Hvězda a měsíc

V Angharských horách vládl klid. Byly to celkem nízké hory, tudíž okolo jejich vrcholků prolétl občas nějaký ptáček, aby zjistil, že tam žádnou potravu nenajde a odlétl hledat jinam. Nikde nebylo vidět žádný náznak toho, že by, kromě občasného ptactva, vyskytoval na horách nějaký život.
Ve vnitřku hor však horlivě pracovali trpaslíci, stovky a stovky trpaslíků. Někteří kovali zbraně a zbroje, jiní opracovávali drahokamy, vytěžené z hlubokého podzemí a někteří se jen procházeli a kochali se krásou svého domova. Všude bylo slyšet nárazy kovu o kov, křik trpaslíků a zvuk padajících kamenů. Žít pod Angharskými horami sice znamenalo pracovat ve prospěch národa, ale také to znamenalo žít v klidu od okolního světa. Trpaslíci si tak mohli kopat tunely, těžit drahokamy a užívat si svého dlouhého života.
Nejvyšší z Angharských hor byl Breghar. V zimě se dokonce na jeho vrcholku objevil bílý povlak sněhu. Uvnitř něj však bylo teplo způsobené hlavně pecemi a všelijakými ohni. V této hoře sídlil král trpaslíků Hverd. Odtamtud vysílal své posly s rozkazy, co se má vyrobit a co se má kam poslat. Angharské hory totiž byly nižší, ale rozlehlé a trpaslící obývali všechny jejich kouty – ty nejvzdálenější se dali poslovýma rychlýma nohama přejít za týden. A aby bylo všude všeho dostatek, tak král musel rozesílat zboží všemi směry. Navíc pod dalšími vysokými vrcholy sídlili jeho zástupci, kteří měli na starost dohlédnout, aby byly královy rozkazy plněny. U králova trůnu také sedávala Rada moudrých stařešinů, kteří už měli za sebou více zim, než poslední dva králové dohromady. Ti radili královi, aby nějaký jeho rozkaz nebyl lehkomyslný či nepotřebný. Trochu problém byl s uživením tak velkého počtu trpaslíků, jenže i to měli vyřešené. Z každé části jejich horského království vedla tajná chodba, která vedla do určité části okolní krajiny, a z ní měli trpaslíci za úkol přinášet potraviny. Nedaleko Bregharu byla hlavní brána. Její stavba zabrala několik let, zemřelo při ní mnoho trpaslíků, když jim na hlavu spadl velký kus kamene či kovu – avšak splnila svůj účel. Zastavila už mnoho válečných výprav vedených proti trpaslíkům, nikdy nezklamala.
Všude vládl klid, už několik let nemuseli trpaslíci využít svých zásob zbraní a byli spokojení. Skřeti sice stále žili, ovšem byli roztroušení a vyděšení. Při poslední Bitvě národů byli poraženi a zahnáni. Moc jich nepřežilo, protože trpaslíci, elfové a lidé byli důkladní. Konečně to vypadalo, že tři vítězné národy budou žít v míru a přátelství, jenže když byla hostina, kde byli králové všech národů, tak se elfové s trpaslíky pohádali, kdo měl větší podíl na vítězství, a když je chtěl král lidí uklidnit, pohádali se i s ním. Od té doby žijí tyto národy odcizeně.
Jen bůh Cleor, Stvořitel, věděl, jak moc by národy potřebovali dát se zase dohromady a bojovat bok po boku.

Asi 50 trpaslíků běželo jedním z tunelů vedoucích z Angharských hor do Cingonského lesa, který byl nedaleko. Šli lovit, nemohli si dovolit mít nedostatek jídla. Někteří byli vyzbrojeni jen luky a noži, ostatní, podstatně větší část, byla v plné zbroji. Měli na sobě kroužkové brnění, helmici, rukavice a chrániče na lokty a kolena – na nohou měli vysoké boty – to vše bylo z velmi tvrdé oceli, kterou trpaslíci vytěžili z hor. Za opasky jim vysely sekery a někteří měli na zádech kulaté štíty – tito trpaslíci měli hlídat okolí, až ostatní budou lovit. Samozřejmě tu nebyli od toho, aby s nepřítelem bojovali a vybili je do posledního muže – měli své protivníky jen pozdržet, aby mohli lovci utéct do bezpečí hor a hlavně pro pomoc, pokud by bylo třeba.
Skupina se pohybovala v nízkých tunelech velice rychle, jako kdyby byly doma. Měli sebou jen tři lucerny – jednu měl trpaslík na začátku skupiny, druhou držel jeden z válečníků na konci a třetí osvěcovala prostředek skupiny v rukou dalšího z trpaslíků.
Náhle první trpaslík vykřikl „Halg!“, což v trpasličím jazyce znamenalo stát a sám zastavil. Jeho hlas se rozlehl tunelem a celá skupina zastavila svůj postup. Trpaslík vpředu zdvihl lucernu do výše, až její světlo osvítilo zeď před nimi. Byli na konci tunelu, teď byli pod Cingonem. Dopopředí vyběhl další trpaslík a v ruce nesl druhou lucernu. Postavil se na druhou stranu tunelu, a zdvihl svou svítilnu do stejné výše, jako jeho společník. Objevila se druhá páka, která vypadala naprosto stejně, jako ta první. K trpaslíkům s lucernami přispěchali dva jejich společníci, každý k jednomu z nich, natáhli ruce k pákám a vší silou zatáhli, až se v jednu chvíli jejich nohy ocitli pár centimetrů nad zemí. Pak se páky pohnuly a celou skupinu osvítilo sluneční světlo. Otevřel se skrytý východ z tunelu a trpaslíkům odhalil výhled do lesa. Od skupiny se oddělilo deset válečníků a vyběhli z tunelu. Chvíli se rozhlíželi a poslouchali, pak pokynuli svým společníkům, kteří se vydali za nimi. Všichni byli venku, až na dva trpaslíky s lucernami, kteří zůstali uvnitř a zavřeli vchod do tunelu. Lovci odešli lovit, válečníci se rozmístili v okolí a pozorně sledovali celý les, zda se někde nepohne nějaký tvor.
Po velice dlouhé době se vrátili lovci a každý měl na zádech plný pytel – v těch pytlích byla ukryta jejich kořist. Někteří měli ještě u opasku váček, ve kterém byly byliny potřebné k přípravě pokrmů. Válečníci se postupně stahovali a zůstali stát kousek od skrytého vchodu. Pak jeden z lovců vykřikl smluvený signál – ten signál znamenal v trpasličím jazyce hvězda. Dveře se začaly otevírat a trpaslíci se stáhli dovnitř. Vchod se za nimi zavřel a skupina se začala vracet ke svým domovům i se svou kořistí.
V Bregharu se stále pracovalo, nic trpaslíky nedokázalo vyrušit od jejich řemesla. Ovšem v Bregharu nežili jen řemeslníci, žili tam i trpaslíci, kteří byli příliš staří nebo příliš mladí pro práci – a samozřejmě tam žily ženy. U trpaslíků totiž platilo, že pokud žena pracovala, znamenalo to, že ji muž nedokáže uživit a pro celou rodinu to byla obrovská ostuda.
Ženy se nestarali ani o vaření, to také obstarávali muži. Ženy měli za úkol jediné – vychovávat své děti, aby byly vždy poslušné a dokázali se o sebe postarat.
Jednoho večera vyprávěla matka svým dětem příběh z dávných dob. Byl o dvou zamilovaných trpaslících, jejichž rodiče si ale přáli, aby si vzali někoho jiného. Tak se ti dva rozhodli, že opustí své rodiny a zmizí z Angharských hor, někam daleko, kde je rodiče nenaleznou. Ovšem jejich rodiny jim plány chtěli zmařit za každou cenu, takže jim zakázali opouštět domovy. Cleor však zasáhl, protože každý má právo se rozhodnout. Pomohl těm dvěma k útěku a už je nikdy nespatřil jiný trpaslík.
Když žena vyprávěla příběh, okolo šel jeden trpaslík, který byl podle trpasličích měřítek ještě mladík. Vyslechl si ten příběh a také si všiml, že chlapci z toho nejsou nadšení. Proto se rozhodl, že jim něco také poví. Poprosil matku, zda by mohl dětem něco vyprávět a když mu to povolila, začal jim vyprávět legendu, nazvanou Hvězda a měsíc.
Kdysi před dávnými časy žil jeden kovář, Tragr. Tento trpaslík žil v nejhlubší části Bregharu, kam se odvážilo jen málo trpaslíků a ještě méně se jich vrátilo. Kolovaly pověsti, že dole je nějaký netvor, který trpaslíky zabíjí. Tragr tam však žil a stále pracoval. Nikdy se neoženil, nikdy neměl potomka a vlastně ani nevyšel ven. Nikdo netušil, jak si může obstarávat jídlo a pití, přesto přežíval. Kdykoliv se někdo přiblížil k jeho kovárně, bylo slyšet nárazy nástrojů o kov, nikdo však nevěděl, na čem Tragr pracuje.
Jednoho dne se z hlubin hor ozvala obrovská rána, která otřásla celými horami, a všichni trpaslíci to slyšeli a zastavili se, ať už dělali cokoliv. Král rozkázal oddílu mužů, aby se šli podívat dolů. Stovka trpaslíků se pomalu blížila k podzemí, až došli úplně dolů, k Tragrově kovárně. Nikde však nic nebylo slyšet, takže se chystali vrátit nahoru. Ovšem pak jim to došlo – nikde nebylo nic slyšet, ani Tragrovo kování. Opatrně se blížili ke kovárně, otevřely dveře a čekali. Nic se nestalo, a tak několik trpaslíků vstoupilo dovnitř. Rozhlédli se po místnosti a na jednom z podstavců uviděli překrásnou helmici. Leskla se, hledí měla lemované zlatem a na oceli byl stříbrem vykreslen znak. hvězda s měsícem. Obdivovali se té kráse, až jeden z nich vykřikl. Všichni se na něj otočili, ale nemusel jim nic vysvětlovat. Na zemi leželo tělo – byl to mrtvý kovář Tragr. Nikde neměl žádnou bodnou ránu ani nebylo vidět známky kouzel. Nikdo nikdy nepřišel na to, jak zemřel. Jediné, co po něm zbylo, byla helmice. Samozřejmě jí trpaslíci přinesli svému králi. Tomu se ihned zalíbila a přidal ji ke své zbroji.
Několik let poté se strhla bitva mezi skřety a trpaslíky. Když to vypadalo pro trpaslíky špatně, král se vyřítil se svými nejbližšími a vypadalo to, že mu nic nemůže ublížit. Vypadalo to, jako když má svatozář, protože jak sluneční paprsky dopadaly na Tragrovu helmici, ta se leskla jako hvězda. Nikdo se králi nemohl rovnat a díky němu trpaslíci skřety zahnali. Takhle král vyhrál mnoho bitev, vždy s Tragrovou helmicí na hlavě.
Pak se objevili draci, lačníci po bohatství trpaslíků. Král se jim postavil na odpor a helmice znovu zářila. Jenže když se objevil nejstarší a nejmocnější drak, Zvarz, stalo se něco strašného. Helmice se náhle sevřela králi trpaslíků okolo hlavy, až ho zabila. Trpaslíci propadli zoufalství a dali se na útěk – jen málo jich uteklo drakům. Zvarz pak vzal helmici s ostatním pokladem a odlétl se svými společníky pryč – od té doby nikdo Tragrovu helmici neviděl, už několik generací.
Když trpaslík skončil své vyprávění, děti zůstaly sedět s tevřenými ústy. Trpasličí matka ho poslala pryč s výtkou, že její děti vystrašil a děti poslala spát. Trpaslík se s nimi ještě rozloučil a řekl jim, že jestli někdy budou chtít slyšet další legendy, mají přijít za ním – ať se ptají na jméno Grim.

Posel

Trpaslíci měli na nejvyšších horách rozhledny. Byla to vlastně místnůstka uvnitř hory, která měla okna, a z těch bylo vidět daleko do okolní krajiny.
V každé takové rozhledně seděl trpaslík, který měl službu a hlídal okolí jejich království. Kdykoli by uviděl nějakého vetřelce, vyslal by posla, který odpočíval, aby nebyl udýchaný, kdyby musel vyběhnout.
Několik let se sice nic nedělo, ale trpaslíci stále hlídali své území před všelijakými vetřelci.

*

Všude v lese bylo ticho, jen občas větřík rozhoupal pár větví na stromech. Občas bylo vidět veverku přeskakující ze stromu na strom, nebo jezevce, hrabajícího do země. Slunce osvěcovalo mýtinku, nacházející se nedaleko kraje lesa, ale jinde se skrz hustý porost dostalo zřídka. U jednoho ze stromů byla hromada listí, které popadalo – blížila se zima. Nedaleko odtud byl les hustší, těžko postupitelný a temný.
Náhle se několik stromů rozhrnulo a objevil se elf. Byl vysoký, měl blonďaté vlasy, které mu spočívaly na ramenou. Ostrýma očima se rozhlížel po lese. Měl úzký protáhlý obličej, který by u člověka vypadal zvláštně, u elfa však nebyl ničím neobvyklým. Byl oblečen v hnědozelené tunice, takže kdyby se skryl v nějakém listí, nebyl by k rozeznání od okolí. Tunika měla navíc kápi, kterou mohl schovat i své vlasy, jejichž záře by ho mohla prozradit. Přes rameno měl zavěšený dlouhý tisový luk a na zádech mu visel také toulec plný šípů. Na opasku mu visela pochva, ve které byla zasunuta dlouhá šavle, tak typická pro elfy, kterým vládla královna Ellean. Ona totiž dokázala přesvědčit kováře Lorena, aby vyrobil nejlepší zbraně, které kdy elfové měli.
Na opasku měl také lovecký nůž, rovněž zasunutý do pochvy. Rukojeť byla vysázena harijskými smaragdy, nejcennějšími, které kdy poznaly světlo světa. Byly darem od trpasličího krále, ještě předtím, než se rozhádali.
Podle těchto drahokamů bylo vidět, že nejde o obyčejného elfa, ale o někoho, kdo má vysoké postavení a přízeň královny.
Elf dokončil svou prohlídku lesa a tiše zapískal. Chvíli se nic nedělo, pak ale bylo slyšet tlumený běh, který se zesiloval. Po chvíli se mezi stromy objevil krásný hnědý kůň, který vypadal, že by kopytem prorazil skálu. Na hřbetu měl sedlo, které působilo dojmem, že je dělané přímo na něj.
Hnědák se zastavil přesně před elfem, ten se usmál a lehce na něj vyskočil. Ani ho nemusel pobízet, kůň se sám rozeběhl ke kraji lesa a brzy nabral obrovskou rychlost, až byl div, že se dokáže vyhnout stromům.
Po chvíli vyjel na planinu, kde se zastavil. Před elfovými zraky byly Angharské hory. Protože nedávno trochu pršelo, jejich strmé srázy se leskly, když na ně dopadli sluneční paprsky. Hory vypadaly jako ostrůvek tyčící se uprostřed moře, jak vyčnívaly z planiny. Všude okolo rostla tráva, kterou občas prořízl nějaký strom. V okolí nebylo vidět žádné další známky civilizace, žádné pole ani stavení. Když elf trochu přivřel oči, v dáli uviděl, jak se sluneční svit odráží od střech domů v Tarkkaně, městu lidí. Jinak opravdu vše pokrývala vysoká tráva, která by hravě skryla trpasličí děti, kdyby se odvážily vyjít ven.
Před elfem se tyčil Breghar, nejvyšší hora tohoto pohoří. Elf se na ni zahleděl a uviděl obrovskou bránu, jedno z největších děl trpaslíků. Zamířil k ní, přestože věděl, že až se k ní přiblíží, tak už o něm dávno budou trpaslíci vědět.

*

Razag, který měl zrovna hlídku na východní bregharské rozhledně, se rozhlížel po krajině, ale ani si moc neuvědomoval, na co hledí. Přemýšlel o své ženě, o svých osmi dětech a o tom, že má štěstí, že není válka, protože by měl trochu problémy s tím, je uživit.
Když jeho oči zalétly k lesu, zarazil se. Tam dole, na okraji lesa, stál nějaký kůň, na kterém seděl jezdec. Razag ihned poznal, že jde o elfa, protože jeho vlasy zářily jako zlato. Chvíli ho ještě pozoroval, ale když se elf rozjel směrem k bregharské bráně, rychle si vzpomněl na svou povinnost. Probudil lehkým kopnutím posla, řekl mu zprávu a nechal ho běžet. Sám se postavil k oknu a sledoval, co elf udělá. Ten se ani nepohyboval moc rychle, jeho kůň jen tak klusal, zdálo se, že ani nechce být nenápadný. Razag však jeho úmyslům nevěřil – stejně jako všichni trpaslíci, neměl elfy v lásce.