíň.
„Bodni ho normálně do břicha,“ poradil mi Damien, když viděl moje rozpaky.
Napřáhla sem se, připravena ke smrtelné ráně. Oba dva ustoupili o něco dozadu, ale provaz drželi stále napjatej, aby se imp moc nemrskal.
Bodla sem… a nahodila mě sprška impovejch fosforeskujících tělních tekutin. Damien i Jonas se smáli, až z toho brečeli.
„Tohle mě vždycky dostane,“ zalykal se Damien.
„Fakt vtipný,“ zavrčela sem a utřela si cípem pláště ten hnus z obličeje. Z impova těla toho moc nezůstalo, jen taková slizoidní kaluž. Podívala sem se na sebe – byla sem celá zeleno-žlutá od impovejch vnitřností. Zamračila sem se na ty dva… pořád se smáli.
„Máme hotovo, takže bysme možná mohli jít, ať zbytečně nevyvoláme poplach,“ navrhla sem a se vztyčenou hlavou sem zamířila zpátky k Damienovu bytu.

Druhá skupina dorazila chvíli před náma. Jen co sem se podívala na Raye, bylo mi to jasný. Oba sme se začali smát.
„Taky tvůj první imp?“ zeptal se. Přikývla sem.
„Rayovi to šlo skvěle!“ pochvaloval si Richard. Snažila sem se nedat najevo svoje rozhořčení, že se mě Damien ani Jonas nezastali.
Chvíli se debatilo, pak se rozdělil výdělek (byl docela ubohej) a všichni sme se rozešli domů.

Dostali sme ještě několik zakázek, ale nebylo to furt nic slavnýho, takže sme se spíš flákali po barech. Nakonec sme se ale dočkali a Damien přišel s tím, že si nás najal jeden pracháč, abysme pro něj sejmuli vyššího démona.
„Tak tady sou nějaký podklady,“ hodil před nás Damien desky. Nakoukla sem Rayovi přes rameno. Zrovna koukali na fotku toho démona. I v lidský podobě vypadal trochu děsivě. Byl vyšší než Damien (a to je co říct), ramena dost široký na to, abych se do nich já vešla na šířku dvakrát, ostře řezaný rysy obličeje a zlej kukuč. V deskách byla spousta informací – kam chodí, s kým se stýká… ale nebylo tam blíž určený, jakej typ démona to vlastně je. Určení vyšší démon, je všeříkající nic.
„No, teď bys nám mohla bejt užitečná,“ prohodil Richard.

Takže teď sedím u baru navlečená v krátkejch černejch šatech a popíjím nějakej koktejl. Vedle mě sedí Damien a nenápadně pozoruje okolí. Jednoduše řečeno… skončila sem jako návnada (aspoň už vím, proč Richard nakonec přistoupil na to, aby mě vzali). Jediný štěstí, že hrála aspoň dobrá muzika.
„Nudím se, pojď si zatancovat,“ navrhla sem Damienovi.
„Zbláznila ses?“ obořil se na mě.
„Fajn, půjdu sama.“ odsekla sem.
Našla sem si dobrý místo na parketu a začala se vlnit do rytmu hudby. Po chvíli se ke mně přidala partička nějakejch kluků. Hudba se rozjela a my taky.
Skvěle sem si to užívala, až do okamžiku, kdy mě jeden z kluků zaklonil a v tu chvíli se moje oči střetly se zářivě zelenejma očima démona, kterýho sme hledali. Takže Damien byl buď úplně slepej, nebo chtěl, abych na to přišla sama.
Počkala sem, až skončí písnička, pak sem se klukům omluvila a odešla sem na záchod. Tam sem na sebe chvíli koukala do zrcadla. Když sem usoudila, že už nebudu podezřelá, odešla sem. V chodbičce nebylo ani živáčka, tak sem zamířila k východu… a pak sem do něj málem vrazila ve dveřích.
„Pardon,“ vymáčkla sem ze sebe.
„V pohodě,“ usmál se a obešel mě.

„Je tady,“ oznámila sem tiše Damienovi, když sem si k němu přisedla.
„Já vím. Přišel, když si tancovala.“
Po chvíli sme odešli.

Dva dny na to sem šla do baru sama. Seděla sem zase u barovýho pultu a přemýšlela, proč sem vlastně tady. Damien mi výslovně zakázal, abych sem chodila sama. Troufám si říct, že Richard by oproti tomu z toho byl nadšenej. V tomhle baru byla spousta potvor, který kolem sebe šířili nelidský stopy, ale žádná nebyla podobná tomu, co sem hledala. Vlastně ani nevím, co sem hledala, protože minule sem jeho přítomnost nevycítila. Poznala sem ho, až když sem ho uviděla. Bylo to zneklidňující. Neukázal se, tak sem se chystala k odchodu.
Narazila sem na něj ve dveřích. Minula sem ho a chtěla sem pokračovat dál, ale zastavil mě.
„Doufám, že na sebe příště narazíme jinde než ve dveřích,“ usmál se. Ten úsměv mi skoro podlomil kolena. Stačilo si ale připomenout, že je to naše další oběť a vrátila se mi ztracená rovnováha.
„Snad budu mít to štěstí,“ vyloudila sem na tváři ten nejkouzelnější úsměv, co sem dokázala a pokračovala sem v cestě.

Naše práce nebyla časově nijak omezená, takže sme si dávali na čas. Všechno musí bejt dokonale naplánovaný. Damien byl ještě několikrát obhlídnout ten bar, ale neměl štěstí. Dala sem tomu týden a pak sem bar znova navštívila.
Seděla sem a v klidu popíjela bílý víno. Z repráků se zrovna linuly tóny mojí oblíbený písničky a já si klepala nohou do rytmu. Někdo si vedle mě sednul.
„Tak koukám, že mám dneska konečně štěstí,“ oslovil mě.
„Ahoj!“ pozdravila sem ho a dál sem se věnovala svojí skleničce.
„Čekáš na někoho?“
„Ne.“
„A já si říkal, že tady třeba čekáš na mě,“ posteskl si. Neubránila sem se úsměvu.
„To je lepší,“ usmál se taky. „Povíš mi, proč tady teda sedíš sama. A pravdu.“
Nějak sme se zapovídali a já úplně zapomněla, že se ho mám nenápadně vyptávat na věci, který by nám pomohli ho odstranit.
Čas rychle plynul. Musela sem Zackovi (tak se jmenoval) slíbit, že zase přijdu, než mě pustil. Neměla sem nic, co by nám bylo k užitku, takže sem neměla sebemenší výčitky z toho, že se s ním znova sejdu. Docela sem se těšila.

Tentokrát už tam čekal. Seděl u stolku, a když sem vešla, zamával na mě. Podařilo se mi získat o něm konečně nějaký osobnější informace. Ale pak se to zvrtlo.
„Minule sem si všimnul, že ráda tancuješ…“
„Jo, mám tanec ráda.“
„Nezatancujem si?“ zeptal se z nenadání.
„Co – cože?“ vykoktala sem překvapeně. To bych fakt nečekala. Ale jelikož opravdu ráda tancuju, neodmítla sem.
Ukázalo se, že je to dobrej tanečník. Jen sem si připadala trochu hloupě, vzhledem k tomu, že sem mu sahala sotva po prsa. Zaklonila sem hlavu, abych mu viděla do očí, tak podobnejch těm mým. Měl delší tmavý vlasy, a když se podíval na mě, spadla mu ofina do očí. Nebyla sem si jistá, jestli můžu věřit svejm kolenům. Musela sem se sama sobě zasmát.
„Co je?“ zeptal se nechápavě.
„Proč musej bejt všichni kluci tak vysoký?“
Bylo to příjemně strávený odpoledne. Doma sem si pak musela připomínat, co je zač a proč sem se s ním vlastně seznámila. Pomohla až studená sprcha. Rozhodla sem se, že se s ním už nesejdu, i přesto, že sem mu kejvla na další schůzku.

Myslela sem si, jak nejsem chytrá. Jenže po dvou týdnech mě přešel humor. Zack na mě čekal před univerzitou. Nemohla sem se tvářit, že sem si ho nevšimla.
„Víš, že sem na tebe čekal, Riso?“ začal vyčítavě.
„Já vím. Moc se omlouvám, ale něco mi do toho přišlo.“
„Jasně. Za koho mě máš, abych ti to věřil?“ zeptal se výsměšným tónem.
„Věř si, čemu chceš,“ odsekla sem a zamířila domů. Jenže Zack šel se mnou. Nejdřív se snažil zapříst nějakej rozhovor, ale když zjistil, že se mnou nebude řeč, vzdal to.
Začalo pršet. Přidala sem do kroku a doufala, že toho Zack nechá. Nenechal.
Už sem byla na dohled od domu, když se Zack zastavil a prudce mě k sobě obrátil čelem.
„O co ti jde?“ zeptal se nepřátelsky.
„Teď už o nic.“
„A to mám chápat jak?“ zavrčel.
„Jednoduše. Před čtrnácti dny mi o něco šlo, ale už sem ztratila zájem,“ odpověděla sem ledově. V očích se mu zablesklo. Přitáhnul si mě blíž a srdce mi začalo bušit jak o život. Všimla sem si jedný zajímavosti – na krku měl stejnej obojek jako Damien.
„Tak se měj,“ rozloučil se a zmizel v dešti.

„Hele, nejsem si jistá, že bysme ho měli zabíjet,“ Nadhodila sem na poradě u Damiena doma.
„Ty ses zcvokla?“ vyjel na mě Richard.
„Ne, ale myslela sem, že zabíjíme jen ty démony a jiný potvory, který někomu nějak ublížili a on se zdá neškodnej.“
„To se ti zdá, protože si s ním strávila tolik času,“ odseknul mi.
„To není pravda,“ oponovala sem mu. „Má na krku stejnej stříbrnej obojek, jako Damien!“ snažila sem se podat nějakej rozumnej argument. To všechny na chvíli umlčelo.
„Myslím, že nikdy nikoho nezabil. Vím, že je to démon, ale to je Damien taky. Troufám si tvrdit, že vím, proč oba nosej ty obojky. Podle mě to nějak poutá to zlo, co je v nich. A když udělal takovýhle opatření, tak přece nemůže bejt zlej.“
„Jenže nám může bejt ukradený, jestli je hodnej, nebo zlej. My sme dostali zaplaceno, abysme ho voddělali, a to taky uděláme,“ utřel mě Richard.
„Možná bysme se nad tím měli zamyslet,“ zastal se mě Jonas. Ray souhlasně přikývnul. Teď všechno záviselo jenom na Damienovi.
„Už sme dostali zálohu. A tenhle člověk nepatří k těm, který by to nechali jen tak bejt, kdyby sme tu práci neodvedli. To radši on, než já,“ rozhodl Damien.
„Takže se rozhodni, na čí straně seš…“ upozornil mě Jonathan.
„To je snad jasný, ne?“ odpověděla sem kysele.

Ten večer se mi neusínalo moc dobře. Musela sem pořád myslet na to, jak by to šlo udělat nějak jinak. Byl tak milej… Richard měl pravdu, že všechny přivedu do průšvihu. První kšeft a už to bylo tady! Příště už prostě nebudu dělat žádnou pitomou návnadu!
Pořád sem před sebou viděla Zackovu tvář… a pak mi najednou došlo, že už nespím. Chtěla sem vykřiknout, ale Zack mi zacpal pusu dlaní. Sáhla sem si na krk, ale sotva sem se komunikačního krystalu dotkla, chytil mi ruku a pak mi strhnul krystal z krku. Jeho oči už nebyly krásně zelený, ale černý a plný hněvu.
„Nebudeš křičet?“ zeptal se šeptem. Zavrtěla sem hlavou, že ne.
Pustil mě, ale byl pořád v pohotovosti.
„Co chceš?“ zeptala sem se ho přiškrceným hlasem.
„Od tebe nechci nic. Přišel sem tě varovat.“
„Před čím, prosím tě?“ neodpustila sem si sarkastickej tón.
„Před sebou,“ oznámil suše. „Vím, o co jde tobě a tý bandě, ke který patříš, ale nebudu se snažit se v ničích očích ospravedlňovat, s tím nepočítej.“
„Já vím…“
„Ne, nevíš!“ okřikl mě. „Nevíš nic! Ani ty, ani ta tvoje banda blbečků, který si hrajou na velký vrahouny. Jejich pověst je předešla a já nikoho nepodceňuju, ale věř, že nikdo z vás nemá ani tušení, s čím si zahráváte!“ zasyčel. Naběhla mi husí kůže.
„Měl bys vědět…“ začala sem, ale přerušil mě.
„Já to vím, a proto sem tě taky přišel varovat. Můžu ti odpřísáhnout, že přijdu tam, kam mě vylákáte, přijdu a všechny vás zabiju. Tobě dávám možnost volby. Záleží to jen na tobě.“
„Nemůžu…“ hlesla sem. „Sou to moji přátelé.“
„Asi sem byl blázen, když sem si o tobě myslel totéž,“ zašeptal.
„Nemůžu…“ zopakovala sem téměř neslyšně. Zack se ke mně naklonil. Všimla sem si, že jedna z run na obojku začala slabě zářit. V jejím světle bylo vidět, že má Zack pod ním zarudlou kůži a rýsující se modřinu. Hlavou mi proběhla myšlenka, kdy se mu to asi stalo, protože odpoledne ji ještě rozhodně neměl.
Odhrnul mi pramen vlasů z obličeje a runa se ještě víc rozzářila. Oči měl už zase zelený.
„Pak tě zabiju, stejně jako ostatní,“ zašeptal téměř s lítostí v hlase a zadíval se mi do očí.
„Blíží se Ray,“ upozornila sem ho, když sem zaregistrovala jeho stopu. „Asi zachytil ten slabej kontakt na mým krystalu,“ dodala sem omluvně.
Zack vstal z mojí postele a než sem se nadála, byl pryč. Měla sem o čem přemýšlet…
Damien svolal válečnou poradu, ve starým kostele za městem. Ještě sem tam nebyla, i když sem nad tím už párkrát přemýšlela.

Z venku kostel vypadal spíš jako zřícenina. Uvnitř bylo ale překvapivě dost místa. Zůstalo tam pár starejch lavic. Oltář byl už zbořenej, okna vymlácený. Jediný okno, který zůstalo v celku, bylo kulatý vitrážový okno, těsně pod stropem. Byl na něm vyobrazenej anděl. V koutě stály dvě starý, napůl rozpadlý zpovědnice. Na obou stranách bylo několik sloupů, který tvořily jakýsi podloubí. Na koncích byly schody, vedoucí na ochoz. Nad oltářem byly zbytky starejch varhan. Píšťaly se válely všude a tři trčely přes zábradlí směrem do kostela. Všude byly vrstvy prachu. Skrz okno sem proudilo měsíční světlo a vrhalo na zem narůžovělý a namodralý stíny.
Že to nebude asi tak úplně normální slezina, sem pochopila hned po příchodu, když sem uviděla, jak se Jonathan sklání nad Damienovým zápěstím a pije jeho krev.
„Démoní krev má fakt grády,“ pochvaloval si. „Vždycky si trochu dám, než dem na to.“
„Zbláznili ste se?“ vyjela sem na ně. „Vy ho chcete dneska sejmout?“
„A co si čekala?“ zeptal se ironicky Richard.
„Tohle rozhodně ne,“ zavrčela sem. „Proč ste mi něco neřekli? Mohla sem připravit pár ochranejch kouzel!“ vztekala sem se.
„Mysleli sme, že se ti to nelíbí a že do toho s náma nepůjdeš.“
„Tak to souhlasí, ale určitě bych vám nějak pomohla.“
„To by nám to bylo platný,“ zabručel Jonathan.
„Takže si nad tím jen tak chceš umejt ruce?“ zeptal se Damien.
„Takhle bych to nenazvala. Jen se nechci podílet na něčem, s čím hrubě nesouhlasím,“ odpověděla sem klidně.
„Jenže, už se na tom podílíš,“ odpálkoval mě Richard. „zase seš jenom návnada.“
„Použili sme ty tvoje runový destičky jako tenkrát na toho míšence v Surmitu.“
„Vy debilové!“ rozkřikla sem se na ně. „Ste fakt pitomý, nebo co? Takže ste z toho tady udělali past?“
„Jo,“ přikývnul Damien.
„Snažil sem se jim to rozmluvit,“ vložil se do toho Jonas.
„Ste fakt banda pitomců!“ hlas mi přeskočil o oktávu vejš, jak sem na ně řvala. „U toho vážně nemusím bejt. Mějte se!“ chystala sem se k odchodu, jenže kus před dveřma sem narazila do magický bariéry. Došlo mi to.
„Vy ste změnili vzor…“ zasténala sem. Richard se zazubil.
„Jo. Všechno se může dostat sem, ale nic se nedostane ven.“
„A to ti přijde jako geniální, že se tváříš tak samolibě?“ štěkala sem. „Vůbec vás nenapadlo, že ho nemusíte zvládnout a že to bude past spíš pro vás?!“
„Prosím tě, zvládli sme už horší,“ smetl Jonathan můj argument ze stolu. Když sem si vybavila tu zlobu, která včera ze Zacka čišela, silně sem o jeho slovech zapochybovala.
„Kde je nějaká destička?“ zavrčela sem rozzuřeně.
„Snad si nemyslíš, že ti to řeknem.“
„Nebuď blbej, Richarde a řekni mi, kde je nějaká destička!“
A pak kostelem prolítnul závan ledovýho vzduchu. S ním přišla i vlna vzteku a nenávisti, po včerejšku tak charakteristická pro Zacka.
„Kde sou?“ zavřískla sem a nesnažila sem se ani zakrejt svojí paniku.
„Myslím, že se blíží,“ prohodil Richard samolibě. Než sem se nadála, byli všichni pryč – schovaný někde ve stínech. Zůstala sem tam dole úplně sama.

Vchodový dveře se za hlasitýho zavrzání otevřely. Dovnitř vešel Zack.
„Doufal sem, že tě tu neuvidím,“ řekl smutně místo pozdravu. Jeho oči byly černý a mně bylo jasný, že nebude mít žádný slitování… ani se mnou.
Všimla sem si stínu, kterej se mihnul na ochozu. Doufala sem, že to nechaj bejt, ale věděla sem, že to je bláhová víra.
Zack obhlížel okolí a odhadoval situaci. Vypadal překvapivě klidně. Když viděl jenom mě, asi se rozhodnul nechat mě milostivě bejt. Otočil se a zdálo se, že se má k odchodu. Jenže těsně před dveřma narazil, jako já, na magickou bariéru. Chvíli jí dotykem zkoumal, a když mu konečně došlo, o co jde, obrátil se se zlobným zavrčením ke mně.
Směrem k Zackovi vystřelil provaz. Prudce se otočil a provaz bez sebemenších problémů chytil. V tu ránu ale letěl další z druhý strany. Trhnul provazem, kterej držel v ruce tak silně, že Ray, držící druhej konec provazu, ztratil rovnováhu a přepadnul přes ochoz.
Vzduchem zasvištěl nůž. Zackovy oči zaplály zuřivostí. Na jeho obojku se rozzářilo pár run a ze zad mu bleskovou rychlostí vyrostly dvě velký blanitý křídla, každý zakončený ostrým trnem, připomínajícím dráp.
Křídlem nůž odrazil a ten neškodně zazvonil o kamennou podlahu. Pak křídla složil na zádech a vyrazil k Rayovi, kterej se sbíral ze země.
„Ne!“ zakřičela sem, ale nevěnoval mi sebemenší pozornost.
„Můžem to vyřešit jen ve dvou,“ vavrhnul Damien a seskočil dolů z ochozu. Zack si ho změřil nedůvěřivým pohledem, ale nakonec souhlasil.
Začali kolem sebe kroužit jako dva supi. První výpad udělal Damien. Odněkud vytáhnul meč a seknul po Zackovi. Ten neměl problém se útoku vyhnout. Damien dělal jeden výpad za druhým a Zack se jim úspěšně vyhýbal. Pak se situace změnila a Zack přešel do útoku. Ohnal se po Damienovi jedním z křídel a málem ho zasáhl. Damien uhnul, ale Zackovi to poskytlo čas, aby se dostal blíž. Než se Damien vzpamatoval, inkasoval ránu pěstí a odporoučel se na všechny čtyři. Když se zvedal na nohy, sebral ze země kus nějaký rozbitý sochy a z otočky jím praštil Zacka do spánku. To ho na chvíli vyvedlo z rovnováhy, čehož Damien patřičně využil k dalšímu, tentokrát úspěšnějšímu, útoku a seknul Zacka přes hruď.
Zacka to rozzuřilo a nehledě na Damienův meč, přešel suverénně do pěstního útoku.
Utržil několik sečnejch ran, ale nakonec se mu stejně povedlo dostat se k Damienovi tak blízko, aby ho zas praštil. A ne jednou. Druhou ranou srazil Damiena na zem a kopnutím ho převrátil na záda. Trnem na křídle mu probodnul rameno, čímž ho udržel na zemi a začal ho pěstí mlátit do obličeje. To už ale začaly zářit i runy na Damienově obojku a ze zad mu začaly pučet křídla. Byly podobný těm Zackovejm, ale byly spíš do červena.
Damien chytil Zacka pod krkem, vytrhnul trn jeho křídla ze svýho ramene a shodil ho ze sebe. Začali se bít na pěsti. Meč se válel nedaleko, ale nikdo si ho nevšímal. Řezali se jak psi. Ozvalo se hnusný křupnutí, to když Zack zlomil Damienovi jedno křídlo. Oba během boje trochu zmohutněli a jejich oblečení začalo povolovat ve švech.
Bylo těžký určit, kdo má na vrh, ale vzhledem k tomu, že nikdo nešel Damienovi pomoct to vypadalo, že všichni věřej v jeho vítězství. Já byla skeptičtější.
A ukázalo se, že právem. Když už to vypadalo, že Damien začíná vyhrávat, hodil ho Zack ohromnou silou proti jednomu ze sloupů podpírajících ochoz. Zapraskalo to, jak tím narušili stabilitu sloupu a tím i celýho ochozu. Zřejmě zapraskaly a Damienovi kosti, protože po pádu na zem zůstal nehybně ležet. Křídla pomalu zmizela a místo nich zůstalo jen rozervaný tričko.
Něco se kolem mě prohnalo obrovskou rychlostí. Až po chvíli mi došlo, že to byl Jonathan.
Během pár vteřin, ještě než Damien dopadnul na zem, omotal Zackovi ruce postříbřeným řetězem. Jeden konec třímal Jonas a druhej Jonathan. Zacka to očividně zaskočilo. Hned sem pochopila, jakej to má význam.
Zackovi zmizely křídla a vrátil se (nedobrovolně) do svý původní velikosti. Na jeho výrazu bylo znát, že mu stříbrnej řetěz není zrovna příjemnej. Jonas s Jonathanem se k němu začali přibližovat, řetěz pořád napjatej. Ray se k němu opatrně blížil ze zadu.
Pak Zack všechny překvapil. Z úst se mu vydral nelidskej výkřik. Runy na obojku doslova zaplály. Vyrostly mu zase křídla, tentokrát ještě větší a začal nabírat na výšce. Byla sem mu po prsa, ale teď sem mu sahala sotva po pás. Na hlavě se mu objevily dva rohy, zahnutý dozadu, ale pořád se na něm daly najít stopy lidskosti. Jeho kůže byla černá, stejně jako křídla a kolem něj neustále vířila podivná černá mlha. Nepochybovala sem, že tohle rozhodně nebylo všechno. Kdyby se mu tomu obojku něco stalo, byl by nejspíš ještě jednou takovej!
Jonasovi i Jonathanovi vyklouznul řetěz z rukou. Zack je sevřel a začal se s nima rozmachovat v hrozivých kruzích. Nejdřív se netrefil, ale když máchnul řetězama proti sobě, Jonas dostal plnej zásah do hrudi a odlítnul až ke zničenýmu oltáři – dobrejch šest, sedum, metrů. Jonathan byl rychlejší a tak Zackovi zabralo víc času, než ho zasáhnul, ale povedlo se mu to. Pak se zaměřil na Richarda, kterej se snažil dostat k Damienovu meči.
Zakroužil jedním řetězem nad hlavou a ohnal se jím proti Richardovi, ten včas uhnul. Na podruhý neměl takový štěstí. Řetěz ho zasáhl a způsobil mu ošklivou popáleninu – jako dlak byl Richard hodně citlivej na stříbro.
Zack při dalším útoku už líp mířil a řetěz se s přesností omotal Richardovi kolem předloktí. Vzduch naplnil zápach spálenýho masa a Richardův bolestnej řev. Sledovala sem, jak se mu řetěz propaluje hloub do masa a hrozilo, že se propálí dost hluboko na to, aby mu to oddělilo ruku. Zack se otočil a začal za sebou táhnout Richarda na řetězu směrem k oltáři, jako nějakýho mazlíka na vodítku. Richard se snažil vyprostit si ruku, ale dosáhnul jenom toho, že si popálil i tu druhou.
S Rayem sme se po sobě podívali a bylo nám hned jasný, co dělat. Vyběhla sem ze svýho úkrytu za jedním ze sloupů směrem k Richardovi. Ray udělal to samý a cestou sebral Damienův meč. Zabodnul meč do oka řetězu takovou silnou, že rozbil i kamennou dlaždici pod ním. Vyprostila sem Richarda z řetězu.
Podepřela sem ho z jedný strany, Ray z druhý a táhli sme ho pod sloupy. Byli sme skoro tam, když Ray zavyl bolestí. Vyděšeně sem se na něj podívala a všimla si, že mu z hrudi trčí trn Zackova křídla. Překvapeně se na mě podíval a pak se svez po sloupu na zem, zanechávaje za sebou krvavou šmouhu.
Něco zasvištělo vzduchem. Instinktivně sem se skrčila a řetěz mě jen taktak minul. Richard to štěstí neměl a odletěl mezi starý lavice… už se nezvednul. Zack se k mojí velký úlevě šel vypořádat nejdřív s ním.
Přiklekla sem si k Rayovi.
„Vydrž!“ šeptala sem. Nemohla sem ho tady nechat umřít! Utrhla sem kus svý košile a ne zrovna šetrně, sem mu jí nacpala do rány.
„Krev…“ promluvil přerývaným dechem. Nechápala sem. A pak mi to došlo. Z jeho opasku sem vyndala zavírací nůž. Ani sem o tom nepřemýšlela, řízla sem se do zápěstí a přiložila sem ho k Rayovým rtům. Cítila sem, jak mi horká krev stéká po kůži.
Ray nejdřív nereagoval, ale když mu do krku steklo pár kapek mojí krve, jakoby ožil a začal lačně pít, v očích omluvnej výraz.
Po pár vteřinách mojí ruku odstrčil.
„Dík, budu v pohodě,“ zamumlal. Za pomoci jeho nože sem si zničila další kus košile a zavázala sem si poraněný zápěstí. Vrazila sem Rayovi do ruky svoje ochranný kouzlo.
„Kde sou?“ zeptala sem se.
„U píšťal…“ Ale zbytek jeho odpovědi sem neslyšela, protože mě prudkej náraz odhodil až ke schodišti.
Když sem se vzpamatovala, začala sem se drápat nahoru do schodů. Někdo mě ale chytil za nohu a strhnul mě dolů. Bolestivě sem narazila na hranu schodů. Otočila sem se, jen proto, abych viděla Zackův vzteklej výraz. Už sem se viděla v truhle, když mu tělem projela zářivá čepel. Pustil mě a obrátil se k dalšímu útočníkovi.
Neváhala sem a vydala sem se hledat do ruin varhanních píšťal ukrytou destičku, propojenou s kouzlem týhle pasti.

Zacka bodnul Jonas. Teď spolu zápasili mezi lavicema. Jonas se jen bránil, neútočil. Ale zasáhnul do toho Jonathan. Omotal Zackovi kolem krku zbytek postříbřenýho řetězu, kterej použil prve a prudce trhnul. Zacka to dostalo na kolena. Svíral řetěz rukama, ale Jonathan ho pevně utahoval.
Všimla sem si, že runy na Zackově obojku začaly pulzovat, bylo jich čím dál víc.
„Ne!“ vykřikla sem, když mi došlo, co to znamená. Jonathan se po mě ohlídnul a to dalo příležitost Zackovi. Povolil řetěz natolik, aby pod něj dostal ruce a pak ho bez sebemenších problémů přetrhnul.
Než stačil Jonathan zareagovat, držel ho Zack pod krkem. Kostel naplnily oblaka zvířenýho prachu, když se Zack i s Jonathanem zvednul do vzduchu.
Konečně sem něco zahlídla a šáhla po tom. Byla to ona! Málem sem spustila vítěznej pokřik, když v tom něco prudce narazilo do přečnívajících píšťal. Náraz mě vyved z rovnováhy a já upadla. Když sem se zvedla, naskytnul se mi pohled na Jonathanovo, pomalu se rozpadající tělo, nabodnutý na jedný z píšťal.
Vydala sem přidušenej výkřik a Zack obrátil svou pozornost na mně. Začala sem utíkat ke schodům a mezitím sem se snažila v ruce rozmáčknout hliněnou destičku. Kdyby aspoň jedna destička pojící kouzlo byla zničená, kouzlo by přestalo účinkovat a my (nebo Zack) bysme mohli odtud pryč.
Zack těžce dopadnul na ochoz, kus přede mě. Vyjekla sem a ucouvla. Udělal dva kroky směrem ke mně… a pak se zlomil sloup narušenej nárazem předešlýho souboje.
Podlaha se začala hroutit. Snažila sem se něčeho zachytit, ale marně. Sklouzla sem dolů společně se zbytkem podlahy, Zack dopadnul vedle mě.
Pořádně sem se praštila do hlavy a hodnou chvíli sem nebyla schopná se vůbec hejbat. Nakonec sem se překulila na vrstvě čerstvý suti a pokusila se vstát. Ostrá bolest v ruce mě upozornila, že je to blbost.
Někdo mě obrátil čelem k sobě. Byla sem pořád napůl omráčená, ale i přesto sem poznala Zacka. Zdálo se, že když se necítil ohroženej, vztek z něj vyprchal a zase vypadal normálně. Ale křídla měl pořád. Mžourala sem na něj a všimla si, že má zas zelený oči. Skoro něžně mi setřel pramínek krve, vytékající mi z rozbitých rtů. Bylo po všem – věděla sem to. Pohled mi sklouznul k ruce s hliněnou destičkou. Aspoň k něčemu byl ten pád dobrej – destička se zlomila v půli.
Pokusila sem se pohnout rukou, v níž sem destičku svírala, ale bodavá bolest mi to nedovolila. Zack to gesto zřejmě pochopil a podíval se na mojí otevřenou dlaň. V jeho očích se mihlo pochopení.
„Běž…“ zašeptala sem a pak se moje mysl ponořila do slastného bezvědomí.

Probral mě Jonasův hlas.
„No tak holka, prober se…“ šeptal naléhavě. Pomalu sem otevřela oči.
„No sláva!“ zvolal.
„Kde… kde je Zack?“
„Pryč,“ odpověděl a naznačil pohledem k vitrážovýmu oknu – bylo rozbitý.
„Ray, Damien…?“ zeptala sem se hlasem, ne silnějším než šepot.
„Sem tady,“ objevil se Ray v mým zorným poli. Usmála sem se.
„Damien je pořád v bezvědomí, je dost potlučenej, ale jako démon se z toho brzo dostane,“ pokračoval Jonas, ale pak se odmlčel.
„Co ostatní?“ zeptala sem se skoro zbytečně. Jonas se zhluboka nadechl.
„Richard a Jonathan sou mrtvý,“ dál už to nerozváděl, nebylo třeba.
„Ale ty seš mu asi nějak sympatická,“ rejpnul si Ray. „ještě než zmizel, převázal ti to pořezaný zápěstí, abys nám tady nevykrvácela.“
„Už nemel a pomoz mi s ní do nemocnice!“ zavelel Jonas, vzal mě do náruče a vynesl mě ven z kostela.

Uběhnul měsíc, ruka se mi skoro zahojila, ale po Zackovi ani stopy. Začala sem se intenzivně věnovat démonologii (dokonce sem se přehlásila na jinej obor). Předsevzala sem si totiž jednu věc – zjistím, co je Zack vlastně zač… a jak to s ním tehdy bylo.




Tak a to je konec. Jestli ste to někdo dočetl až sem - ste dobrý!!! A vězte, že chystám pokračování... Chachacha (ďábelský smích )