Netvor z Elmdellu

Předmět: Netvor z Elmdellu Tue Oct 26, 2010 2:39 am

Moje nová povídka... Bavte se a kritizujte, prosím :-)
Délka: 3500 slov (necelých 13 stran A5)

Netvor z Elmdellu

Starý hraničář vzpomíná na jedno ze svých dobrodružství...
(Pro lepší čtení doporučuji stáhnout si PDF soubor s celou povídkou... Tady jsem pro přehlednost oddělil odstavce vynecháním řádky, ale ani tak to nevypadá nejlépe ;-) )

Pronikali jsme hlouběji do Elmdellského lesa. Naše živé klábosení se pomalu vytratilo, aby bylo nahrazeno tichým pozorováním okolí cesty. Nebylo to snad kvůli nějaké viditelné změně ve vegetaci nebo kvůli nečekané přítomnosti tvorů, zvěře, neřku-li lidí, ale les se stal (alespoň v mých očích) poněkud ponurým.

Bylo nás pět, pět zkušených hraničářů. Já a má milá, Triia, jsme bok po boku skupinu vedli, za námi šli tři naši druzi a dva poníci obloženi věcmi. Cílem naší cesty byla poměrně velká vesnice, možná město, které jsme našli na staré mapě. To město neslo stejné jméno jako všechno v okolí - les, údolí, dokonce i vrch v jeho nejvýchodnější části, vše se jmenovalo stejně - Elmdell. Plánovaná návštěva města měla prostý důvod. Našim mečům totiž chyběla ostrost, našim šípům mnohost. Také se nám příjemně jevila vidina přenocování v posteli, i když na spaní v lese jsme byli zvyklí. Proto jsme se rozhodli najít místo, kde strávit noc a doplnit zásoby.

Les, kromě své ponurosti (budiž to jen můj pocit), získal také na klidu. Neslyšeli jsme nic, ani hlas pěvců, ani padající listí, dokonce ani vítr - bylo takové ticho, že jsme slyšeli bít svá vlastní srdce. Všiml jsem si, že nikdo z nás nejde vzpřímeně, ticho nás vehnalo do podřepu, a na našich obličejích vyrostl výraz opatrnosti. Něco se blíží, to jsme si mysleli. Ticho bývá znamením přicházející bouře. Ano, to pořekadlo jsme také znali všichni. Nic se ale nedělo, jen jsme se pomalu přiblížili k vesnici.

Brána byla vyjímečná hned v několika ohledech. Zaprvé se objevila příliš brzy - do Elmdellu jsme měli dorazit večer, ale bylo teprve brzké odpoledne. Pak brána samotná - byla velmi ledabyle postavená, jakoby jí někdo stavěl ve spěchu či bez zájmu. Skládala se z dvou úzkých klád zabořených v zemi a nahoře překřížených. Tam byla křivě přibita deska a na ní napsáno "Nový Elmdell". To bylo další překvapení.

Vstoupili jsme. Stavby, těžko jim říkat domy, byly stejně ledabylé, jako brána, ne-li více. Vypadaly jako jakési dřevěné stany, nedbale sbité přístřešky, křivé a pokroucené, jakoby nezáleželo na jejich tvaru a celistvosti. Nebylo mi jasné, zda ta osada byla nedávno postavena, či poničena. Byla také - to bylo další překvapení - malá, o mnoho titěrnější, než jsme si z mapy představovali, ale jelikož jsme si přečetli nápis na bráně, začali jsme pochybovat, jsme-li opravdu v tom Elmdellu, do kterého jsme měli namířeno.

Když si nás lidé všimli, odvraceli se od nás, zavírali okna a dveře svých přístřešků, poodcházeli stranou a cosi si stále mumlali. Všichni vypadali sešle, měli staré potrhané oblečení, rozcuchané vlasy, ošlehané obličeje a unavené oči. Vypadali něčím rozrušení. To, co jsem cítil z jejich pohledů a z ovzduší vesnice, ale nebylo nepřátelství či strach. To místo dýchalo beznadějí, zoufalstvím.

Nedařilo se nám kohokoli oslovit. Když jsme se k někomu přiblížili, buď se ukryl za zavřené dveře nebo utekl. Po několika neúspěšných pokusech jsme odešli hlouběji do vesnice. Zastavili jsme na místě, které mělo zřejmě sloužit jako náves.

V severním rohu stál přístřešek o něco větší než ostatní, se starou ušpiněnou potrhanou vlajkou u svého vchodu. Usoudili jsme, že to je obydlí jakéhosi vůdce, snad stařešiny. Když jsme vstoupili, uviděl jsem čtyři staré muže sedící okolo snad ještě staršího stolu, jak o něčem potichu diskutují. Poblíž byl jakýsi rádoby trůn, velké dřevěné křeslo pokryté prasklinami a puklinami, v němž sklesle seděl další muž. Nebyl oblečen o nic lépe než kdokoli jiný z vesnice, ale na krku měl amulet s překrásným červenobílým kamenem, šperk tisíckrát dražší než celý Nový Elmdell.

Neviděli nás přicházet, a tak jsem je nemálo polekal už jen svým pozdravem. První promluvil jeden z mužů sedících u stolu.

"Co... kdo... sem nikdo nechodí..." Zjevně byl ohromen naší přítomností.

"Hledáme stařešinu této osady," řekl jsem a otočil jsem se na muže s amuletem. "To jsi ty?"

"Ehm, ano."

"Míříme k místu jménem Elmdell. Již jsme zjistili, že tohle je Nový Elmdell. Můžeš nám poradit, kudy do toho starého?"

Jakobych vypustil tucet duchů. V očích se jim zračil strach, ale nedokázal jsem odhadnout proč. Náčelník povstal.

"Žádný jiný Elmdell už není. Zapomeňte na nás a jděte, odkud jste přišli. Tam... vás nic dobrého nečeká."

Vyčerpaně upadl zpět do trůnu. V tu chvíli už jsem byl přesvědčen, že s tím místem není něco v pořádku. Cítil jsem jakousi hrozbu nebo zlou kletbu plížící se vzduchem, ale nedokázal jsem rozpoznat, co přesně to je.

"Dobrá tedy, odejdeme, přejete-li si to," slíbil jsem s trochou lítosti. Pak jsem ještě zdvořile požádal o nocleh a nějaké zásoby, docházelo nám snad vše. Dokonce jsem nabídl, že za vše zaplatíme dvojnásobek, bylo mi totiž líto těch zbídačených lidí. Stařešina trochu překvapivě souhlasil, dokonce nám i ukázal opuštěný přístřešek na protější straně návsi. Řekl nám, ať si vezmeme, cokoli budeme potřebovat, ale pak skoro vztekle odmítl jakoukoli platbu s tím, že v Novém Elmdellu je už zlato k ničemu. Nenechal nás ani poděkovat a vykázal nás ven. Důrazně nás požádal, abychom s nikým nemluvili a ráno odešli co možná nejdříve.

***

Později začalo mrholit a foukal bodavý vítr. To nás přimělo schovat se do přístřešku a zapálit malý oheň. Střechou zatékalo snad na každé pídi, ale suché místo se přece našlo. Potichu jsme mluvili o posledních událostech. Nikdo z nás nevěřil, že vesnice tak špinavě a zoufale vypadala odjakživa. Déšť a vítr přetrval do setmění a nezdálo se, že by měl v úmyslu přestat. Náš hovor mu v tomto byl podobný. Už jsme byli zpola rozhodnuti zjistit, co se v Novém Elmdellu dělo, když někdo náhle přišel k přístřešku. Poznal jsem ho, byl to jeden z mužů od stařešiny, ten, co první neohrabaně odpověděl na můj pozdrav.

"Promiňte, mohu s vámi mluvit?" zeptal se stojíc před vchodem. Kapky mu stékaly po tváři.

Vybídl jsem ho, aby si sednul s námi k ohni. Když mu oheň osvítil tvář, všiml jsem si tetování na jeho čele. Nevěděl jsem, co znamená, ale vypadalo důležitě.

Poděkoval a omluvil se za to, co se dělo odpoledne. Řekl nám, že stařešina je starý, unavený muž, stejně jako on a ostatní tři, kterým říkal učenci. Představil se jako Ahran a byl ochotný zodpovědět naše případné otázky. Řekl jsem mu své jméno a představil jsem i ostatní. Pak jsem se ho zeptal, kde tedy leží Elmdell, a pokud to je skutečně ona osada, ve které jsme se právě nacházeli, tak co se s ní stalo. Popsal mi slavné město s pevností ve svém srdci, mnoho trhů a cechů a šťastných obyvatel. Když jsem mu ukázal naši mapu, povzdechl si.

"Tahle mapa musí být desítky let stará, protože tu je Elmdell označen jako trhovní město," řekl a ukázal na malý symbol miskových vah vedle názvu města. "To by bylo místo, které by leckdo rád navštívil. Místo hýřící veselím, písněmi, tancem a radostí..."
Znovu si povzdechl. Byl to vzdech zničené, umírající naděje.

"A bývalo to tak, Stvořitelé vědí, že si to pamatuji. Dokážete si tak krásné město představit? Ne velké, ale ani příliš malé, hlavně ale pořád radostné... A teď tohle," mávl směrem do vesnice, "to je všechno, co z toho zbylo. Bylo mi okolo dvaceti, když jsme museli prchnout. Takhle..."

Lusknul prsty.

Všiml jsem si slz, které se objevily v koutcích jeho očí, ale nemohl jsem si pomoci, musel jsem vědět, co se stalo.

"Jedna legenda ožila," odpověděl. "Nikdy není dobré dolovat pravdu ze skal, kde má zůstat ukrytá, někdy je zapotřebí trocha víry. To je lekce, kterou jsme se naučili slovo od slova, a byla to lekce nanejvýš názorná, to vám povídám."

"Legenda ožila?" opakoval jsem.

"Ano, po generace se předávala. Strašily se s ní děti, když nechtěly spát. Jmenovala se 'O netvorovi z Elmdellu a jeho věčném prokletí'. Myslím, že čím byla starší, tím více jí lidé měli za pohádku, ale, jak jsme zvěděli, mezi legendami a pohádkami je velký rozdíl."

"Chceš říct..."

"Ano, Netvor je skutečný. Víte, vládl nám král, který opovrhoval všemi mýty a legendami, chtěl dokázat, že jsou to jen vymyšlené příběhy. To se mu dlouho vedlo, až nakonec dokázal, že jedna legenda pravdivá je."

Odmlčel se. Požádali jsme ho, aby nám řekl víc, a tak nám nabídl, že krátce legendu převypráví.

"Před staletími žil muž ze sedmi bratrů, ve kterém spala zuřivost a zloba. Přežívala ukryta, ukazovala se jen málo. Nejdříve rozbíjel věci, občas vyvolával hospodské rvačky, ale po čase ho popadl nesmírný běs a záchvat neovladatelné zloby. Svou dýkou odporným způsobem ubodal a rozřezal všechny své bratry. Pak setnul vlastního otce, to vše v jejich vlastním domě. Tu zkázu spatřila matka a žal a utrpení roztrhalo její duši na cáry. Když jí její vlastní syn zasazoval smrtelné rány, ona jej ve svém zoufalství proklela svým posledním dechem. Když se pak mrtvá skácela k zemi, její krev a slzy se smísily, zkameněly a vznikl jedinečný drahokam.

Poté přišli Stvořitelé, protože slyšeli matčina poslední slova. Chopili se vraha a odsoudili ho k věčnému trestu. Jeho duše byla napravena na soucitnou a milosrdnou, takovou, kterou mučil pohled na násilí. Pak duši uvěznili v těle nesmrtelné zrůdy, onoho Netvora. Bylo to ztělesnění nenasytné krvežíznivosti, neutuchající touhy zabíjet a ničit."

Lokl si vody ze své lahve.

"Pak byl Netvor uvězněn v rozlehlých kobkách pod městem Elmdell, plných různých přízraků lidí, zvířat a ostatních živých tvorů, na kterých si mohl kdykoli a navždy ukájet své násilné touhy. Takový byl rozsudek věčného trestu pro duši hříšného syna, a jediným vykoupením z něj měla být smrt Netvora."

"Ale jak zabít nesmrtelného?" zeptali jsme se všichni najednou.

"Existuje způsob. Na konci téhle legendy byl ještě jeden nápis. "Slzy a krev prolité tvou rukou, jen ty spasí duši tvou." To si pamatuji přesně, protože jsem tu legendu dříve studoval. Dříve, než jsme seznali, že je pravdivá."

Nevěděl jsem, co ta věta mohla znamenat, a tak jsem se na to otázal. Ahran mluvil dál, také nás upozornil, že v plném znění je legenda o mnoho delší a obsahuje mnoho faktů. Ale k usmrcení Netvora je znám pouze jediný způsob. Klíčem je amulet. Ten amulet, který visel okolo krku stařešiny Nového Elmdellu; kámen v jeho středu byl totiž vskutku ten, který vzešel z matčiných slz a krve.

Ptali jsme se dál. Jak se Netvor dostal ven z kobek, jestli se někdo už pokusil ho zabít, nebo jak vypadal. Poslední otázka přinesla další příběh.

"Víte," pokračoval Ahran, "nikdo opravdu neví, jak vypadá. Může být medvědem, myší, nebo obrovským hadem plivajícím oheň. Jak praví legenda, může svou podobu změnit na jakoukoli živou věc, kromě člověka. Slyšel jsem vyprávět o tom, že nejraději se mění na poloobra podobného velkému lidoopovi, protože tak se cítí nejpodobnější lidem. Ale na druhou stranu, od té doby co onen král ve své hlouposti pronikl do kobek a tak Netvora vypustil ven, nikdo nepřežil tak dlouho, aby byl schopen vyprávět o setkání s Netvorem."

Rozhovor trval ještě nějakou dobu, a pak jsme se domluvili, že věc podrobně prodiskutujeme a uvidíme, zda budeme schopni těmto ubohým, uštvaným lidem pomoci. Ahran slíbil, že přesvědčí stařešinu a dohodli jsme se, že se setkáme s ním i ostatními učenci hned druhý den za rozbřesku.

***

Stařešina nebyl vůbec nadšen naší vůlí postavit se zrůdě a varoval nás před jistou smrtí. "Toužíte-li po smrti, poslužte si." - to byla slova, která pronesl s beznadějí ve svém hlase. Pak hodil amulet na stůl, znovu vzdechl: "Poslužte si..." a zoufale se zhroutil do svého trůnu.

Učenci nevykazovali o mnoho více naděje, ale byli ochotni odpovědět nám na vše, co jsme chtěli vědět. Také upozornili na fakta, která měli za důležitá. Zjistili jsme, že Netvor nemůže být zabit ani zraněn běžnými zbraněmi. Učenci tvrdili, že všechny rány způsobené obvyklými zbraněmi se v mžiku zahojí a jediný účinek bude ještě větší zuřivost Netvora. Když jsme se zeptali, jak mohou všechny tyto věci vědět, odkázali se na Legendu a jí věnované staré spisy. Také jsme se ale dověděli, že existuje způsob, jak Netvora opravdu poranit. Řekli nám, že existuje zvláštní vzácná ruda, která na zrůdu vliv má. Jeden ze spisů podle Ahrana obsahoval informace o oněch účincích. Rány způsobené zbraněmi z této rudy mají prý krvácet a hůře se hojit. Dotyk rudy s Netvorovým tělem by mu měl znemožnit přeměny, ztížit jeho pohyb a zároveň mu způsobovat bolest. Byli jsme však ujištěni, že ani tyto zbraně nemohou Netvora usmrtit.

"Je jen jediný způsob, jak jsem vám řekl včera," promluvil Ahran. "Slzy a krev prolité tvou rukou, jen ty spasí duši tvou." Tak praví Legenda. A protože se všechno, co v ní stojí, doposud ukázalo být pravdivým, ujišťuji vás, že tento amulet je truhlou, vníž se skrývá Netvorova smrt.

"Shodli jsme se," pokračoval druhý učenec, "že dotek tohoto amuletu, přesněji kamene v jeho středu, by měl Netvora zahubit.

"Také," doplnil třetí, "Legenda praví, že až bude duše vraha spasena, drahokam se změní ve sluneční kámen."

Čtvrtý učenec celou dobu souhlasně pokyvoval hlavou.

Ještě chvíli jsme hovořili, a pak jsme odešli do přístřešku, kde jsme nocovali. Zvážili jsme všechny známé skutečnosti a zanedlouho jsme dospěli k rozhodnutí.

"Pokusíme se Netvora přemoci," nabídl jsem naši pomoc pěti představeným.

Stařešina znovu vzdychl. Ahran promluvil.

"Dobrá tedy. Přejeme vám úspěch, ale musíme vás znovu ujistit, že v této bitvě je vítězství téměř nemožné. Přesto vám dáváme své požehnání, a modlíme se ke stvořitelům, aby vám dali to své. Tímto vám svěřujeme Amulet, stejně jako toto."

Stáhl plátěnou pokrývku a tím odkryl tři meče, píku a sedm šípů. Kov, z kterých byly vyrobeny meče a hroty, ale nebyla ocel. Byl velmi tmavý, skoro černý s nádechem rudé.

"Tyhle zbraně jsou vyrobeny z Rudy, jediné kousky, které vlastníme. Doufáme, že vám ve vašem poslání pomohou. Vezměte si je a jděte do boje. Ať Stvořitelé provází vaše kroky."

***

Odešli jsme. Já měl amulet a jeden z mečů, Triia si vzala píku. Dva z našich druhů byli ozbrojeni meči a třetí si vzal šípy. Všechny nepotřebné věci jsme nechali spolu s poníky ve vesnici. Chtěli jsme jít co možná nejrychleji, bez zbytečné zátěže, která by nás mohla zpomalovat.

Protože nám bylo řečeno, že Netvor obývá jen okolí Elmdellského vrchu, spěchali jsme přímo tam. Po cestě jsme prošli okolo mnoha pobořených obydlí, bylo jasné, že místa, nyní porostlá jilmy, křovinami a mechem, byla dříve domy, náměstími a ulicemi. Všechny stromy v okolí byly jilmy. Pomyslel jsem si, že snad opravdu to místo bývalo za svých slavných let plno veselí. Teď o tom mohly vyprávět ruiny.

Přibližovali jsme se k vrchu, a tak jsme zpomalili, postupovali jsme obezřetně, abychom předešli nečekanému střetnutí. Les byl tichý, bylo to stejné strnulé ticho, které jsme slyšeli minulého dne. Před sebou jsme skrz stromy už viděli Elmdellský vrch, stejně jako dvě masivní věže trčící ze zelených korun jilmů.

Po chvíli jsme si všimli, že nás něco nebo někdo pronásleduje, ukrývajíce se v keřích a houštinách, těžce našlapujíce. V jeden okamžik Triia zahlédla jeho tvar - přes dva metry vysoký a vemi mohutný. Pošeptala mi to a já usoudil, že zvěsti o Netvorově oblíbené formě mohou být pravdivé. Chtěli jsme vyrzit na zteč, ale Netvor byl už pryč.

Když jsme došli k vrchu, byl už večer. Jedna z věží stála na jeho úpatí a byla postavena ze dřeva a kamene. Nebyla velmi vysoká, ale o to byla mohutnější. Horní věž, stojící asi sto kroků od té spodní byla vysoká a štíhlá a byla vystavěna z stříbrného a tmavomodrého kovu. Měla špičatou korunu se šesti malými věžičkami. Obě věže stoupaly z malých pevnůstek okolo jejich paty. Jak jsme později zjistili, téměř všechny dveře a okna byla buď poškozená, nebo úplně zničená, a ne nepodobně na tom bylo jejich zařízení.

Společně s jedním mužem jsem se jal prozkoumat spodní věž, Triia a ostatní pátrali v té horní. Hledali jsme doupě nebo sluj, prostě nějaký vchod do podzemí, ale nenašli jsme nic. Když jsme začali prohledávat okolí věží, vycházel měsíc.

V jednu chvíli jsem uslyšel Triiu volat na poplach. Utíkala z lesa do kovové věže, mávajíc k nebi.

"Běžte! Běžte! Je tam!"

Pohlédl jsem vzhůru a viděl jsem měsíc téměř v úplňku zakrytý hadovitým tvarem se širokými kožovitými křídly. Netvor vířil dokola tak rychle, že jsem ho stěží stihl sledovat. K věži jsme to měli dobrých padesát kroků do kopce, ale zvládli jsme se tam ukrýt včas. Vběhli jsme dovnitř a všichni jsme se sešli v jakémsi osmiúhelníkovém sále.

Vjeho západní zdi, stejně jako v té východní byly dveře. Ty západní jsme za sebou zavřeli, východní byly zpola otevřené. v severovýchodní a severozápadní zdi byla velká okna, kterými foukal vítr dovnitř, a mezi nimi na severní straně byl jakýsi starý potrhaný gobelín. Jihozápadní stěnou vedly další dveře, ale tyto byly velmi malé. Z východní strany byly zakryty úzkou příčkou, kolmou na jižní stěnu, a zasahující asi do třetiny šíře sálu. Na druhé straně příčky, v jižní stěně bylo schodiště, které se kroutilo okolo silného ozdobného sloupu a vedlo na malý balkonek, který byl, při pohledu ze sálu, nalevo od sloupu vytesán do jihovýchodní zdi.

Stáli jsme v neúplném kruhu zhruba uprostřed místnosti a popadali jsme dech. Já jsem stál zády k polootevřeným dveřím, Triia se dívala na gobelín a naši druzi stáli poblíž konce příčky. Uslyšeli jsme tupý otřes, jakoby něco těžkého spadlo do lesa u věže, lámajíc při svém sestupu větve. Už jsme dýchali klidně, když se objevil Netvor. Vlétl oknem dovnitř ve formě jakési neurčité hmoty, rozplácl se hned vedle nás a začal pojímat tvar. To nám dalo dostatek času skrýt se. Zaběhl jsem za zavřenou veřej východních dveří, Triia se ukryla za sloup, píku držíc vzpřímeně, bojovníci se schovali za příčku.

Vmžiku už Netvor svého tvaru nabyl a věřím, že to, v co se změnil byl obraz jeho rozpoložení. Byl asi tři metry vysoký. Silný, krátký hadí ocas pokrytý rudozelenými šupinami přecházel ve svalnatý trup tmavočervené barvy. Stál vzpřímeně na ocase a měl velmi dlouhé, rozpřažené, masité paže, s tmavočervenou kůží a řídkou černou kadeřavou srstí. Ruce byly zakončeny dlouhými kostnatými prsty s ještě delšími zelenými špičatými drápy. Na hlavě neměl žádnou kůži, byla to jen obrovská lebka pokrytá trochou svalstva, zalitá množstvím různě tekoucí krve a zakončená dlouhými zakroucenými rudými rohy. Vypadalo to, jako by mu někdo stáhl kůži. Neviděl jsem mu do obličeje, ale později jsem se dověděl, že neměl ani nos, ani rty a ani oční víčka. Jeho tlama byla ale přeplněna řadami tenkých špičatých zubů, chrlící krev a sliny. Chrčel, řval, funěl a čmuchal.

Dva muži s tasenými meči vyběhli s řevem napříč halou. Netvor na ně okamžitě zaútočil. Třetí muž vystoupil zpoza příčky a dvěma šípy proklál Netvorovu hlavu. Ten vydal ohlušující řev, ale zastavil se. Šermíři se pokusili zaútočit, ale byli odraženi Netvorovými drápy, které se ukázaly být stejně silné jako meče. Lučištník pozoroval. Když se Netvorovi podařilo vytáhnout si z lebky jeden z šípů, on dalším zasáhl jeho oko. V tu chvíli zaútočila Triia. Netvor se zrovna snažil vyprostit šíp ze svého levého očního důlku, přičemž bolestivě hřměl, ale zanechal nechráněné své levé podpaží, a tak nabídl hrotu píky místo mezi svými žebry. Triia bodla hluboko a držela píku na místě. Netvor se nemohl pohnout z místa. Vztekal se a divoce útočil, ale ztrácel pozornost. Svou pravou rukou dělal mnoho starostí šermířům, kteří jen tak tak jeho výpady odvraceli.

Rozběhl jsem se, tasil jsem meč, a zabořil jsem ho hluboko, těsně nad Netvorův ocas tak, aby tam zůstal trčet. Pak jsem ho použil jako stupátko a vyskočil jsem Netvorovi na hřbet, objímaje ho nohama. Jednou rukou jsem se držel jeho rohu, druhou jsem uchopil amulet. V tu chvíli se šermířům podařilo useknout jeho ruku, začež byli odměněni sprchou Netvorovy krve. Lučištník vypálil další šíp. Triia držela svou píku vší svou silou, vůlí a celým srdcem. Přitlačil jsem amulet na Netvorovu kůži. Skřek, který v tu chvíli vydal, byl ten nejděsivější zvuk, který jsem kdy slyšel. Trvalo to jen okamžik, ale bylo to jako věčnost. Amulet se rozžhavil, myslel jsem, že přijdu o ruku. Řval jsem s ním.

Pak Netvor skonal. Změnil se v prach a amulet se rozzářil. Červenobílý drahokam zasvítil světle žlutě. Stal se z něj sluneční kámen.

***

Do Nového Elmdellu jsme se vrátili druhý den. Asi nemusím říkat, že to bylo k překvapení všech místních, a dvakrát tolik pro učence, o stařešinovi nemluvě. Když jsme mu dali Netvorovu ruku a amulet se slunečním kamenem, spadlo z něj zoufalství a bezmoc, a dal připravit tak dobrou hostinu, jak jen mohl. Byli jsme jmenováni Ochránci Elmdellu, Přemožiteli Netvora. Za týden, když se nám zhojila zranění utržená v boji, jsme odjeli. Naposledy jsem se rozhlédl a viděl jsem vesnici zbavenou zlé kletby, slyšel jsem ve větru radost.

Od té doby jsem se tam několikrát vrátil. Domy se postupně opravily a děti si zase hrály v ulicích i v lesích. Není tam nouze o dobré jídlo a i já jsem jej rád a často ochutnal. Dokonce byl postaven pomník, nová socha na nádvoří přímo pod Elmdellským vrchem zobrazující náš boj s Netvorem. Na nápisu stojí: 'Pěti chrabrým cizincům, ochráncům Elmdellu, přemožitelům Netvora.' Také jsem často hovořil a leckdy i přijal radu od starších a učenců, z nichž jeden se jmenoval Ahran.

Řekl bych, že to místo znám dobře, a mohu přísahat, že veselí i písně, všechny ty tance a radost, to vše si našlo svou cestu zpět do údolí jilmů.

» Netvor z Elmdellu - názory