Zpráva

Dobrý den,
je mi potěšením se na toto fórum (na nějakou dobu?) připojit.
Dosud jsem nikde nepublikoval žádnou z mých povídek, proto nemám naprosto žádnou zkušenost s psaním a proto omluvte jakékoli chyby, ať už stylizační, či jazykové, nebo přímo v příběhu. Pokud se nebude líbit, nevadí. Vezměte prosím v potaz, že se jedná o mé celkově druhé dílo, a nejsem žádným spisovatelem. Jakákoli kritika je vřele vítána. Děkuji. :-)



Fottis si zavdal z koženého měchu plného vína a hlasitě projevil spokojenost říhnutím. Sesedl z koně a sedl si do trávy. Byla ještě vlhká, odpoledne mírně pršelo. Čekala ho ještě dlouhá cesta, ale už teď bylo za vypínajícími se vršky strmých hor vidět cíl jeho pouti: malinkou tečku vdálce, která představovala samotný Gaar - největší město, které kdy jeho dědové, otcové, otcové dědů, dědové dědů i otcové dědů dědů viděli. Sice jej viděli jen z dálky, přesně tak malinké, jako ho teď spatřil on, ale viděli jej. Už teď ale působilo majestátně. Tedy spíše působilo jako majestátní tečka. Tvrdilo se sice, že je jedním z nejšpinavějších měst, a že žebráci místo almužny žádají trochu čerstvého vzduchu a pak se sípáním skonají, ale přesto se těšil. "Už se nemůžu dočkat, až předám mou zprávu Zininovi!", řekl náhle poslíček svému koni, jako by snad čekal smysluplnou odpověď. Nasedl a za ticha cválal dál po udusané cestičce zatímco na nebi zapadalo slunce a začaly se objevovat první hvězdy.
Po několikahodinové, naštěstí nudné, cestě, bez obtěžování much, banditů či jiné havěti, začal se zpocený Fottis ve své kroužkové vestě po otci (či dědovi, to mu nebylo známo, stačilo, že se po odstranění několikaleté vrstvy prachu nerozpadli jednotlivé kroužky) cítit nepříjemně a všechno ho začalo tlačit. Zatracenej kus železa, proč to nosím, aby mě v noci neštípali komáři? pomyslel si a sesedl z koně. Naloženo měl hojně: koláče co pekla matka, koláče co pekl otec (děd nikdy nepekl, říkal, že je to podřadná práce a šel raději potrápit svoje játra), domácí jitrnice, které po pobytu na slunci nevábně voněly, čtyři měchy s vodou, poslední měch s vínem a čtyři měchy již vyprázdněné (můžete hádat čím byli naplněny) a v neposlední řadě také nějaké ty nepotřebné věci pro cestování užitečné, o kterých Fottis ani nevěděl a nejevil zájem o žádné nářadí kromě deky. Poplácal koně po šíji, byl to dobrý kůň, hnědák, sic nejhorší co doma byl (otec šetřil, kde se dá) ale žádná herka nebo snad osel, i když by to možná Fottis nepoznal. Pokusil se vysoukat z kroužkové košile ale nějak se mu to nepodařilo a nakonec zůstal uvězněný uprostřed planiny ve své vlastní ochraně. "Zatraceně!" ulevil si nahlas jak to často dělával. Někdy až příliš často. Někdy až příliš sprostě - obvzláště byl-li na blízku nějaký kněží. Když jednoho sobotního odpoledne plivl na kostelní zeď, čtyři měsíce na něj nikdo z vesnice nepohlédl jinak, než jako na kacíře. Někdy se tak ve vesnici hledělo na všechny.
Tak tam tak stál a zíral do krajiny s rukama v košili - a byl líný cokoli podniknout. Času bylo dost, smrákalo se. A co se mu přeci může stát - jemu, synovi obchodníka Ixe, nejvýřečnějšího podnikatele na jihu, který dokonce dokázal všude prosadit, že právě on je nejvýřečnějším, ačkoli je zřejmé, že se snad všem obchodníkům dařilo lépe, než-li jemu. Zbraně neměl s sebou žádné - jen nějaký perořízek na salám (nebo na koláče, tvrdé jako kámen), kdyby nějaký na cestě našel ležet. Otec mu vždycky říkával: "Koukni se na sebe, vypadáš jako osika a hrbíš se jako vrba, ty nebudeš po mě já mám ruce jako kmeny!" a hlasitě se zasmál (je jasné, že starý Ix měl rád stromy). Když opouštěl Fottis rodný dům, matka mu říkala, že je času dost, a zpráva nespěchá, jen ať necestuje za tmy: cesty v Rinu nejsou tak bezpečné jako bývaly. Rin byla odlehlá část velké země - země ve které všichni žili, ale nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Mnoho učenců se zabývalo původem jména, tedy spíše tím, proč žádné jméno neexistuje a proč se právě tak země jmenuje, vlastně proč se vůbec nijak nejmenuje. Nalezeny byli nějaké staré spisy, zmiňující se o vzniku země Nic z trolího trusu, nikdo tomu ale nevěřil a za několik málo minut se vše zavrhlo jako nedůstojné a doslova zavánějící. Ale o tom nikdy Fottis neslyšel: měl dovézt se svým koněm zprávu do města Gaar, hlavního města země Nic, starému příteli otce, Zininovi. Nebylo by to vlastně vůbec důležité, kdyby se mu nestalo to, co se mu zanedlouho přihodilo.
Když tam tak stál, vynaložil naposled všechny síly aby se vyprostil ze spárů košile. Povedlo se. Odložil si košili a byla to docela velká hloupost, která se nakonec ukázala jako hloupost klíčová. Potom si lehl do trávy a spal. To byla možná ještě větší hloupost, nemluvě o tom, že noci byly chladné a ani se nepřikryl. Chvíli pozoroval komáry prohánějící se za bzučivých zvuků nad jeho hlavou a pak upadl v hluboký spánek. To, co se dělo zatím, co spal, už nevnímal. Vnímali to snad jenom komáři a hnědák.

Huush neměl rád lidi. Pořád se mu pletli pod nohy. A když se mu nepletli pod nohy tak se mu pletli pod ruce. A to nesnášel ještě víc. Zanadával si na ně v duchu a zanadával si i na svou úlohu zvěda, na své přátele a na svého velitele, jak už to skřeti dělávají. Cejtím koňský maso, ušklíbl se pro sebe a pokračoval v čmuchání krajinou. Od keříčku ke keříčku s kopím vždycky připraveným napíchnout si obří krysu a pak si jí opéci jako krysí buřt, plížil se pláněmi Rinu. Tábor skřetů byl nedaleko: v temné a vlhké jeskyni. Velitel jednoho dne prostě zavelel k přestávce a ta trvala už dva týdny. Zapíchl před jeskyní do země právě usmrceného člověka, což mu trvalo pěknou dobu a všichni skřeti nadávali a bručeli, že to byl špatný nápad, a měli sedláka nejdříve naostřit, ale pochvíli se pokus zdařil a velitel celý šťastný a spokojený sedl na špalek a kul pikle. Proti lidem samozřejmě. Součástí jeho plánu bylo najít nějaké lidi. Ty buď sníst nebo vyslechnout a pak je sníst. Pomocí lidí pak určitě najdou nějakou farmu a budou bohatí. Ukradnou mléko, krávy, maso, představoval si velitel, zvaný také Pyšgra. Stejně mu Huush nikdy nevěřil a ostatní tři skřeti, Uh, Such a Buch, jakbysmet. Ale dokud jim dával práci a nějaké to jídlo a hlavně neskutečně ohavné, slizké a smradlavé skřetí pivo, byla čest pro něj pracovat. Pokud ovšem skřeti pojem slova "čest" nechápou trošku jinak. Často se jim plete se slovem "lest" a některá malá skříťata i velcí skřeti neznají význam ani jednoho slova. Ale teď se Huush plížil a neměl čas na nějaké myšlení, musel se soustředit na svou kořist. Ozvalo se zapištění. Lovec zpozorněl. Začmuchal a ve vzduchu ucítil kromě koně i nějakou další pachovou stopu. Píchnul kopím do křoví před ním a ozvalo se tiché písknutí. Vítězoslavně vytáhl kopí a sundal z hrotu čerstvě napíchnutou krysu. Po jeho tváři začala stékat velká slina, mísená s hlenem a jinými věcmi co mu za den uvízli ve chřtánu.

Když teď měl krysu skrytou za opaskem, mohl se vrátit. Byla pěkně velká, asi deset palců. Z takovýho kousku budou mít hoši radost, určitě mě pochválí a dostanu ocas! pomyslel si pyšně skřet. Pořád ale cítil toho koně. Toho si zřejmě za opasek nedá, ale mohl by to říci ostatním a přitáhli by ho. Skřeti mají ale jednu trochu ošklivou vlastnost. Vlastně jich mají víc - dalo by se říci, že nemají ani jednu dobrou. Jsou příšerně chamtiví. Takže jestli se měl Huush rozhodnout mezi větší částí kýty pro sebe nebo zbytky za dobrý lov, rozhodl se jasně a postupoval pomalu vpřed.
Noc byla obvzláště šeredná, měsíc šedivě svítil ale to skřetům nevadí. Ba naopak, ve tmě vidí dobře a světlo nesnáší, ale to všichni dobře vědí protože je s tím strašili už od mala. Když se tak plížil Huush pláněmi, opět od keře ke keři, a odtud k malému stromku, najednou dorazil na holou stráň, která se postupně velmi mírně svažovala dolů, a pohlédl po nakloněné rovině na její konec. Tam uviděl stát koně. Celý bez sebe začal tancovat. Konečně se pořádně nají! Už už chtěl seběhnout dolů a koně sežrat na posezení, v tom ale uviděl něco co se mu ani za mák nelíbilo: vedle něco leželo. Nejdříve myslel, že to je druhý kůň a zaradoval se ještě víc, když se ale opatrně přiblížil, uviděl, že to je tiše chrápající člověk. Zatracený lidi všude se cpou, sou všude člověčácký potvory, už sou jako mouchy! zanadával si v duchu a přitiskl se k zemi. Chvíli váhal - má si troufnout na člověka, nebo nemá? Vždyť ten kůň tak krásně voní! Naštěstí pro Fottise se rozhodl pro něco nečekaného - vydal se blíže ke koni. Kůň stál v klidu a nelekl se ho, ačkoli Huush byl šeredný jako všichni skřeti. Hnědák ostatně nikdy neviděl nikoho obvzláště hezkého (jak si i sám myslel - pokud hnědáci přemýšlí). Lovec se tedy pomalu přiblížil a začal pátrat v zavazadlech. Když opatrně vyházel všechen nepořádek a nepotřebné věci nevypadající jako jídlo, narazil na jitrnice. Hned všechny slupnul, protože měl obrovitý hlad (i se špejlem). Skřet totiž nepozná když něco doopravdy páchne, a někdy se to vlastně hodí, protože skřeti dvakrát nevoní a těžko by pak ve skřetí společnosti přežívali takovou řádku let. Když snědl jitrnice, pátral dál a řekl si, že si dá malý předkrm než se pustí do zvířete. Koláče přišli také vhod. Všechny zmizeli a skřet se cítil alespoň trochu najezeně, jako se už dlouho necítil. V tom znenadání vyjekl. Ne hrůzou, ale začalo mu být příšerně. Nebyla to ani tak kombinace jitrnic a koláčů z pravých Žlutýnek, rostoucích kolem kanalizací, jako spíše z faktu, že jitrnice byli opravdu nepoživatelné a zřejmě i zdraví nebezpečné. Tohle bylo i na skřetí žaludek moc. Huush se skácel k zemi s kamenným výrazem na obličeji a poslední co si pamatoval byla koňská hlava olizující jeho tvář.

Fottise ráno probudilo několik věcí. Komár právě pochutnávající si na jeho krvi byla asi ta nejpříjemnější. Pak tu byl ostrý svit jižanského slunce, který pálil přes jeho slepené řasy a snažil se mu vypálit oči. A v neposlední řadě tu byla taky věc ze všeho nejhorší: příšerný zápach. Jitrnice už dozrály, pomyslel si Fottis když ucítil pach masa. Ale tohle nebyla jitrnice. Když se trochu protáhl a rozkoukal se kolem sebe, sáhl na něco nechutně slizkého. Naneštěstí sáhl právě tam kde mají skřeti chřtán a leknutím vyskočil a začal řvát. Řval asi půl minuty než se vzpamatoval a silné, upřímně vyděšené řvaní se změnilo v sípání. Po chvíli kdy všechno nasvědčovalo tomu, že se Fottis udusí, začal znovu z plných plic řvát. Uvědomil si totiž konečně, že to, co před ním leží, není mrtvé dítě, ale mrtvý skřet. Je to těžké pochopit, ale ten kdo nikdy skřeta neviděl a představoval si ho jako veselého mužíka s úšklebkem na tváři, vyděsil se jen při pouhém obrysu skřetovy postavy někde ve tmě. Fottis navíc viděl celou mrtvolu, nevábně vonící a v plném světle slunce i nevábně vypadající. Když se trochu vzpamatoval, sedl si, aby načerpal síly na nový řev. Po třetím projevu strachu ozývajícím se míle daleko už jenom bezvládně seděl a popadal dech.
Uběhlo asi půl hodiny a Fottis pořád bezvládně seděl na trávě a snažil se přemýšlet. Proč já? Proč to leží, tady! tanulo mu na už tak dost otřesené mysli. Když už byl schopen chůze, postavil se na nohy a pořádně dlouhým klackem šťouchnul do mrtvoly. Když se paže skřeta bezvládně sesunula na zem, Fottis se tak lekl, že uskočil obřím skokem do nejbližšího křoví. Když se ujistil, že skřet je doopravdy mrtvý, protože jistoty není nikdy dost a pach dospělého, zdravého skřeta se moc od pachu toho mrtvého neliší, začal pomalu prohledávat skřetí hadry. Skřet měl kožený opasek, a když Fottis pomalu a se vší opatrností překulil tělo na břicho, vypadalo to, že spustí další řev. Na obří krysy byl ale zvyklý už odmalička, takže pouze vyjekl a pustil skřeta. Za opaskem jinak nebylo vůbec nic až na pár měďáků v malinkém váčku. Peníze nikdy nepotřeboval, všechny měl u sebe a až teď si vzpomněl, že ohledává skřeta a sám vlastně neví, jestli mu něco nechybí. Najednou se zarazil. Co když... Co když jich je víc! A zejtra mě najdou a sežerou! přemýšlel Fottis a začal prohledávat zavazadla. V rychlém sledu událostí na svojí přechozí myšlenku raději rychle zapomněl. Ve svých šatech měl všechno. Kožený měšec, pečlivě zavázaný, s deseti zlatými mincemi na nějaký ten nocleh nebo na podplacení vysokých úředníků, kdyby se dostal do potíží, tady byl. Ale chyběli koláče a jitrnice a všechny věci z vaku byly rozházené po zemi. "Aspoň že ty si v pořádku," poplácal Fottis hnědáka po šíji a zdrcený se jal sklízet všechny věci zpět do vaku. V tom se zarazil: na zemi leželo kopí. Ono mě to mohlo i zabít! vylekal se Fottis a rychle všechno naskládal na svá místa. Když byl hotov, vyhoupl se na hnědáka a rychle uháněl pryč z toho prokletého místa. Už abych byl v Gnaaru, začíná mi cestování lézt na nervy! pomyslel si když pádil krajinou. Ve spěchu si ani nevzpomněl, jak důležitou věc za sebou nechal. Kroužkovou košili.

Pyšgra celý den kul pikle a čekal na Huushe, až se vrátí ze své parvidelné čmuchací obchůzky. Vždycky se vracel, bylo to pravidlo. Mezitím se koukal jak jeho tři svěřenci hrají skřetí kostky. Princip hry je jednoduchý: každý ze skřetích hráčů má kostku, obyčejnou, ale ne lidskou, nýbrž skřetí. Místo číslic jsou na kostce znaky - šest znaků. Nikdo neví, co některé znaky přesně znamenají, ani sami skřeti, jen jeden je totiž důležitý, a ten znají všichni až moc dobře: lidská lebka. Když hráči padne tento znak, ostatní hráči mu jednoduše useknou hlavu. To by se ale všichni skřeti povraždili kdyby hráli v kostku, není-liž pravda, a jak už to u skřetů bývá, i tady se podvádí. A to hojně. Skřeti si jednoduše vyřezávají kostky, na kterých znak lebky není. A protože jsou skřeti tupí, netuší, že to samé udělali všichni jejich spoluhráči. Ale na krácení douhé chvíle to není až tak špatná hra, i když poněkud bezvýznamná. Pyšgra měl teď obavy, aby se Huushovi něco nestalo. Sice to byl jeho jediný a nejlepší stopař, ale přece. Najednou zpozorněl. "Slyšeli ste to chlapy?" houkl na hlouček skřetů. Uh, Such a Buch začali kroutit hlavami a také zpozorněli. Zachvíli všichni uslyšeli něco v tomto kraji nevídaného: řev. Krajinou zněl pravý, vyděšený řev a protínal vzduch jak se rychle blížil krajinou. Skřeti okamžitě shrnuli kostky a velitel zavelel "De se lovit, bando, mám chuť na člověčácký ouška!" a hlasitě se začal smát, přičemž tři skřeti oblékající se do rezavých zbrojí odpověděli ještě burácivějším smíchem.
Skřeti se nikdy neuměli pohybovat tiše ale když rachotili křovisky k cílu řevu, šli jistě a cílevědomě. Slunce je pálilo a vadilo jim, ale už byli pěkně vyhládlí a z člověka by se dobře najedli. Velitel měl dobrý smysl pro orientaci, a tak bandu vedl. Skřeti neznají taktiku, a ani si s ní nelámou hlavu, takže velitel řekl prosté "Rozsekáme je!" a šlo se. Pohybovali se přesto velice rychle. Zanedlouho dorazili ke stráni, která se mírně svažovala dolů, a stejně jako minule Huush, mžouravě pohlédli dolů přes okraj. Jakmile velitel rozpoznal v ležícím těle Huushe, rozběhl se dolů. Ani si nevšiml, že vedle těla stojí kůň a lidská postava na něj nasedá. Zarazil se když koně spatřil a hlavou mu blesklo To je ten šmejd, odkrouhnul Huushe a teď zdrhá!. Než stačil vydat smrtící rozkaz, aby skřetí banda vyzbrojená krátkými meči vyrazila dolů po stráni jako valící se balvany, kůň bleskově vyjel a uháněl krajinou pryč od skřetů. Velitel překvapeně pokračoval v sestupu a došel až ke zvědově mrtvole. Mečíkem píchnul do křeta aby zjistil, jestli žije. Nejevil známky života. Velitel se rozzuřil. "Ignoranti, tupci, šmejdi, ste dobrý akorát tak jako potrava pro chytřejší skřety!" řval na své podřízené v záchvatu vzteku a praštil svou helmicí o zem. Na zemi leželo ještě něco jiného. Něco co se lesklo. "Človíček nám tu nechal dáreček!" zahlaholil Such a hrotem meče zvedl kroužkovou košili. "Ten sviňák zabil Huushe, to mu nedarujem, že né šéfe!" ozval se Buch a zazubil se jak nejšíleněji mohl. Když tak velitel sledoval tu protaženou tvář, měl chuť na pomstu. Vzal košili ze země a oblékl si jí, kupodivu mu padla. Sice byla trochu delší a plandala, ale to nevadí, bude na toho všiváka potřebovat ochranu, zvláště pokud má tak mocné zbraně, jak se domnívají. I přes sluneční světlo byl odhodlán pokračovat v cestě. Zavelel a šlo se dál po koňských stopách. Noc byla vlhká a proto bylo kopyta na slunci vidět v blátě jako velké otisky. Stopování mohlo začít.

Fottis neměl ani potuchy, že by jej někdo sledoval a jel dál na hnědákovi, teď už mírnějším tempem. Zachvíli se hnědák unavil a začal klusat. Jak tak jeli krajinou, Fottis si přehrával co se vlastně stalo a uvědomil si, jak je všechno absurdní. Pak se otřásl při vzpomínce na mrtvolu. Přestal na tělo rychle myslet a jel dál. Svažovalo se k poledni a žaludek se začal ozývat šploucháním. Už celý den vlastně nic nejedl, jenom pil víno. A kolem ještě dlouho nebude žádná osada, krajinou teď pojede nejméně den sám - pokud ho nepotkají další nepříjemnosti, a to už by radši jel sám. prohledal kapsy a našel nějakou starou medovou sušenku. Moc jej sice nezasytila, zato začal mít strašlivou žízeň. Zastavil proto aby napojil koně i napojil sám sebe.
Slunce se pomalu a unaveně kutálelo na západ jak cesta pomalu a unaveně ubíhala. Po cestě toho moc nebylo. Keře, keře, veverky, keře, veverky a malé keře plné veverek. Fottis dostal velký hlad a také jeden nápad. Vzal nožík, co měl s sebou, a pokusil se ulovit veverku. Koně nechal opodál přivázaného ke stromku. Po několikaminutovém snažení ulovit malého hlodavce se celý zablácený Fottis naštval a místo nože si vzal deku. Když se pokoušel umlátit veverky dekou, neuvědomoval si, že si tak ničí jedinou naději na teplý spánek. Po opět ne moc dlouhém snažení se deka roztrhla vpůl a Fottis naštvaně zahodil obě půlky kamsi do křoviny. Lokl si vína a pokračoval dál v cestě. Pomalu se smrákalo a on zase neměl kam schovat hlavu. Navíc to vypadalo, že bude hustě pršet. Nu což, řekl si, zase si tady lehnu a tentokrát mě snad nějaký mrtvý skřet nenajde. Byla to celkem naivní představa.

Celý den už se čtyři skřeti plahočili vyprahlými pláněmi Rinu a pořád žádní lidé. Ale stopy tady pořád byli. Skřeti byli unavení, otrávení a taky pěkně naštvaní. Noc trochu zmírnila utrpení, způsobené převážně slunečním svitem, ale jako naschvál začalo pršet. A v dešti se jde vždycky hůře než-li v šachtě, o tom mohli skřeti vyprávět. Když se tak plahočili dál a dál za hustého deště, ztráceli pojem o čase a zanedlouho přestalo pršet. Plácavé zvuky skřetích nohou v blátě byly sice slyšet, ale jak si skřeti mysleli, a pořád ještě myslí, lidé jsou hluší, nepozorní a rádi spí. Buch nebo Uh občas zafuněli, ani ne tak z únavy, jako spíš z nudy. Velitel nezvykle mlčel a když začaly svítit první hvězdy na zemi Nic, pokračovalo se jim mnohem lépe. Ze stop bylo vidět, že kůň zastavoval celkem třikrát (dvakrát potřeboval Fottis vyprázdnit svůj měchýř plný vína v nedalekém křoví, a vždy doufal, že to není zrovna to křoví, které je plné veverek). Když se přehoupli přes mírný kopec, na jeho okraji si se šplíchnutím velitel lehnul na zem a zasyčel: "Ticho, je tady, a chrní! Lehněte si tupci, ať nejsme nápadný!". Nikdo se neopovážil neuposlechnout při vzpomínce na poslední neuposlechnutí, kdy chtěl velitel postupně všem uřezat prsty, povařit je, a vzniklý vývar podávat jako oběd, ale záhy tento nápad zavrhl po připomínce Bucha, a to že bez prstů nebudou moci držet misky. Když tam tak leželi, chvíli čekali.
Velitel se pokoušel obhlédnout situaci a vymyslet nějaký kloudný plán. Chvíli se o to pokoušel a pak to vzdal a zavelel k přímému útoku. Všichni skřeti se nejprve zvedli ze svého blátivého úkrytu a začali z nich odpadávat kusy kobilinců, načež velitel pozvedl meč a třikrát s ním máchl ve vzduchu. Všichni začali řvát a rozběhli se na samotného nepřítele, který spokojeně snil o velké šunce, velké farmě a čtyřech sudech vína.
To co se poté událo bylo naprosto nevysvětlitelné a nepravděpodobné. Velitel Pyšgr, který se hnal jako první, si šlápl na konec košile, načež upadl do bláta za doprovodu velkého bahnitého zvuku a Such, který se hnal za ním, se ukopl o velitele a dopadl nešťastně na čepel velitelova meče. Protože byl statný skřet, zatlačil svou vahou velitele do bláta a přitiskl jeho obličej k zemi, zatímco sám byl propíchnut čepelí a tiše vyjekl. Druzí dva skřetové o tomhle neměli sebemenší potuchy, protože řvali ze všech nejvíc a neslyšeli přes svůj řev vůbec nic. Buch, neobratný skřet, běžel závratnou rychlostí. Co čert nechtěl, bláto udělalo své, a jediný nepatrný skok stačil k tomu aby se Buch až popás zabořil do vymletého ďolíku plného bláta. Bláto vystříklo dva metry do výšky a s plesknutím pohřbilo nebohého skřeta pod vrstvou hlíny a zadusilo jej. Čtvrtý skřet, který se zúčastnil útoku, nevnímal ani Buchovu nehodu a hnal se dopředu jako vítr.
To už se ale Fottis probudil. Chvíli nechápal, co se děje, a myslel si, že se mu zdá jak na něj křičí několik skřetů, ale když otevřel oči a ohlédl se za sebe, spatřil jediného skřeta jak sebejistě běží s krátkým mečem mávajíc ve vzduchu jako s plácačkou na mouchy. Než stačil cokoli udělat, skřet se zastavil a ztichl. Ohlédl se vystrašeně za sebe. Když tam nespatřil ani jednoho ze svých přátel, pouze jeden nevysvětlitelný, hnědý objekt, ležící bezvládně na zemi, začal křičet: "Blátomág!" a začal útočit opačným směrem - totiž začal se neskutečně rychle vzdalovat od Fottise, který jenom vytřestěně koulil očima na události, které se právě staly. Skřet pochvíli zmizel za kopcem, protože uháněl neskutečnou rychlostí, jak to ostatně skřeti dělávají, když utíkají. Fottis už nevěděl, že štěstí bylo na jeho straně a i Buch nedoběhl daleko. Skončil totiž ve veverčím keři.
Fottis se štípl do ruky, bouchl do hlavy, zatahal za nos a kdo ví co ještě aby zjistil, jestli se mu jen něco ošklivého nezdálo. Usoudil, že snad ano, a ulehl dál ke spánku.

Tentokrát bylo ráno příjemnější. Alespoň v některém slova smyslu: komárů bylo ještě víc a slunce pálilo stejně nepříjemně. Když si Fottis promnul oči, začal cítit ten známý zápach znova. Zavřel oči a prohmatal prostor za jeho zády, naštěstí tam ale žádná mrtvola nečekala. Zvedl se a rozhlížel se kolem. Nikde nic. Jenom tam, odkud přišel, bylo nějak porušené bláto a divný kopeček vyčnívající do krajiny. Všechno jak má být! pomyslel si Fottis a dál už se Suchovou mrtvolou, o které se domníval, že je přírodním útvarem vzniklým během noci, nezabýval. Napil se vína, říhnul a nasedl na koně. Tentokrát pomaleji a klidněji vyrazil ke svému cíli. Zkontroloval náprsní kapsu a shledal, že tam dopis ještě pořád je. Sice trochu nasátý potem a dešťovou vodou, ale pořád tam je. Pokušení mu nedalo a vyndal dopis ven. Trochu jej otřepal a rozvinul pergamen. Stálo na něm:
Holahej, starý příteli Zinine, posílám ti po svém spratkovi tuhle zprávu, abych ušetřil za poslíčka: Mojí ženě už se daří líp, a jak se daří tvojí?

S úctou liška podšitá Ix

Co se dalo čekat... pomyslel si Fottis a svinul pergamen zpátky do kapsy. Pobídl koně dál k cestě a pokračoval. Na obzoru už byl zase trochu větší Gaar. Už se tam vlastně docela těšil. Netěšil by se, kdyby tušil, že ho přivítá vědro splašek, jehož obsah přistane na jeho hlavě. Slunce se vyhouplo na obzor a Fottis si začal nevědomky prozpěvovat jednu hodně starou ale zato hodně sprostou písničku...


Napsal Pajzl Ochlasta