Vraní hora

Na vrchu kopce stála jabloň, holé větve bez listí vypadaly jako dlouhé kostnaté ruce, které se kývaly ve větru. Potemnělá obloha dodávala okolí zlověstný nádech. Prastaré dřevo tiše vrzalo a sténalo.
Z kopce vedla strmá cesta spirálovitě sestupující kolem vrchu. Černá vrána seděla na staré dřevěné ohradě na úpatí vyvýšeniny.
Vedle kmene se znenadání objevila postava. Nejspíše muž. Plášť mu vlál ve větru a jako by hleděl přímo na ni.
„Allo! Vstávej!“ přátelský hlas mého otce mne probudil. Zase jsem seděla v kabině stěhovacího vozu, noční obloha byla poseta hvězdami a silniční značky mě zase pomalu ukolébaly ke spánku. „Za chvilku tam budeme,“ oznámil mi. Už jsem se smířila s tím, že opustíme život velkoměsta a pojedeme do vesnice na ostrově kdesi v severním Atlantiku. Nechápu, jak mi to mohl udělat. Já nikam nechtěla. Jenže táta tu dostal práci na ropných plošinách a museli jsme se přestěhovat. Jediné, co mi je útěchou v tomhle zapadákově jsou koně, kterých tu prý je mnoho.
Hleděla jsem na, světly auta osvětlenou, silnici když v tom… „Tati!“ výkřik následovalo okamžité skřípění brzd. Stěhovací vůz prudce zastavil. Za předním sklem jsem spatřila překrásného koně. Vypadal jako z pohádek. Zlatavá srst ladila s bílou hřívou a ocasem. Jistě v něm byla aspoň kapka arabské krve. Chvíli jsme ho pozorovala, dokud neutekl pryč. „ Tohle bylo o chlup. Není ti nic?“ táta vypadal vystrašeně. „Ne, jsem v pořádku.“ Odpověděla jsem. Za chvíli už jsme zase byli na cestě.
„Podívej, vidíš ty vrtné plošiny, tam budu pracovat“ Pohlédla jsem na, měsícem ozářený břeh ostrova, dál na moři vystupovali z vody temné stavby. „Vypadají jako velcí černí pavouci.“ Odpověděla jsem. Zbytek cesty jsme projeli mlčky, mířili jsme do malého městečka, kde byl od teď náš domov.
¬
Ve tmě jeho postava nebyla vidět. Stál na jedné vyvýšenině a sledoval světla vzdalujícího se auta. „Vyvolená přišla“ pousmál se a pohlédl na oblohu „Tentokrát mě nic nezastaví.“ Otočil se a odešel do temnoty lesa.

Stála jsem ve vstupní hale školy a žasla jsem nad její velikostí. V prostředku obří místnosti byl postaven kvádr s vytesanými znaky. Po levé straně byla vitrína se školními cenami, různými články a dary sponzorů. Na pravo zase stály velké dveře, vedoucí nejspíš do knihovny. Přímo za kvádrem bylo velké schodiště vedoucí k velkým dveřím vedoucím na školní hříště. Po stranách byla další schodiště vedoucí do dalšího patra, přes zábradlí, bylo vidět na horní chodby a dveře, vedoucí do tříd. Tohle všechno osvětlovala dvě velká okna. Jedno bylo nad dveřmi na školní dvůr a druhé bylo na stropě.
V rukou jsem mačkala papír pro školníka a plán školy. Byl to strašný nezvyk, nová škola, nové prostředí, noví lidi. Jak bych sem mohla zapadnout? Tohle stěhování mi najednou přijde jako pěkný podraz. Táta mi sebral celý minulý život a teď jsem měla začít od začátku? Co mí přátelé a bývalá škola? To mu bylo ukradené, ale hlavně že on má práci!
Zamířila jsem ke dveřím stojícím vedle vitrín, všimla jsem si, že většina cen byla z jezdeckých závodů všeho druhu, drezúra parkúr a dokonce i westernové disciplíny. Zadívala jsem se na jeden z vítězných pohárů, byl na něm vyobrazený kůň s jezdcem obíhající kolem barelu. Zlatý kůň mi velmi připomínal hřebce, kterého jsme v noci s tátou málem srazili.
„Díváš se na ceny, červená hlavičko?“ trhla jsem sebou, nebylo pochyb, že myslí mě. Asi před dvěma lety jsem si vlasy přebarvila na červeno. Pohlédla jsem na muže stojícího nade mnou. Byl vysoký a na sobě měl khaki zelený dlouhý kabát až ke kotníkům se zapínáním na prsou. Hlavu měl téměř holou, jen po stranách mu rostly černé vlasy a jeho věk bych tipovala tak kolem padesáti.
„Co prosím?“ zahlaholila jsem rychle. „Koukáš na ceny naší školy hlavičko.“ vysvětlil muž a usmál se, „No nic, budu muset jít, měj se fajn.“ Muž se vydal do jiné části školní budovy. Chvíli jsem stála na místě, ale pak jsem se vzpamatovala a šla ke dveřím vedle vitríny, kde sídlil školník.
„Nejsem tady, zkuste to později.“ Přečetla jsem vzkaz na dveřích. Povzdychla jsem si. Netušila jsem, co budu dělat. Školník mi měl dát učebnice na příští hodinu.
„Ty si ta nová že?“ takový zájem jsem upřímně vůbec nečekala. Podívala jsem se na dívku, které hlas patřil. Růžové triko a čelenka, světle modré džíny, dlouhé blond vlasy, nalíčený obličej, milý úsměv a oči zračící zvědavost. „Oh, promiň, já jsem Anne. A ty si?“ podívala se na mě. „Já jsem Alla.“ Odpověděla jsem. Anne se usmála ještě víc. „Těší mě, potřebuješ školníka že? Je nahoře v patře, zrovna něco řeší se Sabine, tuším, že něco kvůli jejímu mobilnímu telefonu, prý jí ho někdo ukradl, ale to je blbost, proč by to dělal. Eh… promiň, ty o ní nic nevíš že? No, Sabine je holka s kratšími, černými vlasy, nosí tmavé barvy, mračí se, je protivná a dělá lidem ze života peklo. Její otec je velmi bohatý, samozřejmě že ne tak bohatý, jako ten můj, ale přesto velmi pomohl při opravách školy. Taky chodí do Jorvické jezdecké stáje, kde se účastní různých závodů, v rychlostních závodech je možná dobrá, ale ve skocích je lepší Linda a to ji štve asi ze všeho nejvíc. Snaží se jí co nejvíc uškodit, ale Linda jí odolává. Dneska Linda nemůže najít klíčky od své skříňky, myslím, že to má na triku právě Sabine! No, já tě nebudu zdržovat, jdi za školníkem a měj se dobře.“ Pohodila blonďatými vlasy a odešla.
Vydala jsem se po schodech nahoru a hledala školníka. Poznala jsem jej snadno, když jsem uviděla dívku, přesně odpovídající popisu od Anne, která o něčem diskutovala s tlustým mužem v ledabylém oblečení, holou hlavou a vystouplou bradou. Jen co jsem k nim přišla blíž, zaslechla jsem jejich rozhovor.
„Já mám tušení, kde ten mobil je. Jen se podívejte do skříňky 87! Určitě tam bude, ukradla ho, jsem si naprosto jistá, že to byla právě Linda!“ mluvila velmi naštvaně Sabine. Školník nevěřícně kroutil hlavou, „Já tomu nevěřím, Linda b tohle nikdy neudělala. Ona není ten typ dívky, která by udělala takovouhle věc.“… Víc jsem slyšet nepotřebovala a vydala jsem se chodbou do zadní části, kde byli, podle mapy školy, skříňky žáků, jedna z nich bude brzo patřit i mě. „Osmdesát sedm“ zopakovala jsem číslo, které říkala Sabine a ujistila se, že stojím u správné skříňky. Pár let v partě na bývalé škole mě naučilo pár triků a tak nebyl problém skříňku otevřít. Mé tušení bylo správné, uvnitř na učebnicích ležel mobil, který nejspíš patřil Sabine. Rychle jsem skříňku zabouchla a s mobilem v ruce jsem se vrátila k diskutující dvojici.
„Omlouvám se, ale tenhle mobil jsem našla ležet na chodbě. Nevíte, komu patří?“ ukázala jsem telefon a sledovala jejich reakci. „Ten je můj!“ prohlásila dívka a vytrhla mi elektroniku z ruky. „Tak vidíš Sabine, našel se. Asi si ho jen vytratila z kapsy.“ Školník byl nejspíše rád, že se její obvinění nestalo skutečností. Sabina mě probodla zlostným pohledem a odešla pryč. „Ty budeš Alla že? Asi chceš učebnice viď, tak pro ně radši půjdeme.“